pursulus

Mé hodnocení celé řady "Zeitgeist" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Mé hodnocení celé řady "Zeitgeist" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Duch doby.¬         Poznámka: Toto opoznámkování i mé (zprůměrované) hodnocení je za celou řadu "Zeitgeist". Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".¬                "Zeitgeist" je hnutí založené Peterem Josephem ze Severní Karolíny ve USA. Důvod, proč pojmenoval hnutí německým výrazem, mi není znám. Hnutí je výrazně protináboženské se znaky scientismu. Jeho zakladatel je výraznou, vysoce inteligentní osobností. Patří mezi myslitele globální, nikdy se nespokojící s částečným řešením (do určité míry to platí i pro Karla Marxe, právníka a teoretika hospodářství rozvíjející se kapitalistické společnosti). Nevýhodou promyšlených globálních systémů ovšem je, že se ve skutečném, běžném životě lidských pospolitostí neosvědčují. V nejlepším případě mohou ukázati cestu, v tom nejhorším se zvrhnou v diktaturu. Vše to, o čem hovoří tři snímky "Zeitgeistu", má pravdivý podklad a nabízená řešení jsou velice působivě argumentována. V praxi však by narazila na systémové překážky prostředí a na zákonitosti určující chování lidské společnosti. Je nepochybné, že moderní technokratická civilizace pohlcuje člověka jako bytost čím dál větší měrou a její zrůdnost byla prokázána historií už mnohokrát. Cesta z toho ven však nepovede přes uměle vytvořené schema, i kdyby si opakovaně dávalo nálepku přirozenosti. Je také škoda, že všechny tři dokumenty jsou až příliš propagandou, na úkor vážného rozboru a z něj vyplývajících vyústění.¬                 Všechny tři díly hodnotím stejně — po zvážení všech ukazatelů jako mírně podprůměrné.

Mé hodnocení celé řady "Plánu útěku" a můj názor na ni jsou ZDE. (Vysvětlení, proč hodnotím více snímků jako celek, lze nalézti na mém profilu v úvodní části "O hodnocení".)

Čínský Diesnyland.¬         Vadí mi úpravy mythologie ve prospěch současnosti. Změniti svůj osud, to je otázka moderní doby, ne mythologického světa. Tím způsobem se očkuje do srdcí dětských diváků to, co současná společnost považuje za vhodné. Pro to snímek nemůže býti příběhově kvalitní. A co se animace týká, tak ta se až příliš podobá té disneyovské.

Seznámení.¬         Krátkometrážní dokument stručně seznamuje s postupy stínové animace prací německé umělkyně Lotte Reinigerové.

Seznámení.¬         Pro mne první, krásné, úžasné setkání s tvorbou německé animátorky L. Reinigerové. "Popelka" (1922) byla jedním z jejích prvních počinů. Stínová animace je v ní umocněna střihovým rozevíráním záběrů "ve tmě" a někde i pohybem scaeny po obdélníku obrazovky. Samotná animace je jemná a přece pevného, určitého výrazu. Ano, L. Reinigerová byla vskutku velká umělkyně (viděl jsem pak ještě ukázky "Papagena"). Mé hodnocení "Popelky" není způsobeno mým úžasem, ale skutečnou kvalitou snímku.¬                 O tvorbě paní mistryně byl natočen v r. 1970 krátký dokument "The Art of Lotte Reiniger", kde jsou v kostce ukázány postupy stínové animace.¬                 Poznámka: Viděl jsem s nově vloženým hudebním pozadím od tuniského skladatele Karima Al-Zanda.

Že nezabečela?¬         Propagandistický dokument nemající pro poznání historické pravdy žádný význam, krom záporného. Vynikající snímek "Král Šumavy" R. Kalčíka a K. Kachyni byl zde zneužit pro jednostranný pohled na poúnorovou historii Československa. Protože když řeknu "Á", je mojí povinností, jako domunentaristy, říci taky "Bé". Je jisté, že K. Vlachová si nezabečela. Snad nechtěla se připodobniti bekajícímu dobytku, snad se jí to i podařilo, nicméně povedlo se jí dostati svou pověst dokumentaristy na zcela podřadnou úroveň. Alespoň u lidí kriticky myslících, dovedších by říci i o ono "Bé". Chápu plně, že v hodinovém předvedení není možná ani z části úplná analýza doby, ale takto vypadá to že záměrně vybudovati tupou, jednostrannou propagandu, snižující i samotný film na pouhou propagandistickou úroveň — ne, takto se práce dokumentaristy nedělá, paní Vlachová.¬                 Nepoučený divák si po shlédnutí "Zprávy" odnese silně zkreslený, od pravdy na hony vzdálený obrázek jak na popisovanou dobu a zvláště pak situaci na našich šumavských hranicích v té době, ale, a to je ne méně smutné, i na silný a výjimečný snímek "Král Šumavy", v němž zabudovaná "propaganda" omezuje se na to, že ukazuje poválečnou skutečnost jen z jedné strany tvořivší se tenkrát železné opony. Přitom však, oč ve filmu hlavně šlo, to je podaný dramatický příběh účastníků. Ve "Zprávě" Vlachové jde přede vším o propagandu, jiné kvality — umělecké nebo odborné — nemá.

Tvůrce a Bůh.¬         Světy, kterými nás provází Tippettova klasická (tj. ne digitální) animace v jeho celovečerním, převážně animovaném snímku "Mad Mag", jsou děsivé: plny šíleností, zrůdností i zrůd a také chorobného snění ukazují ruku Tvůrce přímo v chodu její tvorby zvrácených, vyvrácených světů, v nichž jedinými světly jsou planoucí oči děsů a rozžhavené magma pecí. Bůh suď, proč nám Tippett odkázal pekelný tikot času místo rajské zahrady s vůní květin a jasem čistého nebe — buďto je takový Tvůrce sám, a nebo je takovým Svět. Ale protože sám jsem kdysi patřil na podobné výjevy, přikláním se ke druhé možnosti. Spouštěčem hnusných obludností není Tvůrce sám.¬                 Troufnu si tvrditi, že za dvacet třicet roků bude Tippettův "Šílený bůh" míti srovnatelné místo v dějinách kinematografie, jako má Vertovův "Muž s kinoaparátem" z r. 1929 nyní, už od doby poválečné. Tedy víc než kult: doklad. O kulturně-technickém vývoji; mezník mezi zbytky analogového a digitálním světem.¬                 Pro zvýšení účinku mohl býti snímek o nějakých deset minut kratší — tím by se i přiblížil délkou Vertovovu počinu.

Sehraná dvojka.¬         Nedostatky zpracování této krátkometrážní veselohry jsou viděti na první pohled. Hardyho chování je přehnaně útočné na jeho parťáka Laurela. Většina situací je tvořena jednoduchým, tisíckrát omletým druhem komiky. Snímek postrádá lehkost, svižnost, jemnost, je zbytečně hrubý a roztříštěný. Režie je ke scénáři bez citu.¬                 V době zvukového filmu se dvojice Laurel a Hardy už vyčerpala, to nejlepší už měla za sebou. Na "Sehrané dvojce" to je vidět víc než dost. Tento snímek může sloužiti jako příkladný případ nepovedeného vyrovnání s nástupem zvukového filmu.