Lollirot

Pozitivní přístup? Ano. Tímhle stylem? Jen to ne. Co zdejší uživatele potěšilo a zahřálo, ve mně vyvolalo tak akorát znechucení (což není až tak neobvyklý jev, zdá se). Vždyť (nejen) v Americe má člověk vždy zůstat sám sebou, nepřetvařovat se a upřímně a otevřeně říci svůj názor, což? Aspoň je to jedno z nejčastějších poselství. Tenhle šašek naproti tomu každému navykládal, co chtěl dotyčný slyšet a kupodivu mu to stačilo k vykouzlení blaženého úsměvu. Mě by ty prázdné lichotky jistojistě neuspokojily a napadá mě, že by těm lidem, potažmo zdejším rozplývajícím se uživatelům, stačil nějaký naprogramovaný robot, který by dokázal vyslovit pár těch duchaplných vět o tom jak je člověk úžasný a potřebný, a hned by jim to prozářilo den, no ne? (I don’t wanna live on this planet anymore). Kdyby to bylo v Simpsonech, Homer by byl první zákazník a radostně by zajuchal - a tam bych to pochopila, protože ten jaksi nevykazuje zrovna nejvyšší míru intelektu, že. Jistý potenciál tomu tedy upřít nelze - pokud by to celé byla čistá ironie (jako že v prvních momentech má člověk ten dojem), smála bych se taky, takhle je mi asi zapovězeno dojít úsměvem k zaslíbenému štěstí.

Jedna hvězda za Falling Slowly, která se mi vážně líbí. Ale na tu by bohatě stačil tříminutový klip a nemuseli točit celý film (který mi akorát kazí dojem z písně, heh). Tolik vyzdvihovaná scéna s vysavačem dodává trapnosti nový rozměr a dojem uměleckého zážitku nebo dokonce dojetí ve mně vskutku nevyvolala. Což ostatně platí pro kteroukoli jinou část tohoto silně nadhodnoceného počinu. Za zmínku též stojí matka a její herecký výkon, to se jen tak nevidí, takový antitalent. Jestli si tento film na nic nehraje, pak já jsem asi papež...

Tak to bylo z toho slabšího soudku. Nemám ve zvyku dílo ohodnotit, aniž bych ho dokoukala, takže jsem těch šestadvacet minut nějak přetrpěla a nyní můžu s čistým svědomím prohlásit, že je to hovadina od začátku až do konce. Ani k smíchu to není, neboť smát se postiženým není hezké (a ani mě to neláká). Ondřeji Pšeničko, doufám, že už nebudu mít tu smůlu být svědkem tvého hereckého neumu a sebeztrapňování a jestli ti můžu radit, drž se od kamery dál (totéž platí i pro další aktéry). No, jedno pozitivum na tomto dokumentu by se přece našlo: může být použit jako špatný příklad.

Even when we're dead we'll still have bones to hump and jump Pobavilo. Krom toho mě to přivedlo na zajímavou alternativní zpěvačku Soko, kterou posledních pár dní poslouchám stále dokola a nemůžu přestat.

Obtížně zpracovatelné téma plné klišoidních výroků aneb něco pro zamyšlení pro ty, kteří obvykle moc nepřemýšlí. Žena stojí na mostě a když se ji muž na druhém konci drátu snaží přesvědčit, ať hlavně neskáče, povzdychne si "ale bylo by to tak snadný"... No tak snadné by to asi nebylo, že, jinak by nestála dvě hodiny nahoře, ale rozhodným krokem se odhodlala k činu. Je to rozhovor jak zkopírovaný ze zpovědnice.cz a já nějak nevidím důvod, proč něco takového vůbec točit, není v tom žádná převratná myšlenka a vlastně nic, co by stálo za řeč. Mohli to trochu zamotat, uchopit problém v patřičné šíři a hloubce a ty úvahy rozvést, když už to byl film postavený na dialozích; takhle to na mě působilo povrchně a nevyzrále. Ale o zklamání nemůže být řeč, neb vzhledem k námětu byla má očekávání někde na poli odpadu. Herecké výkony nepřesvědčivé, ale s přimhouřením oka jakž takž a na české poměry... za dvě.

Přiznám se, že hodnotím spíš námět než zpracování, na druhou stranu bych nechtěla ubírat na hodnocení jen proto, že film nedosahuje kvalit knihy, kterou považuji za velmi zdařilou... perfektní. Nijak mi nevadí fakt, že děj a dialogy přesně nekopírují předlohu, vždyť cílem není vytáhnout pár z scén z knihy, převést je doslovně na plátno a poskládat za sebe, tvůrci by měli především vystihnout podstatu a to se jim vcelku podařilo. Víceméně. Je to určitě zjednodušené, kniha je propracovaná a výjimečná, film v obecném měřítku spíš průměrný, ale to je myslím dáno i možnostmi filmu a knihy všeobecně. Na prvním místě je zde nikoli děj, ale rozbor Dorianovy duše, a ten se snadněji čte z knihy než z výrazu Colinovych očí... (který mě musím říct až tak nenadchl, Dorian v mé fantazii byl o stoprocent přitažlivější). Bylo to dost na efekt, což je (u podobných děl) vždy na škodu - vůbec bych se nezlobila, kdyby portrét vydával méně děsivých zvuků, nerojili se z něj červi a měl by dejme tomu pouze změněný výraz a vraščitou kůži a filmaři by se více zaměřili na psychologicku stránku věci. Ale to by člověk chtěl asi moc. Tři a půl hvězd zaokrouhlených hore.

