Lollirot

Příběh na motivy Andersenovy pohádky znovu ožívá v netradičním zpracování zrežírovaném mně dosud neznámým Bardinem. Tuhle chybu ale hodlám napravit a na jeho další počiny se rozhodně zaměřit, protože s ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Dokonalá poezie. Do rytmu Čajkovského baletí opeřenci a rozehrávají příběh o ubohém káčátku, které se náhodou dostalo na statek mezi domácí ptactvo. Protože se nepodobá žádnému z jeho obyvatel, stává se vyvržencem a obětí krutého zacházení. Po všech prožitých útrapách nakonec rozkvétá v krásnou a vznešenou labuť a odlétá se svým druhem vstříc novým začátkům... Jde o typicky pohádkový námět, kdy všemi odstrkovaný a zavrhovaný jedinec dojde nečekané transformace. Přestože je film z dnešní doby, způsob animace (stop-motion a precizní ruční práce), barvy, baletní opusy a nakonec i jazyk mu dodávají určitou patinu, takže působí jak z dob minulých. V Bardinově pojetí je zároveň patrná originální satira, atmosféra v kurníku připomíná socialistický režim, zpívají se hymny a pějí vlastenecké ódy, předvádí se oslavné tanečky a na odiv se vystavuje produkce vajec... Bardin pak favorizuje s utlačovaným káčátkem, které by mohlo představovat nepohodlné jedince a "rozvraceče systému" - a nakonec hlas individuality. Myslím že tohle vidět jako dítě, zanechá to ve mně hluboký a nesmazatelný dojem. Vlastně počkat, to se stalo i teď! ♥ Film si rozhodně zaslouží pozornost. A gavariť pa rusky nemusíte, já neumím ani slovo (teď už tedy ano a rovnou dvě – mama, papa), ale vše se dá pochopit z kontextu.

A zas to není celá "pravda". Není vitamín jako vitamín, záleží na původu a o tom nepadla ani zmínka. Typicky. Nedávno jsem četla článek s nadpisem "antioxidanty škodí" a když to člověk rozklikl, zjistil, že je řeč právě o synt. vit. E a A, u nichž by člověk se zdravým rozumem ani nepředepokládal nic jiného. GMO céčko asi taky nebude to pravé ořechové, žejo. Ale nadpis zvolí takhle zavádějící. Tak buďto jsem paranoik, nebo v tom je zase zřejmá snaha ovlivnit veřejnost v něčí prospěch. Totiž farmaceutické korporace se přirozeně cítí být ohrožovány prevencí a nedejbože samoléčbou populace, jsou takovou novodobou církví - svěřte nám vaše peníze, vaše tělo, vaše zdraví, na nic se neptejte, důvěřujte nám a my se o vás postaráme (= vydojíme z vás maximum), to vše za využití jednoduché a léty ověřené metody: strachu. Středověk neskončil, jen se přetransformoval. Všechno je teď rafinovanější, sofistikovanější, neprůhlednější a víc se dbá na to, aby to naoko vypadalo dobře, ovšem zákony společnosti jsou pořád tytéž, to se zkrátka přehlédnout nedá. Takže tu máme fenomén střežte se vitamínů a potravinových doplňků, mohou vás zabít!, a radši poslušně papejte skutečné, ověřené léky z naší pestré nabídky jako hormony, analgetika, kortikoidy, neuroleptika, antidepresiva a jiné sračky, ovšemže ve jménu vašeho blaha a nic než blaha a ideálně po zbytek vašeho bezcenného života. Z mnoha stran se na nás sype "nevěřte bylinám, riskujete svůj život...", ale i tak obliba alternativních postupů roste, tudíž se tyto metody jisté okruhy snaží oslabit, jakákoli alternativa je spojovaná s okultními vědami a bývá vysmívaná, přestože její účinek (např. oněch bylin) je podložen nezávislými studiemi a tak. Takže jo, u syntetických vitamínů a kor těch barevných chemických koktejlů pro děti mám sama vážné pochybnosti o jejich přínosech pro lidský organismus, ale nelíbí se mi to zobecňování.

