famfuli

Opravdu skoro nemožné se stalo možným. Příběh o jedné z mála těch šťastnějších rodin po takové katastrofě, jakou jen tsunami může být. Vůbec se mi nechce hodnotit film, snad jen výkony herců, které byly nadprůměrné. Vedle Naomi Watts a Ewana McGregora bych hlavně vyzvedla výkon mladého Toma Hollanda, který mě bral za srdce jako málokterý dětský herec. Scéna s vlnou tsunami je tak silná, že musí pohnout i tím nejzarytějším cynikem. Už dlouho mě žádný film tak nedostal. Zatím top v letošních oscarových nominacích.

Francouzské filmy mě vždy něčím překvapí. Naprosto nesympatický, jednoduchý rváč a citlivá mladá žena, která utrpí vážné zranění s doživotními následky. Kam to může směřovat? Nakonec se z toho vyklubal příběh, který stojí za zhlédnutí. Vše působí přirozeně, uvěřitelně a je to velmi příjemná změna oproti stylizovaným hollywoodským slaďákům. Občas absolutně skvělá práce s kamerou a výborná Marion Cotillard v hlavní ženské roli přispěly k 80% hodnocení.

Naprosté zklamání. Asi jsem čekala hrozně moc - po těch všech nominacích. Netvrdím, že herecké výkony byly špatné, ale mě asi vůbec nezaujal příběh. Myslím, že konec je jasný všem divákům po několika minutách filmu, což by mi ani tak nevadilo. Jde o to, jak se k němu dostat, jak si pohrát s vývojem postav a jejich vztahem. A to se tady nepodařilo. Skoro jsem se nedodívala, jak moc jsem se nudila. Nejlepší na celém filmu je zeppelinovská skladba v první třetině, kdy jsem stále ještě doufala, že se stane něco, co mě překvapí, a že se to celé začne ubírat jiným směrem. Za trochu srandy na konci a již zmíněný song LZ dávám 3 po zaokrouhlení nahoru.

Podle mého názoru je tento film především o tom, jak nefunkčnost rodiny může stmelit sourozence natolik, že jsou pro sebe ochotni udělat téměř všechno. Na úkor vlastních problémů a rozpadu manželství se Hilary Swank jako filmová sestra Sama Rockwella pouští do zdlouhavého procesu za osvobození svého bratra odsouzeného za vraždu, kterou podle ní nespáchal. Oba jmenovaní zde podávají výborné herecké výkony. Film byl natočen podle skutečné události, ale jemu podobných jsme už viděli nesčetně mnoho. Tomuto filmu ovšem chybělo hlavně napětí, dějový spád a dramatické scény, které si určitě zasloužil. Vždyť šlo o celý jeden život strávený ve vězení a nebo taky ne. Připadalo mi to jen jako čisté převyprávění pravdivého příběhu, který nebyl filmařsky nijak dotvořen a „vyšperkován“, aby takoví, jako já nemohli po zhlédnutí ani mluvit a o nedostatku kapesníků ani nemluvím. Tady jsem si vystačila s jedním. (Což se mi nestává často.) Dějových zvratů jsme se také moc nedočkali, takže jsme vlastně hned od začátku věděli, jak to dopadne. Škoda. Sečteno a odečteno, nemůžu víc než 3 a kousek (za Juliette Lewis).

Kdo má rád francouzskou tvorbu, bude určitě spokojen. Je to něco tak jiného, než nám stále předhazuje Hollywood, že se vždy ráda na chvilku zastavím a odpočinu si od těch věčných pompézních slov, gest i činů, a zažiju kousek normálního lidství. Rozmazlenost bohatých a mladých hlavních hrdinů – v každém případě! Drogy? Jistě, jak jinak. O sexu ve francouzském filmu bych se ani nesnažila pochybovat. Jen místo rocku mi zní v uších úžasná ústřední melodie písně Le Refuge (Louis-Ronan Choisy a Isabelle Carré). Výkony obou hlavních představitelů jsou skvělé, atmosféra tak nějak záhadně klidná a přitom plná emocí. Stejně jako „8 ženám“ i tomuto filmu režiséra Françoise Ozona nemůžu dát jinak než 80%.

Pomalé, citlivé, ale hlavně tolik vypovídající. Určitě se na to ještě podívám. Problém šikany zcela jinak a bravurně. Více než na konkrétní projevy šikanování se režisér zaměřil na pocity oběti a dotáhl to až do takové absurdity, že jedinou spřízněnou duší se dvanáctiletému chlapci stane právě upírka. Obdivovatelé „upírských“ filmů by měli zažít tuto lekci. Já se však na tento film dívám hlavně jako na film o současném (nicméně ne novém) problému, a tím je šikana na školách. A tento je z těch mnoha, co už jsem zhlédla, určitě number 1. Plnohodnotných 85%.

Asi mě nenapadá to správné přídavné jméno , které bych použila, aby se zde hodilo. Prostě ohromné, ohromující, citlivé, jemné, šílené, no zkrátka mě tento film hrozně nadchl. Zach Braff byl tak skutečný, že jsem s ním cítila ten stres po celou dobu trvání filmu. Už se mi dlouho nestalo, abych u filmu, který žánrově určitě nespadá do thrilleru, byla tak napjatá a vynervovaná, jako tady. Taky jeho partnerka, Isabelle Blais, si se svou rolí poradila bravurně a člověk ji měl s každou minutou raději a raději. Bez váhání hodnotím jako top. Aspoň tedy mně se dostalo všeho, co od kvalitního filmu očekávám. Nemůžu se teď určitě na něj podívat znovu, ale už ve mně zůstane, na takové filmy se nezapomíná.

Oba hlavní představitelé jsou výborní, skvěle vystižena atmosféra, kterou jsem cítila z knihy, a to je asi tak jediné pozitivní, co mohu napsat. Jinak je to nuda, občas se mi to ani nechtělo dodívat. Zase jedno ne zcela vydařené zpracování hodně dobré knihy. Jako by si s těmi všemi možnostmi, které dnešní filmařské řemeslo nabízí, nevěděli rady a prostě jen suše převyprávěli knihu. 60% je max.

Nedostalo mě to tak, jak bych očekávala. Velkým plusem byl určitě fakt, že americké trauma 09/11/01 je zde zmíněno opravdu jen lehce a s notnou dávkou citu a empatie, takže lehké mrazení v zádech se dostavilo. K vyššímu hodnocení přispěla hloubka příběhu a síla myšlenky o přátelství, rodině a vzájemné pomoci. Neodpustím si ale srovnání s Hřebejkovým „Musíme si pomáhat“, kde jsem opravdu vnitřně cítila onu potřebu pomoci bez jakýchkoli klišé a přehrávání. A dostávám se k tomu, co mi asi na filmu vadilo nejvíc. Adam Sandler. Prostě jsem mu tu roli nevěřila. Zbytečné „přehrávání“ až „šaškování“ bylo pro mne tak velkým zklamáním, že jsem občas ani nemohla prožít hloubku některých situací odehrávajících se na plátně. Naopak Cheadle zde zazářil tak výjimečně, že váhám mezi 3 a 4 hvězdičkami.