Sala samobójców teda není žádnou fackou emo subkultuře, to vás asi zklamu. Je to nekonvenční dílo s jednoznačně nevyhraněným názorem a tahle nejednoznačnost se mi zamlouvá, film zobrazuje realitu a nahlíží na ni z různých stran, zohledňuje víc aspektů. Stejně jako v životě nevíme (někteří... neví), zda člověk v podobné situaci trpí a s čímsi bojuje, jestli rezignoval, má skutečně sebevražedné tendence, snaží se trestat své blízké nebo zda chce jen vypadat zajímavě a strhnout na sebe pozornost. Deprese, životní styl, póza? Snad od všeho trochu. Tento snímek nesoudí, nemoralizuje, nedává jasné odpovědi a za to mu náleží velké plus. Herecké výkony jsou bravurní a zvládnuté po všech stránkách, stylizace snímku je jeho velkou předností. Vyskytují se zde jak já pracovním názvem říkám zbytečné scény, takové, které nemají zásadní vliv na děj, ale přidávají na autetičnosti a snímek tak obohacují. Měla jsem jisté obavy, aby hlavní hrdina nebyl ubrečený chudák, jehož otec se nemůže vyrovnat s jeho sexuální orientaci, učitelka si na něj zasedla a kamarádi ho nepozvali na party, ale to se naštěstí nekoná - taky to není made in usa. Není to tedy typický a zažitý obraz šikanovaného a odstrkovaného outsidera a to je jedině dobře. Fantazijní sci-fi svět byl na můj vkus přemrštěný, klidně mohlo jít o normální blogerskou komunitu jak ji známe a větší prostor by zbýval na vylíčení toho, co tento svět Dominikovi dává × bere: odloučení od rodiny, pocit sounáležitosti, svobody, zbavení se odpovědnosti atd. Nepřekvapilo mě, že se Dominik nechal tak snadno ovlivnit a stáhnout na dno, neboť podle mě bylo z příběhu patrné, že měl k tomu určité sklony nebo předpoklady již dříve, zdálo se, že obyčejný život ho příliš neuspokojuje a nebaví a stačil tedy malý impuls, aby se od něj odvrátil. Ocenila jsem aktuálnost: statusy na FB, youtube, záběry pořízené webkou, telefonem, to vše do filmu zapadalo. Trochu nelogické mi připadalo, že Sylwia, Dominikova netová přítelkyně, nebyla schopna sehnat si prášky sama - a vůbec, prášky, to je dost pochybný způsob sv, skoro bych čekala, že v takové místnosti sebevrahů místy připomínající sektářská seskupení budou vymýšlet dokonalý plán odchodu a ne že spolykají první prášky, které se namanou. Logičtější by bylo, kdyby po něm vyžadovala otcovu zbraň. Dál mi připadalo nesmyslné, že rodiče odpojili Dominikovi net až po takové době - to by pravděpodobně učinili hned na začátku, aspoň tedy ve chvíli, kdy se o něj začali více zajímat. Jedním z nejsilnějších momentů byla scéna na párty, kdy se Dominik směje a je v rozjívené náladě, ale vy už máte neblahou předtuchu, víte, že to nutně spěje k tragickému konci. Následuje vsuvka z divadelního představení, kdy má divák pár minut prostor ponořit se do svých pocitů a dojmů, vyrovnat se s tou náloží emocí, jež mu film naservíroval, a pak přichází pro mě nejsilnější scéna vůbec: poslední slova Dominika. Konec mě odrovnal. Byla jsem skeptická a i když tam nějaké mouchy byly, přesvědčilo mě to. Na závěr bych dodala, že to není film pro každého, tahle kontroverzní témata jako emo, sebepoškozování, suicidalní jednání atd. jsou pro mnohé tabu a věřím, že by se našli tací, co (by) dali odpad! už z principu.

