Jim_Beam

"Kratší verze" Krátkého filmu o lásce není správné pojmenování Dekalogu VI. Při porovnání se sice mohou filmy zdát stejné, ale jejich vyznění je především s ohledem na rozdílný konec diametrálně odlišné. Takže když už porovnávat, tak ne "kratší verze", ale "jiná verze". A pro mě i slabší.

Můj první 3D zážitek... Takže co jsem u něj zjistil. Je nádherné "to" sledovat, ale pořád je to jen hračka, forma, která sama o sobě film nedělá. A podle mě by se Avatar obešel i bez téhle hračky, možná by nenalákal tolik lidí do kina, možná by malinko méně vynikl nádherný svět Pandory, pořád by ale Avatar byl dobrým filmem. To, co ho dělá dobrým, není jeho třetí rozměr, ale fantazie Jamese Camerona, která zrodila dechbroucí svět, a dobrý příběh. Už mnohokrát jsem četl a slyšel, jak je příběh jednoduchoučký. Podle mě ale příběh tohoto filmu je stejně důležitou součástí celku jako vizuál. Je sice jednoduchý, pokud jednoduchostí myslíme, že se dá shrnout třemi větami, ale jeho jednoduchost nic nemění na tom, že je ten příběh silný. Nemyslím si, že každý příběh musí být komplikovaný, nebo kdo ví jak originální, důležité je, aby v divákovi vzbudil emoce. A to se Avataru, alespoň v mém případě, povedlo sakra dobře.

Na tenhle film, myslím, nejlíp sedí označení "uřvaný". Od začátku do konce se neustále někdo přeřvává, Cary Grant je se svým prodlužováním posledního slova každé věty nejen nepřirozený, ale i otravný a nesnesitelný, a ostatní postavy nejsou o moc lepší. Jediné, co si z tohohle filmu odnáším, je bolest hlavy a údiv nad tak vysokým hodnocením.

Zatím nejlepší Almodóvar, kterýho jsem viděl. Skvělej příběh, skvěle vyprávěnej a skvěle zahranej. Místama jsem u toho filmu cítil, že se dívám na příběh z dob klasickýho hollywoodu 40. let v moderním španělském hávu, a to se mi na něm líbilo asi nejvíc.

Malá ukázka neobyčejné fantazie a všímavosti k obyčejnému pana Jeuneta a zároveň předkrm pro pozdější Amélii, která využívala postupu, na kterém je tento filmek založen.

Vizuálně nádhernej film, zvlášť prolog je ukázkou výnikajícího spojení hudby a obrazu. Tématicky už je to pro mě problematičtější. Až do části předcházející epilogu se film tvářil přinejmenším nejednoznačně a u mě "vyhrávala" interpretace - ztráta nejbližšího a sebeobviňování se z jeho ztráty, která se mi líbila. Bohužel však byla tahle interpretace závěrem zbourána a vyznění filmu se posunulo do roviny, jež odpovídá názvu filmu, v němž závěrečné písmeno je znázorněno znakem pro ženu.

Stylová záležitost plná vtipu doplněná skvělým hudebním doprovodem, kterej místama výrazně přispívá k dotváření humorný stránky filmu.

Copak o to, Coppola točit umí a její filmy rozhodně nepostrádají originalitu, což platí i pro Marii Antoinettu. Bohužel však veškerá nápaditost tohoto filmu byla zabita dlouhou stopáží, a tak ani krásné záběry, kterých tu bylo poměrně dost, a zajímavé spojení historického tématu se současnou hudbou nemohly zabránit tomu, aby se divák místama nudil.

Formálně dosti podobné, emocionálně však zcela odlišné od Kunderovy povídky... Filmové podání přesně kopíruje děj knihy, ovšem zatímco v povídce mě baví a odsejpá, ve filmu se vleče a nudí. Obdobně je to i s hlavní postavou, v povídce ji chápu a dokážu se s ní ztotožnit, ve filmu je mi nesympatická a místama mě štve. Bez ohledu na srovnání s knižní předlohou jsou to pro mě jasné 2*.

Velice zvláštní - "svého druhu parodie" na soap opery a rodinné ságy, která ve mě vyvolala velice silné pocity, jež s parodiemi nemají co dělat.