Nikdo se nebude smát

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci. (11.02.2018)

Brilancí a hloubek knižní předlohy to (pochopitelně) nedosahuje, zato se k ní (nepochopitelně) přibližuje. Formálně experimentální, hudebně odvážný a po všech liniích hravý Bočanův debut přinesl životní roli pro Jana Kačera (mimochodem jeho fyziognomie vykazuje značnou míru podobnosti s MK) a pro mě osobně jedno z největších překvapení roku. S českou novou vlnou jsem sice rámcově obeznámena, ale tahle anekdota-tragikomedie-ironická hříčka a následné nutné zaplacení účtu v době uličních výboru, schůzí politbyra a všeobjímací kontroly velkého Bratra v podobě malého českého souseda mrazí, baví, okouzluje. Lehce amorální a těžce lehkovážný profil hlavního hrdiny je vytěžen v komických situacích jak vystřižených z amerických screwball comedies, v romanci i ve společenské ironii, jíž tenhle kunsthistorik proplouvá, dokud nenarazí na osudové jméno Záturecký. Pravda zraní, lež vás může zničit a žert dokáže oboje. Publikum v Ponrepu se smálo. A jedna starší dáma to kvitovala nelibě: "Spratkové jedni, nevědí, čemu se smějou. " (29.03.2008)

„Ten člověk je prostě debil. Malej, nenápadnej, ale snaživej debil. A strašně spolehlivej.“ __ Sžíravá satira, kde jedna absurdita střídá ještě větší (hospoda!!!), aby pak vrcholila dokonalou scénou schůze uličního výboru, která dokonale zobrazuje atmosféru sousedského soužití za socialismu a společenských poměrů obecně. Kafka by tleskal. Netlačí se tu humor na sílu, prostě máte pocit, že něco podobného by se mohlo stát i vám. Jednoho takovýho snaživýho hloupýho vola máme i u nás v práci. A Jan Kačer byl takový náš malý český Robert Redford 60.let, svým charismatem a úsporným herectvím, kdy jedním pokrčením obočí dokázal říct vše. Škoda, že mu po ruské invazi komunisti zatrhli tipec. (27.04.2023)

Nejlepší film o tom, že lhát se prostě nemá. Nesmyslnost a vlastně zbytečnost hrdinových počátečních banálních účelových lží ho nekazí, naopak pěkně umožňuje vnímat ho jako tragickou frašku o lži jako fenoménu (jehož různé formy jsou ve filmu všude a nejde jen o hrdinovu spirálu), takže nevychází buď jako pouhá moralita nebo jako pouhá hra o obludných důsledcích zanedbatelných příčin nebo pouhá bajka o srážce s blbcem nebo pouhé pranýřování společenských (a odtud narážkově politických) poměrů, jakkoli tím vším tento film také je. Režisér sice nejspíš tyje z práce tvůrce předlohy, resp. z jeho posedlosti dokonalou a dokonale provedenou koncepcí vlastních literárních děl, ovšem bez ohledu na předlohu (kterou ostatně neznám) vytvořil krásný film. Bočan evidentně patří k tvůrcům, s nimiž se s příjezdem ruských tanků muselo stát něco hrozného. Komentáře: Ony, Matty, Šandík (jemuž ovšem doporučuji Bočana s Formanem a spol. prostě nesrovnávat a nudu si prostě zakázat). Vysoce vyvinutý smysl pro vypíchnutí hlášky, která nesmí zapadnout, tradičně prokazuje NinadeL, zatímco mchnk nabízí výstižná slovní spojení ("stereotypní cynik a kunsthistorik, volnomyšlenkářská slečna, která má jasný profesní cíl, veřejné schůze, předsudky a jeden otravný grafoman" a "maloměšťáctví a soudružství dohromady"), nad druhým z nichž, jakkoli zní banálně, stojí za to se hlouběji zamyslet (nikoli z hlediska etického, ale čistě historického a sociologického). (18.08.2016)

Začíná to jako roztomilá komedie o neodbytném "ctiteli", pokračuje jako absurdní drama a končí jako výstižný obraz dusivého komunistického režimu a jím pokřivených lidských charakterů. Hynek Bočan měl v té době pouhých sedmadvacet let, ale režíroval sebejistě, svěže a nápaditě. Hrátky s kamerovými úhly, prostředím a hudbou dávají filmu zvláštní, téměř mysteriózní atmosféru, ovšem přesto bytostně opravdovou. Excelelntní film, bohužel nadčasový. Takové uliční výbory a schůze zapálených kádrováků se schází dodnes. Tentokrát ne v hospodách, ale na twitteru. Několik jsem jich viděl, a nebyl to hezký pohled. (08.07.2022)