Lollirot

Mentálně zaostalý jedinec ne zrovna přitažlivého zjevu se octne na ulici jako bezďák a ani nevíte jak, už si to rozdává v bytě s atraktivní mladou ženou… kterou samozřejmě děsně přitahují zrovna takoví bezbranní retardi jako náš hrdina. Úplně běžně… aneb Forrest Gump v takovém trochu, hmm, jinačím podání. Ono srovnání s Forrestem je na tom všem tak asi jediný vtipný aspekt. Celkem dobrý začátek filmu, který dokáže minimálně vzbudit zvědavost, je vystřídán změtí nepravděpodobných zápletek a scén, které mají šokovat, ty se zvrácenějším smyslem pro humor snad i pobavit (ale že by to byla komedie, při níž se člověk popadá za břicho, to vůbec…), v mém případě odrazují svou nelogičností, která mě u podobných snímků jednoduše neba a nepovznesu se nad to, ať už je záměr tvůrců jakýkoli. Plus za pěkný projev o nutnosti odmyslet si Boha z naší existence (tleskám!), mínus za zbytečnou, nehodící se sentimentalitu. Nejvíce šokující přes všechny ty incesty, znásilnění a chcíplotiny, které mě nechaly chladnou (krom chuťovky v podobě pitvání nějakého švába či co, to se, přiznávám, bez znechuceného odvrácení od obrazovky neobešlo), pro mě nakonec zůstává porod na konci - fakt, že existence jako je Bubby se mohou neomezeně a beztrestně rozmnožovat a dále fakt, že umožnit někomu žít nedůstojným životem je společností vnímáno jako něco, zač by měl být člověk veleben. Celkový pocit a dojem ze snímku: you monsters are people...

První co mě k příběhu napadá: smutný pohled na matku, která věří, že když do své dcery narve co nejvíc čokolády a hranolek, zajistí jí tím fyzické i mentální zdraví... Dokument bohužel nevyvrací mé přesvědčení, totiž že obecný náhled na PPP je často zkreslený a málokdy zohledňuje všechny aspekty. Snímek pouze nastiňuje, jak se pacient s anorexií chová a jak vypadá navenek, poukazuje na důsledky takového chování a seznamuje s obecnými fakty o této stále se zvyšující hrozbě i u velmi mladých dívek (i pěti- šestiletých), ale neposkytuje širší souvislosti a schází niternější pohled do patologického smýšlení nemocného. Z čehož usuzuji, že nezasvěcenému divákovi dokument patrně nepřinese žádné odpovědi. Skutečně profesionální přístup k dané problematice zaujímá např. dr. F. Krch ve své knize, kterou lze k širšímu porozumění vřele doporučit.

Tohle je skoro na odpad, ale pro jednou budu shovívavá. Nicméně mě to opravdu hodně nebavilo. Chicken Run si bere z hollywoodských filmů to nejhorší a s takovým W&G má pramálo společného, když pominu animaci, tak vlastně zhola nic. Suchý britský humor a kouzlo Parkerových počinů se kamsi vytratilo a zůstala jen plytká přehlídka ohraných klišé, které už jsme viděli a slyšeli milionkrát. Jednoznačný úpadek... Jasně, je to "schválně" (podle některých...), jenže film se bere moc vážně (pár narážek na známé filmy z toho nečiní parodii, minimálně teda ne dobrou) a člověk má dojem, jako by se mermomocí chtěl zapsat do dějin. Neodpouští si chabá poselství, u třičtvrtě scén přesně víte, co bude následovat a vůbec nejhorší je to množství podprůměrných vtípků, jež znechutí nejednoho diváka, který je od Parkera zvyklý na trochu víc. Vrcholem absurdity je pak příběh, kde milé slípky bojují o holý život a snaží se všemi možnými způsoby uniknout a zčistajasna přiletivší kohout se poté v momentě, kdy začne jít do tuhého, úplně v klidu bez problému podhrabe pod plotem... nerada to říkám, ale bitch please! Veškerá logika jde stranou (ten jeden nezdařilý pokus o útěk na začátku mi má jako vysvětlení stačit?), neb závěr musí být patřičně velkolepý, že. Třeba to byl záměr, ale mně by bylo milejší, kdyby se ty pitomé slepice jedna po druhé pro mě za mě protáhly pod tím plotem a film nabídl něco víc než nudný stereotyp a stereotypní nudu, jež je možná ojedinělá formou (mimochodem slepice s rukama?), ale pořád nuda. Samotná idea o organizovaných slepicích, jakkoli originální a úsměvná, prostě nestačí, ne a ne. Ale zase tak špatné to nebylo, zkrátka - pod očekávání. Dodatek: GodComplex to vystih (líp než já). Zato nad golfistovým příspěvkem si lámu hlavu a doteď jsem nepochopila pointu... vůbec nechápu, jak mám brát ty uvozovky (?). No vážně, úplný filozofický oříšek. Jednou tomu snad přijdu na kloub, zatím žiji ve sladké nevědomosti... no nic, je čas udělat dětem pápá a jít dělat něco méně neužitečného :)

Působivý experimentální kraťas o útrpném životě jednoho týraného a zneužívaného psa, který je ojedinělý jak obsahem tak zpracováním. Pohyblivý obraz, jež dílek po dílku postupně odkrývá celé story, nutí diváka k opakovanému shlédnutí, aby stihl pobrat paralelní děje v celém záběru. Možná kapku zvrácený, ale velmi podařený kousek.

