Hanquita

Hříšný tanec je klasika, vo tom žádná... Ale klidně si mě kamenujte, mně se dvojka líbila! Samozřejmě, že je to úplně jiný film, a možná vlastně i trochu jiný žánr, protože tohle je už naprosto neškodná pohádka... Ale i tak jsem se bavila, i když je to možná i tím, že cokoli "latino" mi vlévá krev do žil - horká Kuba, salsa i roztomilý Diego Luna... :-) Neznám příjemnější oddychovku...

Nuda nuda šeď šeď... Není to vtipné, zato stoprocentně předvídatelné - co je to? Ztracený čas v kině a vyhozené peníze za lístek...

Tenhle film si mě našel v tu nejlepší možnou dobu a doslova mě uchvátil. Příběh upjaté, trochu ještě dětské perfekcionistky, která musí propadnout své temné stránce, aby ji byla schopná přesvědčivě ztvárnit na jevišti. Paradoxně teprve až ztratí sama sebe, ostatní ji vůbec zaregistrují jako osobnost a ženu a freneticky jí potom tleskají... Možná že menším vedlejším poselstvím filmu je i to, že zlé holky vždycky vyhrávají... Každopádně se jedná o nesmírně působivý film o pádu do schizofrenické sebedestrukce, prodchnutý hororovými vizemi na pozadí "vznešeného" baletního prostředí.

Jeden z mých nejoblíbenějším filmů vůbec, na který bych se mohla dívat pořád znova a znova... Ze snímku přímo odkapává hutná kubánská atmosféra, se vší tou nesvobodou, nuznými podmínkami, zašlou krásou architektury, salsou a všudypřítomnou hudbou i lepivým parnem. Jeden působivý obraz střídá druhý, přičemž zaručuji, že na některé výjevy se už nedá zapomenout - scéna s horkovzdušným balónem v kostele, záměrně klaustrofobní kobka ve vězení nebo neúspěšný pokus o sebevraždu po rovněž neúspěšném útěku z ostrova na nafouknuté duši... Přiznám se, že mám velkou slabost pro latinskoamerickou literaturu magického realismu, a kdybych měla jmenovat jeden film, který by byl dokonalým převedením tohoto stylu na plátno, zvolila bych tento. Z celkem obyčejného životopisu ne zcela obyčejného básníka se tak stává úchvatná mozaika život definujících epizod a obrazů, občas úžasně doplněná Arenasovými vlastními texty. Navíc hluboce smekám před hereckým koncertem Javiera Bardema. A jako malá třešnička na dortu skvělý Johnny Depp v malé dvojroli...

Přísahám, že v zájmu objektivnosti se snažím dokoukat i filmy, které mě nebaví a z kina jsem neodešla nikdy, ale tohle bylo čiré utrpení... Audrey Tautou to nezachrání, protože její postava je nesympatická mělká nána, která mění chlapy a v souvislosti s tím i náboženské vyznání ještě bezstarostněji než ponožky a celé se to snaží zaobalit do zdání toho, že snad hledá sama sebe. Ukecaná blbost.

Všichni se rozplývají, jaký že je to zábavný film, ale upřímně já moc nechápu proč... Z atmosféry doby si neškodně vyzobává jen to, co se mu hodí do krámu, a žádná velká švanda to taky není. S tímhle filmem jsem se zkrátka nějak minula, vlastně jsem měla problém dokoukat ho do konce...

Dobrý horor by podle mě měl buď a) budovat atmosféru, nebo b) stavět alespoň na efektním "lekačkách". V tomhle filmu se nedočkáte ani jednoho, ani druhého. Je to jen ubohoučká historka prošpikovaná množstvím převážně geriatricko/nekrofilních nechutností. Mám podezření, jestli tenhle film nebyl zamýšlen jako parodie sebe sama, ale to by musel být aspoň zábavný (jediná výjimka je scéna s kozlem...). Jedna hvězdička jen a pouze za ne zcela klišovitý konec.

Film, na který se nedá jen tak zapomenout. Moc se toho v něm nenamluví, ale o to víc působí svými poetickými obrazy. Při jeho sledování jeden skoro cítí vůni půdy, dotek stébel trávy nebo zatuchlé spodky kolonizátorů... Chce to to správné rozpoložení, ale odměnou je pak naprosté pohlcení nádhernou lyrickou atmosférou filmu. A samozřejmě kromě toho všeho jde i o krásně melancholický příběh lásky...

Adrenalinovými sporty kojený frikulín (čti "free-cool-in"), jehož momentálně zjevně nejhlavnější náplní života je získat nějaký ten další cool zážitek, a který mi, přiznám se, nebyl úplně sympatický, uvízne pod kamenem kdesi uprostřed Utahu, bez naděje na něčí pomoc, a začnou se dít věci... Od začátku tušíme, kam to celé asi povede (alespoň ti z nás, kdo měli v oblibě seriál na Discovery channelu "Do it yourself surgery... :-) , takže nějaké překvapivé zvraty se nekonají. Na tomhle filmu nejvíc hodnotím skutečnost, že přestože pojednává o člověku, který je celé dny uvízlý na jednom místě, v jedné jediné poloze, tak nenudí. Zásluhu na tom mají četné flashbacky, blouznivé vize a především svižný soundtrack. Nějakou větší hloubku bych v tomhle filmu ale nehledala - není to totiž film o nějakém archetypálním souboji člověka s přírodou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prostě jen sledujeme zápolení jednoho cápka se sebou samým, a veškerý přesah je jen tak hluboký, jako jeho vlastní nitro... A mimch. mi to celé nepřišlo ani nijak zvlášť drastické. Prostě efektní, dobře technicky udělaný film.