Lichty

Nemohu dát víc, než dvě hvězdy, i když mě to patologicky rve srdce. Pathology má několik vynikajících scén (závěrečná pitva, a vůbec konec celkově) a přesto něčím nepřesahuje hranici padesáti procent. Neveldine s Taylorem chtěli vstoupit do brány Cronenbergovy (souložení u mrtvol), ale na tu musí mít člověk neobyčejný talent pro rozlišení úchylností s realitou. A tu "zatím" nemají. Kobilkeho hudba dělá hodně, ale výsledek je stejně tak ledový, jako márniční vzduch.

Film, díky kterému si Aarona Eckharta přidávám do tabulky sympaťáků, do níž měl po výborném výkonu v Děkujeme, že kouříte, dobře našlápnuto. Jinak ale film, především díky velmi nedotaženému a mnohdy silně nelogickému scénáři, nezanechává na patře ani trochu chuti a vyšumí dříve, než stačíte třikrát za sebou říci "Bill".

Fórů ubylo a nečekaných výbuchů smíchu je ve dvojce o poznání méně. Ne, že by byl druhý díl tak suchý (černošský basketbal nebo scéna v letadle hravě strčily do kapsy i některé slavné scény z jedničky), ale v přestřelené stominutové stopáži přebývá několik fórků, které nejsou vtipné ani zdaleka. Desetiminutové kecání s hulícím Georgem Bushem? Návštěva v lesním doupěti, které jakoby z oka vypadlo návštěvě Hnusáka z prvního dílu? John Cho, Kal Penn a koneckonců i Neil Patrick Harris (jehož běžící scéna k autu by zasloužila Oscara) stále válí, ale Hurwitz z Schlossbergem začínají být přepumpovaní. Doufám jen, že ne trávou.

Zvláštní, silně neamerický horor, který v lesích po dlouhé době skutečně něco schovává. I ten tolik kritizovaný závěr mi v tomto případě příliš nevadil. Čekal jsem nějakou mnohem větší bejkárnu.

Shyamalan se pouští do ekologické katastrofy a recenzentská obec je naštvaná. A já se narozdíl od ostatních ani chvilku nenudil a pouze se bavil. Motiv lásky je podle mého zvládnutý velmi dobře, přičemž rozhovor mezi dvěma domy na konci filmu na mě skutečně působil. Možná je to nízkým očekáváním, ale už šestý film mého oblíbence Shye na mě zapůsobil kladně a ani Marc Wahlberg, který mi nikdy nebyl nějak zvlášť sympatický, na tom nic nepokazil.

Odzbrojující herecký koncert zachumlaný pod malý a jednoduchý scénář o žití v bídných podmínkách. Stanfordovi se v něm podařilo vzbudit sympatický vztah mezi oběma hlavními hrdiny, kterému na těch sto minut pohodlně uvěříte a Maher, coby režisér, se postaral o velmi ledovou atmosféru. Škoda jen, že námět, který Sleepwalking řeší, není natolik hluboký, aby v divákovi zanechal více, než nakonec zanechá. Ale i díky úžasnému Stahlovi a bezchybné Robb si film užije téměř každý fanda klasického komorního dramatu. Mě nevyjímaje.

Dobrou hodinu jsem charakteru Willa Heyese úplně nerozuměl. Pracoval pro Clintona, vystřídal tři partnerky, které byly jaksepatří ujeté a vůbec proplouval životem velice nefilmově. Jenomže přišlo posledních deset minut a já měl Willa raději, než všechny ty šablonovité hrdiny romantických komedií. Ryan Reynolds se po The Nines stává mým oblíbencem. Hlavní roli v tomto sympatickém dojáku totiž zvládnul na jedničku.

Možná mi schází hektolitr epického cítění, ale mě se zdálo, jako kdyby si pan Paul Thomas Anderson chvílemi uchcával do trenek ropu. PS: Tak dlouhé chtění, aby ten nekonečný příběh už skončil, jsem měl naposledy... Ne, tak dlouho jsem si to asi nikdy nepřál.

Bolestivý zásah do slabin evropského filmu, který se z počátku tváří DelTorovsky, aby nabobtnal divákovo očekávání, ale v průběhu mu viditelně klesá tep. Nekvalitní lekačky, otravný námět s dětmi a velmi průměrná Belén Rueda v hlavní roli. Snad to bylo vysokým očekáváním, ale s takovou Mlhou Franka Darabonta se tento nedopalek vůbec nedá srovnávat.

Příjemně svižné, přijatelně hloupé a s kupodivu docela zajímavou zápletkou. Renny se snaží natočit řádně cool i zouvání Jacksonových bot a já mu to povětšinu filmu docela baštil. Jinak to ale všecho vyšumí z hlavy dříve, než stačíte třikrát za sebou říct Mr. Proper.