Záznam strhujícího „grusicalu“, někdy prezentovaného jako opera, z pera S. Sondheima v originální broadwayské inscenaci natočeného při prvním americkém turné v LA v roce '82 (z úplně prvotního obsazení existuje pouze zvukový záznam), který nestačí vidět jednou. Ne máte-li slabost pro muzikály a mírnou zálibu v morbidnostech jako já. Ponurý příběh asi není třeba díky filmové verzi příliš oprašovat - holič z londýnské Fleet Street Benjamin Barker byl před 15 lety násilně odvlečen od ženy a dítěte a když po návratu zjistí, že se jeho milá poté, co byla oním zlovolným soudcem Turpinem znásilněna, otrávila arsenikem, přísahá pomstu jemu a později celému světu. Pocity, dojmy? Okouzlena jako nikdy předtím! Upřímně, filmový Sweeney se ve světle tohoto zážitku může jít zahrabat, a to, podotýkám, patřím mezi milovníky Burtona i Deppa. Není žádnou novinkou, že divadelní prkna skýtají zcela jiné možnosti (a chopí-li se akce schopný kameraman, je vyhráno), vše je tu přirozenější, opravdovější a o poznání dramatičtější; každá scéna, každý pohyb, každá grimasa a každý jednotlivý tón je perfektní a ona propracovanost a detailnost mě nepřestává uchvacovat. I po tisícím zhlédnutí se těším na maličkosti, jež příležitostný divák asi stěží registruje. Perfektní technické řešení kulis, prvotřídní černý humor (spoiler – na konci jsou všichni buď mrtví nebo totálně zešíleli), vynalézavá a dokonale harmonická partitura s promyšlenými texty, zcela nenucené a zcela odzbrojující herecké výkony, toť další nesporné přednosti tohoto učiněného pokladu. Obsazení je mistrovské a herci jsou pro své role jako stvořeni. Brilantní Lansbury v roli morálně lhostejné Mrs. Lovett jedinečným hlasem s „cockney“ přízvukem a účesem anime školačky připomíná postavičku z oldschoolových disneyovek a je patřičně „creepy“, takže si ji nelze nezamilovat (za svou roli získala mj. ocenění Tony Award), prostoduchý a (v mých očích) sladce rozkošný Toby, kterého nelze nelitovat, famózní Pirelli, jehož nátuře se nelze neobdivovat... a tak bych mohla ve výčtu pokračovat (snad s výjimkou Betsy Joslin v roli Johanny, jejíž zběsilý operní hlas je v kontrastu s projevem zbylého obsazení) až k samotnému Sweeneymu, kterého si nechávám nakonec – jeho smyslný baryton mě přivádí na vrchol blaha a nikdo mi nemůže mít za zlé, že jsem jím beznadějně posedlá. „My Friends“ jste nikdy neslyšeli, neslyšeli jste-li je od G. Hearna! Pro mě byl, je a bude on tím jediným pravým Sweeneym. Amen. Po skončení titulků jsem měla chuť vyskočit z pohovky a pustit se do bouřlivých ovací. Vysekávám poklonu všem zúčastněným a neskonalý vděk těm, jež rozhodli toho dílo zvěčnit. Bravo!!!

Laciné, nedojemné, ubohé. Studentským filmům se (už) vyhýbám, ale občas se nechám zlákat a tenhle je jeden z těch zapamatovatelných v tom negativním slova smyslu. Ukrást tak pozoruhodnou skladbu jakou Comptine d'un Autre Été bezesporu je a narvat k ní rádoby dojemný obraz staříka, toť bohapustá nestoudnost. S animací se autor nepáral a nikde nenajdem špetku nějaké poetiky a tvůrčí originality, krom podřadného marastu je tu pouze a jedině onen silný hudební doprovod a obávám se, že vypnout při sledování obraz je to nejlepší co můžete udělat. Připomnělo mi to jeden podobně "zdařilý" pokus, kde je znát týž motiv znásilnění líbivých tónů v touze přijít na scénu s něčím co zaručeně sklídí ovace, s onou nepříjemnou skutečností, jakou je přítomnost vlastního neumu a absence sdělení (i když u druhého případu z odkazu by toto byly ještě ty nejmenší prohřešky). Ale když už má dílo lacině vtíravým způsobem hrát divákovi na city (čemuž se v zásadě nebráním), ať tak činí ve velkém stylu s důrazem na formální stránku - a naopak dokážu ocenit horší zpracování s výraznou myšlenkou, tady ovšem nevidím víc než odfláknutý domácí úkol... žádné vzdávání holdu, jen snaha přiživit se na úspěchu.