There are frightfully happy except when they’re dead. Jak úchvatný poetický skvost! Jedná se o epickou skladbu s poměrně jasným příběhem a tak moc nechápu zdejší výroky o iracionálních a surrealistických výjevech. Děj se odehrává v oblasti Indického oceánu, v pochmurné krajině, kde žije krvelačné monstrum s chapadly jménem Otto, jemuž vyrůstá ze zad strom, jež je domovem pro zvláštní ptáky dodos. Dodos zpívají uklidňující písně, ale chobotnice je hluchá a neslyší je. Král všech dodos sezná, že je čas zachránit si krky a najít nový domov, ale pokus o útěk skončí krveprolitím. Jeden z přeživších pošle v láhvi po moři lístek sos a mnoho dalších zahyne, než připluje na scénu myš Eddy a pomůže jim nastražit past a s chobotnici se vypořádat. Dodos jsou zachráněni a nechají se pomalu unášet na vlnách oceánu i se svou Matkou stromu... Nádherně ponuré a morbidní scenérie, bizarní kresba, prvky industrialismu, velký smysl pro detail a celý zážitek umocněn naléhavou orchestrálně vokální hudbou. Čím víckrát si to pouštím, tím více na mě tenhle krátký počin doléhá. Pure art. Chci víc!

Nathan je Bůh! Excelentní černý humor, sarkasmus a neotřelé dialogy; je to nápadité, má to atmosféru a originální soundtrack. Britové opět nezklamali, stylově a s přehledem rozbíjí jedno trapné americké klišé za druhým. Jediné, čím jsem v souvislosti s tímto počinem znechucena, je typické zprznění českým dabingem, který je klasicky k zblití (naštěstí nic, co by nevyřešilo vyhnout se dabované verzi obloukem).

Skvělé! Zasloužený plný počet. Srovnání s filmovou verzí je ale nasnadě a já musím přiznat, že se mi film líbil více, možná prostě proto, že jsem ho viděla dříve. Zde bych měla pár výhrad. Zvláště v první polovině byly momenty, které mi vadily, představovala bych si jemnější, pozvolný nástup. Ale když už byla hra v plném proudu, kritické připomínky v mojí hlavě vesměs utichly. Ústřední postava fantoma zde pro mě nemá takový šarm a charisma jako ta filmová, ale to je dáno spíše scénářem, ve kterém není dostatek prostoru, než hereckým obsazením. Hlasový potenciál má Ramin velký, hlas má bezchybný, ale z nějakého důvodu mě to tolik nechytlo za srdce. Stávalo se, že jste si s postavou notovali díky chytlavé melodii (pan Webber umí), ale co do hloubky to bylo jak hitparadová odrhovačka (eh, až tak zlé to zas není), to se týká třeba titulní písně, která je po technické stránce skvělá, ale postrádala jsem takový ten náboj. Jednoduše řečeno, když Gerard Butler začal zpívat, úplně jsem chápala, jak se fantomovi podařilo svým hlasem hypnozivat a svádět, a o Raminovi Karimloo to říci nemohu. Stačilo by aby trochu ubral, ve Wandering Child má hlas nádherně konejšivý, škoda ze takových míst je poskrovnu. Pak se mi nelíbila přílišná agrese ze strany Erika, Raoula, ale i Christine nebo Meg. Zvlášť u té mi to vyloženě lezlo na nervy, mám ji zažitou jako jemnou, něžnou dívenku a ne jako takové ztřeštidlo, které se pokaždé odněkud přiřítí a strhuje na sebe pozornost. Když Erik přivede Christinu do svého podzemního chrámu poprvé, místo aby ji jemně uvítal uvědomujíc si, jaká je to křehká bytost a ze strachu, že by ji snad mohl vyplašit, s ní jednal opatrně jako s květinou a dítětem, které miluje – jako je tomu ve filmu, tady sedne za varhany a vypadá to, jako by ho popadl amok. Čemuž nerozumím. Tím se úplně setře rozdíl mezi tím, kdy je fantom něžně láskyplný a kdy nepříčetný nebo bolestně zlomený. Filmový fantom dokáže být taktní, empatický, vlídný a nejen ze strachu si zachovává odstup, tento jde na vše moc zhurta a celkově má hra velmi rychlé tempo. Tvůrci se asi chtěli vyhnout těžkopádnosti a utahanosti, ale mně to připadalo uspěchané, místy jako zrychlené. Ústředním motivem je nešťastná láska a vy jste věděli, že fantom trpí, ale nestihli jste trpět s ním – emoce nestihly plně doznít. V každém příběhu je třeba střídat napětí a uklidnění a to se tu moc nekoná. Na druhou stranu scény, kde byl fantom rozlícený a pomstychtivý, byly zvládnuté na jedničku. Jako Red Death byl oproti filmu děsivější, démoničtější a přesvědčivější, to mělo větší náboj. Líbili se mi ředitelé, zvlášť André, Raoul mi připomínal Lockarta z Harryho (hehe). Christina nezůstala pozadu a také byla poněkud ráznější než ve filmu, ale jinak se mi zamlouvala vzhledově i projevem, příjemná a sympatická. Vůbec jsem se nezlobila, že při scéně na hřbitově nebyl Erik Raoulem poražen (narozdíl od filmu) a skvělá byla úžasně barevná a vyšperkovaná maškaráda. Fantomovo znetvoření mnohem přesvědčivější než ve filmu. Méně agrese a zvolnit tempo (ač to už k živému ztvárnění na prknech patří) a bylo by to perfect.