Světová epidemie forrestománie a jeho fanatické vynášení do nebes mě nepřekvapuje, Forrest má okouzlit, pobavit a dojmout široké publikum, staví na jednoduchém pozitivním příběhu, velkolepé výpravě a hudbě a dokáže tak nadchnout a plně uspokojit nejširší obecenstvo. Pro mě ničím nevybočuje z řady typických rodinných made in usa komedií a pokud k němu tak člověk přistupuje, v zásadě neurazí. Jakmile v té změti klišé, vyumělkovanosti a naivního kýče ovšem někdo začne hledat hluboké oduševnělé poslání a pravdy, které je třeba dokolečka s ohromným zaujetím citovat - bonboniér a hlupáků v komentářích by se člověk nedopočítal :) - nezbývá než se ironicky uchechtnout a myslet si své. Ale jasně, co člověka dojme a zahřeje u srdíčka, to bude bude velebit do skonání světa, byť by šlo o sebevětší hovadinu. My jsme na to koukali ještě na základce a na mně to v té době taky zapůsobilo, dnes je mé srdce již okoralé a (naštěstí) nepřístupné těmhle prvoplánovým, sentimentálním, patetickým, přeamerikanizovaným dílům bez výrazu. Ale možná kecám a speciálně populární Forrest je mi jakožto přeceňovaný a údajně výjimečný skvost trnem v oku.

Velké firmy to jsou ptakopysk, policajt je ptakopysk, tvůj učitel je ptakopysk – můj učitel je panda! Společnost je ptakopysk a rodiče jsou ptakopysk a média jsou ptakopysk, všechno je propaganda! Všechny nás ovládá ptakopyyysk! Geniální, šílené, hravé, nesmírně návykové a rozhodně zasluhující nešetřit pochvalnými superlativy. Síť tajných agentů v přestrojení za domácí mazlíčky (mezi nimi mimo jiné i jeden červík) bojují proti zlu a Phineas a Ferbem si krátí letní volno tím, že na zahradě realizují ty nejsvéráznější a nejbláznivější vynálezy, zatímco se je starší sestra Candy snaží při-sti-hnout. Každá z postav má nějaký cíl a nezaměnitelnou charakterovou vlastnost, všechny díly pracují s narýsovaným schématem a komické situace se tak s různými obměnami opakují dokola. Dějové linie se pak prolínají často v té nejnepravděpodobnější změti akcí – reakcí. Nic není takové, jaké byste očekávali. K tomu jsme svědky mnohých úmyslných zaškobrtnutí ve scénáři - ne vždy jde všecko jako po másle a seriál si rád střílí sám ze sebe. Pěkná řádka vtipů a narážek proběhne spíš mimochodem mezi řečí a to v takových intervalech, že je ani nestačíte pobaveně recitovat (i když byste chtěli). Samozřejmě nesmím opomenout originální písničky všemožných stylů vyskytující se v každém díle, mezi nejchytlavější patří třeba: Rytmus nemám, Karel, muž za kamerou, Ducky Momo, In The City Of Love, Missing My Nemesis a mnohé další hity (jež si navíc můžete pustit v x světových jazycích). Pff, kam se hrabou Simpsonovi, ve srovnání s P&F před očima blednou, ztrácí na lesku a stávají se přežitkem. Tady platí, že co díl, to skvost. Absurdní situace v kombinaci s chytře vykreslenými charaktery postav mě baví – nejde o nějaké samoúčelné ptákoviny, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sice ztřeštěné a bláznivé, ale zároveň zatraceně chytré. Abych parafrázovala fanoušky Cimrmana: neznám inteligentního člověka, co by neměl rád ptakopyska Perryho! A navíc to má perfektní dabing (heuréka, dobrý dabing vážně existuje a není to mýtus, ještě donedávna bych se hádala). Nej postava: no přece ten němec Dutošvarc. Pasuji ho na nejsympatičtějšího tragikomického padoucha století (víte, on je cosi jako můj animovaný táta, fňuk. K Vánocům chci tričko s Heinzem). A těch nápadů a těch nezapomenutelných hlášek, a... a... a... ! Jednotlivé díly neomrzí ani po třistapadesátémosmém zhlédnutí, s větším počtem zhlédnutých epizod naopak úroveň zábavy jen roste, jak tomu všemu přicházíte na kloub. Nápad tvůrci evidentně realizovali proto, že se jim urodil v hlavě a nemohli jinak. Tohle není ledajaká produkce a už vůbec ne něco, co byste čekali od Disney Chanellu.

