bohyyy

OPUS MAGNUM. MEDIOCRITY IN BATTLE WITH EXCELLENCE.

"We might be through with the past, but the past ain't through with us." It's not.. what you thought... When you first... began it. You got... what you want... Now you can hardly stand it, though, By now you know, it's not going to stop... It's not going to stop... It's not going to stop, Till you wise up. ________ You're sure... there's a cure... And you have finally found it. You think... one drink... Will shrink you to... your underground and living down, but it's not going to stop... It's not going to stop... It's not going to stop, Till you wise up. ________ Prepare a list for what you need, Before you sign away the deed, 'Cause it's not going to stop... It's not going to stop... It's not going to stop, Till you wise up. ________ No, it's not going to stop, Till you wise up. No, it's not going to stop, So just give up.

FADE TO BLUE. Asi nejzajímavější a nejpropracovanější použití barev pro vyprávění příběhu (SPOILERS!) od We Need to Talk About Kevin._____ Kechice snímáním postav většinu času v detailech, použitím výhradně diegetické hudby (až na poslední scénu) a rozbitím klasické dramatické stavby, kdy nechává scény plynout déle než je normálně zvykem, vytváří nebývale silný pocit volného plynutí života a iluzi reality. TOTÁLNÍ IMERZE. Pro ně nejvíce pohlcující zážitek, jaký jsem kdy u filmu měl, na jehož konci jsem měl pocit, že znám Adéle líp než kohokoli z mých přátel. ____ A to hlavně díky její představitelce. To, co předvádí na plátně Adèle Exarchopoulos, je dechberoucí, v 19 letech podala nejenom nejlepší výkon roku 2013 (a to jsem si myslel, že Cate Blanchett tehdy nikdo nemůže sahat ani po kotníky), ale pro mě jeden z nejlepších výkonů, které jsem kdy viděl - intuitivní, úžasně syrový, naprosto nebojácný a nejen fyzicky, ale hlavně emocionálně zcela obnažený - pro ni asi životní role, kterou bude asi hodně obtížně překonat, ale moc rád bych se mýlil. ZELená a FIAlová

Téměř dokonalé mistrovské dílo nástupce New Queer Cinema a film, kterým Zkrocená hora chtěla být, ale navzdory svým mnohým kvalitám není a rozhodně jeden ze 3 nejlepších filmů minulého roku. ____ Todd Haynes udělal svůj doposud nejmainstreamovější snímek, který je precizní snad ve všech ohledech. Přes úžasnou Lachmanovu 16mm kameru (která dává filmu nádhernou texturu), kostýmy Sandy Powell, hudbu Carter Burwella (která mi stejně jako mnohým připomínala skladby Philippa Glasse v Hodinách), subtilní scénář a výpravu až po úžasný ansámbl a obratnou režii, vše vycizelované do nejmenších detailů jako výběr make-upu a rtěnek nebo laku na nehty s cílem navodit perfektní retro atmosféru, která mi naprosto učarovala. ____ Obsazení je bezchybné i v těch nejmenších rolí a Sarah Paulson a Kyle Chandler (který je svým způsobem obětí doby stejně jako hlavní hrdinky) jsou skvělí, ale je to chemie hlavních představitelek, jež je uchvacující a téměř až hmatatelná hned od prvního setkání, Cate Blanchett podává jeden ze svých nejlepších výkonů a je až překvapivé kolik vřelosti dokáže vyzařovat zpoza chladné fasády ženy z vyšší společnosti, ale nejvíc mě překvapila Rooney Mara. Její Therese se nechává bezcílně vláčet životem v odosobněném prostředí a zprvu se vším souhlasí a i díky tomu je její zranitelnost chvílemi až srdcervoucí. ____ Je to film zdánlivě mnohem přímočařejší a témata, která prozkoumává jsou univerzálnější než třeba u Daleko od nebe, které bylo spíš takovým meta-komentářem na Sirkovy melodramata, zejména All That Heaven Allows (kde veškerý podtext Sirkových filmů vylézal na povrch, navíc by s ním by mohl být celkem dobrý double feature o tom, jak těžké bylo být gayem v 50. letech). Haynes využívá svobody toho, že nemusí být tak rafinovaný jako Sirk, aby otevřeně natočil queer film a může tak lesbickou romanci udělat se vším všudy. ____ Asi by mě neměly zarážet některé komentáře, že je to film chladný, překultivovaný, formálně dokonalý, ale obsahově prázdný a podobně. Tihle jedinci by si hlavně už konečně mohli odpustit oblíbenou floskuli: forma vítězí nad obsahem. Nic jako obsah neexistuje, respektive si ho my sami vytváříme, ale pouze díky formě. Jinými slovy pouze na formě a stylu záleží a jenom ty určují, jakým způsobem budeme film chápat a interpretovat. Důležité je také uvědomit si kontext doby a "sešněrovanost" společnosti 50. let, vztah Therese a Carol byl tehdy nejenom obscénní a amorální ale i legitimně protiprávní, kdy stačilo v některých případech jenom být gayem (lesbou), aby člověk byl vyhozen z práce nebo byl odsouzen a skončil v lepším případě na psychiatrickém oddělení, a v horším ve vězení a díky tomu je v určitých pasážích film obohacen o prvky krimi-dramatu a má pomalé tempo. Právě díky tehdejší době museli obě hlavní představitelky své emoce skrývat a jejich vztah je hlavně zpočátku omezen jen na malá gesta, letmé doteky, kradmé pohledy a na svým způsobem nicneříkající nevinné konverzace, ale už od jejich první výměny pohledů je očividné, jak pod povrchem vře napětí, které prolíná celý snímek ____ Není to film plný explicitností, velkých emocí nebo samoúčelně šokujících zvratů v ději, mnohem větší pozornost je dáno tomu nevyřčenému, výměnám pohledů, použití barev, prostředí a kostýmů nebo kompozici, kdy třeba na začátku jejich vztahu je Carol zabírána často zezadu (což vytváří tajemnou auru kolem její postavy, nebo je ji při nejmenším obtížné "číst") nebo ve fetišistických detailech jejich rtů, vlasů a perfektně upravených nehtů, což spolu s několika později mírně rozostřenými snovými sekvencemi reflektuje, jak jí Therese postupně propadává. Velice často jsou také postavy snímány odděleně, z odrazů různých ploch a přes skelné povrchy nebo až voyersky zpovzdálí, kdy není jasné kdo je pozorovatel (což složí patrně jako prvek dobové paranoie z odhalení lesbického vztahu) a všechny tyto a spousta dalších formálních prostředků využívá Haynes k vyobrazení vývoje vztahů postav a prokreslení oprese a zatvrzelých konvencí společnosti 50. let, což ale dělá citlivě a rozhodně jimi diváka nijak nemlátí přes hlavu. A možná proto, že Haynes je režisér, který ve valné většině mnohem vypráví obrazem, tady navíc velmi subtilně, pro někoho, kdo bere film v první řadě jako zábavu a nestojí moc o to se pitvat ve formě, různých metaforách, referencích nebo třeba komentářích na gender, konvence doby a podobných věcech, to může být možná dost odtažitý a nudný zážitek. ____ Za mě ale Tearjerker roku, který si zaslouží každou slzu. 100% VÍCE ZDE.