Urážka sebevrahů. Jde o story o jednom těžkém smolařovi, kterému shoda nešťastných okolností nedovolí vzít si život. On to není ani tak smolař jako spíš idiot. Ale tak si říkám, pokud to na konci měla být apokalypsa a on si svůj hříšný úmysl rozmyslel při pohledu na obrázek Ježíše, tak takovou smůlu neměl, ne? Půjde do nebe. Možná. Zato ten sympatický bezdomovec s hláškou "Co pár drobných na bus? Potřebuju odsud vypadnout, dneska má přijít Ježíš!" to má spočítaný, chudák.

Námět je prostý: bystrý hoch z řad Božích bojovníků nám zde ironickým hláskem, za který byste ho vydatně nakopali do zadnice, předkládá velmi přesvědčivé důkazy, proč je biblická story o stvoření důvěryhodnější než Darwinova teorie. Či spíše proč se on, přemýšlivý nadějný hoch plný všetečných otázek svědčících o jeho dozajista vyspělém úsudku, přiklání k blitkům o pánu Bohu všemohoucím a jediném. A vůbec mu při tom nevadí, že jeho logika odpovídá IQ houpacího koně kříženého s tykví (ne že bych byla nějak zaujatá, chraň Bůh, ale přiznejme si, že jde o projev velmi častý s nepopiratelně vyšší prevalencí u pánbíčkárů než u kontrolní skupiny ateistů). Nejprve si tedy vezme na paškál náhodné kolemjdoucí, kteří zrovna nevykazují chuť řešit filozofické otázky o vzniku života (posud je to ještě vtipné), až zakotví u jakéhosi vypatlaného profesora-vědce, horlivého darwinovce, u nějž nám názorně demonstruje jeho zabedněnost, takže divák nakonec chtě nechtě musí dát za pravdu Bibli, to dá rozum, cheche. Nice try... Prý širší náhled a podnět k zamyšlení? Tak téhle iluzi může podlehnout asi leda člověk prost veškeré soudnosti. Já nevím, těmhle lidem je vážně jedno, co si o nich kdo myslí, když dokáží vypustit do světa takový paskvil... Řečnicky se ptám, kde se to v lidech bere, ta ochota se tak ztrapňovat? :) Bych mohla taky takhle dokazovat, nejdřív vytvořím postavu naprostého idiota v roli oponenta neschopného pádné argumentace, strčím mu do huby co se mi hodí do krámu a pak vám předvedu, jaký je idiot - a tím dokážu svou pravdu? Jak prosté a jak nefunkční. Potíž je v tom, že onen přiblblý zastánce Darwina není tím pravým obrazem vědecké veřejnosti. A nechci nic říkat, ale zpravidla to bývá věřící, kdo považuje otázky kolem vzniku života za zodpovězené bez nutnosti dalších diskuzí, to má pan režisér nějak popletené... až mě napadá, že měl zůstat u méně náročných témat jako byl ten pěkný příběh o prokletí princezny Žravěny. No marně na tomto díle hledám něco, za co by jeho tvůrce nezasloužil pořádnou facku na probrání, ale aby nevznikla nějaká mýlka, tak nikomu jeho víru neberu - autorovi zde vyčítám čistě jeho imbecilitu. Ale jo, líbil se mi ten výstižný začátek, zvlášť ten rozvalený fotřík s pivasem a sparťanským trikem a jeho výrok "hele, to neřeš" byl výmluvný a neméně zajímavá byla narážka na romské spoluobčany - "proč tu s námi nežijí poloopice a pololidé?" a u toho obrázek šťastné cikánské rodinky, cheche. O vylhanou demagogii a s tím spojený iracionalismus tu vážně není nouze, zasloužený odpádek. Na závěr bych si vypůjčila slavný výrok pana Klause: "já si myslím, že tak nefér a falešný a závádějící příspěvek už jsem v televizi dlouho neviděl."