"Možná jde víc o byznys než o nemoc." Ježišmarja, neřikejte, odkdy? Krom tohohle převratného objevu je to snůška blábolů a těch několik zajímavostí (třeba o proměně Hippokratovy přísahy) to nezachrání. Tohle mi neotevřelo oči ale spíš kudlu v kapse a co chvíli jsem se musela oklepat odporem nad vší pofidérností. Psychosomatika je zde představována jako protipól symptomatické léčby, což je velmi, velmi zavádějící. Ale už ten psycho začátek dává tušit, jakým směrem to celé bude nejspíš ubírat. Jediný kdo nebyl na pěst je docent Kulišťák z FF. Za prvé si z toho dělá prdel a za druhé je sympaťák.

Wow. Přesvědčivé umělecky laděné ztvárnění zoufalství a utrpení uvězněné choré mysli, ze které není úniku... Čekala jsem nezáživné sci-fi z budoucnosti, což není zrovna můj šálek kávy, a ono je to zatím docela jinak. Pointa? Vskutku děsivá. Dostávají mě komentáře typu „měl kliku“, na druhou stranu mě to už ani nemůže překvapit. Se spíš divím, že tu nevidím cosi o strašné předvídatelnosti, též by mě to nepřekvapilo. Tíživou atmosféru dokresluje perfektní hudební doprovod a šeredné vzezření postav je na místě, co byste chtěli, roztomilé pixarovské postavičky? ;) Závěr jen umocňuje a podtrhuje tu tíseň a beznaděj a připadá-li někomu odlehčující či tragikomický, možná by měl vyzkoušet jediný den v kůži takového schizofrenika... by asi hodně rychle obrátil. Just sayin'.

Jestli to má být ukázka toho, jak totálně zprznit výborný seriál, pak je to ukázka více než zdařilá. To by mělo být trestné, spáchat něco takového.

Atmosféra snímku na mě nepůsobila bezútěšně, jak zde mnozí líčí a nic šokujícího jsem na výpovědi neshledala. Námět: Terezka svým dětským/dospívajícím pohledem nahlíží na okolní svět tragicky a na mě to nějak nepůsobí. První sexuální zkušenost neproběhla dle jejích představ (její kluk ji před aktem nepožádal o ruku), z domova chce ustavičně utéct (aniž by se pokusila s rodiči jedinkrát promluvit či cokoli řešit), a její nejlepší kamarádka ji zradila (v situaci, kdy bylo z jejího chování od samého začátku patrné, že si Terezky příliš neváží, naopak s ní celkem vymetá). Situace doma žádná sláva, ale v souladu s popiskem ničím nevybočuje z průměru. Matka není zvlášť srdečná, ale jinak docela rozumná ženská a otec se sice rád namaže a pak dělá brajgl, ale má i světlejší chvilky a podle všeho to není jednoznačně zlý despotický tyran (a co je špatného na tom občas se vzepřít všem mravům a přestat na chvíli dělat, co se od nás očekává, a třeba si hlasitě a sprostě zanadávat na sousedy? Jo, každý nemůže být vždy spořádaný a v jednom kuse se něčemu podřizovat. Naštěstí. Konkrétně zmíněná scéna mi připadala vtipná a na místě Terezky bych se neubránila pobavení). Pedofilní vozíčkář byl trošičku úchylný (ovšem to mohu o Terezce a její touze nebo potřebě mrskat ho tyčí přes ochrnutou polovinu těla říci taky). Ale i tak ten její nabroušený výraz mě rozčiloval. Asi stárnu. Byla jsem plná rozporuplných pocitů, jako by se mě příběh týkal a byl mi blízký, ale vnitřně jsem byla s hlavní hrdinkou v nepřekonatelném rozporu. Záviselo jen a jen na ní, jakou cestu si vybere a jak se svým životem naloží, mohla nadále chodit do pěveckého kroužku a sexu i chlastu se obloukem vyhýbat - třeba, každopádně měla tu možnost volby. Ona sebou ale nechala jen tak vláčet, jako by byla prosta vlastních názorů a vlastní osobnosti. Pár nenaplněných tužeb se tam mihlo, ale jinak jsem byla na rozpacích, co vlastně ta holka chce. Asi to bylo záměrem, zobrazit nejistou, nerozhodnou, bojácnou, snadno ovlivnitelnou, v jistém smyslu neposkvrněnou duši se sklonem odolávat a bránit se všem těm hříchům a hříšníkům v tom kritickém období dospívání, ale na mě to působilo odpudivě a k hlavní hrdince jsem pociťovala nakonec jen odpor, jež završila záverečná scéna. Nicméně bylo to autentické a uvěřitelné, což oceňuji. Podobné snímky mě zajímají, tenhle se mi bohužel do noty asi hlavně kvůli antipatiím k hlavní hrdince netrefil a Terezka se pro mě stala jednou z nejnesympatičtějších filmových postav vůbec, předčí ji asi jen Aileen ze Zrůdy.