pytlik...

Chudák kluk, co ten musel zažít bolesti... Podle 0:09 je zřejmé, že se o sebevraždu pokoušel několikrát. Nejdříve se na hlávě škrábl nehtem, pak špendlíkem, pak zkusil nůž a když ani tak se mu usmrtit nepodařilo, sáhl nakonec po té nešťastné pistoli.

Tak teď už vím, že hulík, hulík, hulík není jenom slovo do křížovky.

Aneb co by neudělal kníže Potěmkin proto, aby jel sám v kupé. Film také ukazuje, proč byla životnost francouzských policistů menší než tanků v první linii ve druhé světové.

Původně jsem měl v úmyslu napsat velice nápaditý komentář, jak Mijazaki dostál názvu filmu a jakou nebetyčnou fantazií oplýval (Bůh smradu, pavouci roztomilí tak, že i zarytý arachnofob si pod stromeček nepřeje nic víc než 100-200 živých exemplářů)... než mi došlo, že největší představivost prokázal český distributor, když ten název přeložil jako Cesta do fantazie. Tak nic no.

Ani se nedivím Nedbalovi, že každou chvíli vypěnil... Když se musí x let zlobit s takovými vyku(lí)ky, jako jsou Kulík a Peterka, kteří s ním původně chodili do stejné třídy, ovšem zatímco on se velkou pílí a poctivým učením vypracoval až na středoškolského profesora, oni neustálým propadáním zůstali i po třicítce sedět pořád jen v septimě. A navíc nemá Nedbal žádnou naději na zlepšení, protože vzhledem k tomu, co oba předvádějí za výkony ve škole i mimo ni, se z té septimy jen tak nedostanou.

Pro mě nečekané, příjemné překvapení, v porovnání s prvním dílem padlo jablko daleko od stromu. Hlavně díky tomu, že se Vorlovi podařilo výrazně zredukovat počet silně nesympatických postav. Zatímco v "městě" byly naprosto všechny na ránu pěstí, tady se povětšinou zklidnily, asi tou lesní atmosférou. Takže nesnesitelnou zůstala pouze Hanákova manželka a ta jejich malá uječená zrzavá kopie. Která ale aspoň byla příjemného zevnějšku, takže se na ni hezky koukalo. Až se sám sobě divím za to vysoké hodnocení, zezačátku mi to přišlo tak na dvě hvězdy, a měl jsem připravenejch spoustu velice ftipných poznámek (třeba že bych Vorla velice rád viděl na "cestě do háje"), ale s postupujícím časem se film vylepšil natolik, že mu dávám čtyři. Jinak bych se ještě zastavil u Uhlíře (ale na vzdálenost větší, než je arm-length, aby mi jednu neubalil), je neuvěřitelné, kam se tenhle jedinec posunul od dob Pražské pětky, co se týče hereckého výkonu. Bohužel nemám na mysli posun výš, ale posun taak hluboko dolů...

Určitě nejlepší film z Meliésovy trilogie (nemožno, Měsíc, pól). Jednotlivé scény jsou dokonale propracované, kulisy pečlivě namalované a takové umělecké hodnoty, že by si je člověk klidně pověsil jako obraz i do obýváku. Meliés pokládá základy žánru akčního (scéna havárie automobilu, která se točila určitě bez kaskadérů, výbuch ponorky), komediálního (polití u vysokých pecí, fronta před nádražní pokladnou, nemocnice) i dokumentárního (průřez vlakem, ponorkou). Dále ukazuje, že v nemožnu je možné všechno, neboť na Slunce se jezdí vlakem a zpátky zásadně ponorkou. Člověk také díky tomuto filmu zjistí, že to s ješitností našeho hradního vládce není tak hrozné. Alespoň já jsem se v žádné jeho knížce nedočetl, že také slunečňané provedli s úspěchem jeho kupónovou privatizaci. A od té chvíle si musí i na Slunci sem tam přitopit, aby se zachránili před strašnou smrtí umrznutím.

Jé cheché Aelito, on ale řekl, že do letadla si vzal dvoje gatě, což vzhledem k obavě z prvního letu dává logiku. Ale uznávám, že tvoje varianta je snad ještě vtipnější. Znamenala by totiž, že doma na vesnici chodí v cizích a vlastní si fikaně šetří na slavnostní příležitosti. Anebo že ty kaťata vzal za odměnu na výlet za jejich věrné služby, aby si taky něco užila. No jinak se mi zdá, že když už s člověkem ve stáří nemlátí všelijaké choutky a pudy, na okolí to působí, že je vyrovnaný, chytrý a jeho slova se vydávají za veliká moudra, i když objektivně nijak zvlášť chytrá nejsou. Já osobně ve žvatlání obou dědů žádnou moudrost věků nenašel, ale zábava to byla, to bezesporu jo. Hlavně mně dojímala jejich snaha ukázat se před kamerou, oslnit svými vědomosti "Mácha, co napsal é...é...é...é Máj... é...é...é který dodnes umím nazpaměť é...é...é... Byl máj...é...lásky čas...é...é... hrdliččin zval hlas."

Zatímco před rokem 1981 se v českých filmech vyskytly názvy "Rokycany" 3x a "Sedlčany" dokonce ani jednou, tento snímek vše změnil. Obě jmenované obce se rázem ocitly na úplném vrcholu v citovaných městech, i Praha se krčí daleko vzadu, neboť Janžurová s Menšíkem ukázali, že ping pong se dá hrát nejen s míčkem. Jinak Plzák nezklamal, projevil se opět jako macho, kterej z žen dělá hloupé husičky (nooo, to je taky genderově rasistické, tak řekněme, že z nich dělá hloupé husáky!). Mimochodem, je zajímavý, že název "ping pong" vznikl podle zvuku, jaký vydává letící míček. Mi přijde zcela úžasné, že se podle takové věci pojmenuje určitý sport. V tom případě by mělo být plavání "čvacht", box "bum", cyklistika to samý (když bouchne galuska nebo hromadně spadnou), vzpírání "prrrrrd" a fotbal "auuuuuu" (když si zlomí nehet).

Jo, tak tohle je úplně jiná podívaná, než jakou uspořádala NASA ve studiích Holyvůdu o 57 let později. Jak vidno, Frantíci byli daleko větší frajeři než Američani, na výpravy do neznámých krajin jezdí zásadně ve večerním obleku, aby pěkně reprezentovali. Bohužel, tohle NASA nevychytala a na Měsíc vyslala takové mumiodní zjevy, že už tam radši dalších 40 let ani nepáchne a čeká, až se luňané vzpamatujou z toho smíchu. Na filmu mě nejvíce zaujalo hladké přistání střely na Měsíci; dále pravděpodobně první nechutná scéna v dějinách filmu, tedy Měsíc se střelou v oku, předchůdce to moderních hororů; parádní způsob opuštění Měsíce; a nakonec ty deštníky, které sice vystřelovací nejsou, ale přesto hravě předčí jakoukoli palnou zbraň.