Yamada je sličná dospívající studentka, která má přes svůj nevinný kukuč kapku nemravné úmysly přerůstající až v posedlost - najít stovku "nabíječů", kteří by ji přivedli na vrchol sexuálního blaha (no nezní to lákavě?). I když okolí jen nechápavě kroutí hlavou, zdá se, že ji nemůže nic odradit a ze svých cílů nehodlá slevit. Kde ale začít? Pro své poprvé si konečně poněkud nešťastně vybere nesmělého a nevýrazného panice Kosudu, který je spíš předurčen na nevinnou oťukávací romantickou a povšechně mravnou zápletku, než na nějaké otevřené sexuální výstupy, což není nelogické. Panictví a nezkušenost její prvního milence je ovšem pro Yamadu podmínkou, neb jedině takový nebude zvyklý na pěkné holky a nehrozí, že by se naplnila její největší noční můra, totiž že by se milenec při samém aktu se zděšením odtáhl a pronesl, že ji má „nějakou divnou“ (Subjektiv je nad věcí, páč to nezažil :) ). A tak se naše hrdinka vydává na nelehkou cestu plnou strastiplných překážek, na jejímž konci je vysněný zásun. Najdou k sobě vylekaný Kosuda a rázná, navenek sebevědomá a uvnitř nejistá (jak už to tak bývá) Yamada cestu?

Naturalistický snímek o tom, jak důležitou roli hraje výchova a jak hluboké šrámy může na dětské duši zanechat nedostatek potřebného zájmu a náklonnosti. Je schopen lásky ten, jemuž byla v raném období života odepřena? --- Snímek přináší přesvědčivý sugestivní příběh o dívce, která se v neradostném a odmítavém prostředí s prakticky nulovým rodinným zázemím rozhodne opustit domov a odvede s sebou malou dívenku, která má to zázemí, již se jí nedostává. Námět ne nepodobný snímku Fish Tank. Během celé stopáže pak sledujeme, jak se vyvíjí jejich vztah, jak se proměňuje vzájemná důvěra a vytváří se mezi nimi pevné pouto. Zajímavý je aspekt, kdy dějové zvraty mění divákův úhel pohledu, role se posouvají a dívka, o níž má divák starost, s níž soucítí a vnímá ji jednoznačně jako oběť, se následně stává tím, kdo zlo dále rozmnožuje a plodí. Tak jako v reálném životě - kdo je čím vinen? Celé lidstvo, společnost anebo vůbec nikdo; zlo plodí zase zlo. V nalomené napůl dětské, napůl dospělé duši se mísí potřeba být milován, milovat, ochraňovat a snad i pocit viny s osamělostí, záští, pocitem křivdy a kruté nespravedlnosti, s níž je nucena se vypořádat. Dějová linie je nevýrazná, dominující jsou především realistické herecké výkony dvou hlavních rolí a působivá atmosféra. Oceňuji obratnost a cit, s jakým je snímek natočen, je zřejmý důraz na vizuální stránku, záběry přírody, andělské tvářičky hlavních představitelek a silnou stránkou je rovněž hudba. Není co dodat – až jednou natočím film, Bože dej, ať má kvality tohoto.

Slavík a růže - věčný boj mezi vírou v lásku a jejím zavržením a vítězstvím rozumu. Nebohý slavík, jež pro své ideály o neposkvrněné lásce, ušlechtilou oddanou povahu a touhu dát své nicotné existenci naplnění, položil život! Bláhově věřil, že svou obětí zajistí, aby neutuchající vášeň v mladíkově srdci nikdy nevyhasla... Žel, ta byla rozdupána a pohřbena při první příležitosti. Víčka poklesla, srdce okoralo. Tragédie vyvěrající z poznání, že vše krásné je pouhou iluzí...

Smutný příběh o lásce, obětavosti a hledání sebe sama, který v sobě ukrývá cosi nepopiratelně vznešeného. Hudební doprovod dokonale podtrhuje rozechvělou melancholii a jednorožcův snový hlas propůjčuje snímku zvláštní mystický nádech. Jednoduchý, přesto vyspělý, absolutně nenásilný, jemný příběh, který netlačí na pilu v humorných scénách, ve snaze dojmout ani nikde jinde - je pro mě jedním z těch jímavých počinů, které nemůžete poplivat a pošlapat, aniž byste byli nakonec vy tím poraženým...