honeysuckle

Bratia Slováci se vytáhli a letos o Vánocích opravdu zabodovali. Kovář Martin i princezna Michaela jsou oba aktivní postavy, což oceňuji. Příběh je přehledný a i přes vyšší počet postav (dva králové, čaroděj, baba Jaga, trpaslík...) se režisér moudře rozhodl soustředit na hlavní dějovou linku a neodbíhal od ní. Výrazně mi chyběl snad jen delší moment sblížení mezi Martinem a princeznou - když už ne na začátku, tak alespoň na konci. Vyzdvihuji chytrý slovní humor, ten se v pohádce povede málokdy, a s tím související dobrý český překlad, a to i zrádných veršovaných pasáží (čímž neříkám, že schvaluji dabingy ze slovenštiny!). Těším se, až se budu moci za týden podívat na reprízu slovenského originálu!

To, že jsou horší pohádky, než je Řachanda, zní bohužel v kontextu současné pohádkové tvorby jako kompliment. Není tomu tak. Netrpěla jsem během jejího sledování tolik, jako u včerejšího Žita, ale to jen proto, že jsem byla morbidně fascinována schopností tvůrců natočit pohádku bez jakéhokoliv děje. Jsou nám představeni dva hrdinové, z nichž jeden postrádá charizma a druhý mozek. Jako protagonisté nefungují, neboť jim chybí motivace dělat...cokoliv (získat zkušenosti ve světě/zabít draka/zachránit princeznu...). Jen se tak poflakují, občas něco ukradnou (peníze, oděv, princeznu...), Polívka hysterčí a Bílek se pokouší moralizovat. Z ústřední trojice se charakterově během pohádky posune jedině princezna Markétka, která ale bohužel není dostatečně sympatická na to, aby jí člověk fandil. Většina dějotvorných motivů byla vypůjčena ze starších pohádek: ztracený princ viz Uloupený princ (1971) nebo Sedmipírek (1985), bylinka, po které člověk zblbne a zbavuje se majetku viz Čert ví proč (2003), král tajně zachraňující služebníky, které jeho rozmarná dcera dává popravit viz. Jak chutná láska (2002) etc. Bohužel je ale tvůrci nedokázali poskládat tak, aby tvořily dobře rozvrženou náplň pohádky (to, že má jedno království ztraceného prince se dovídáme až ke konci, kdy si scénárista vzpomněl, že je to vlastně relevantní). Hlavně, že tu hostují zahraniční pohádkové postavy... Jediné, co mě na Řachandě vysloveně potěšilo, byla přítomnost Martiny Gasparovičové Bezouškové – princezny ze Statečného kováře – v roli královny, jež je i po třiceti letech stále nesmírně půvabná (bohužel je ale v Řachandě předabovaná).

Tady už nedává smysl vůbec nic. Hlavní hrdina ztvárněný extrémně nesympatickým Šafaříkem má poctivé práce plnou pusu, ale vidíme ho jen lhát, intrikovat a simulovat. S přibývajícími minutami mu navíc klesá IQ a tajemství kouzelného kamene nahlas vyžvaní, když si myslí, že je sám v pokoji (přitom VÍ, že má jeho nepřítel špehy). Princeznu Adélku zase trápí zločiny rádce Neklana, ale není schopná vzít svého otce za ruku a ukázat mu, jak zle se lidem v království žije. Král se přitom zdá být jasné mysli: na čem tedy byla založena jeho důvěra v Neklana na úkor vlastní dcery? Proč ta scéna s dvořany v negližé, když je mohl Žito kouzlem prostě všechny přinutit říkat pravdu? Kouzelný kámen své moci nabýval a pozbýval, jak se to režisérovi hodilo. Proč Lucifer na konci poslal čertici za trest na zem páchat zlo, neměla by spíše ke zlu ponoukat jiné, jak káže pohádkový kánon? Pitvořící se čerty doporučuji vrátit kolegovi Troškovi. Jazykově strašné (Zelenku baví přehazovat slovosled, takže postavy mluví jako mistr Yoda). V řadě scén jasně vidíme a slyšíme ozvěny jeho předchozích pohádek (např. když princezna dvořanstvu představuje Žita, připomíná to obdobné scény z Nesmrtelné tety a Kouzel králů). Orchestrální hudba byla příliš megalomanská na tak komorní pohádku a muzikálová čísla byla nemelodická a zbytečná. Klady: cameo Honzy Hrušínského, který znovu dokazuje, že umí hrát i civilně, pěkné stylizované kostýmy a jedno roztomilé koťátko. Ale to nestačí ani na tu jednu hvězdičku.

Komentář obsahuje spoilery! Dojmy po prvním shlédnutí: Vizuálně uchvacující, ale povrchní a prázdné. Navzdory tomu, že proměna ve zvíře byla trestem za nesplněný slib daný manželce a podíl na její následné smrti, titulní hrdina neprojevuje lítost nad minulými hříchy a touhu se změnit. Vůči Belle se chová agresivně, chodí ji pozorovat, když spí, obléká ji do šatů (pravděpodobně) po zesnulé manželce a vyžaduje, aby se mu „oddala“. Svůj přístup během celého filmu nezmění, nic nenaznačuje, že by Belle skutečně miloval, dokonce i milostivé svolení naposledy navštívit rodinu bylo podmíněno ústupkem z Belliny strany. Ale žádný strach, Belle mu to i tak sežere i s navijákem, neboť jí imponuje jeho bestiální macho chování. Závěrečný útok na hrad tvůrci okopčili od Disneyho a digitální obři byli stejně povedení jako zbyteční. V tuto chvíli dávám se zaťatými zuby 2* za celkový vizuál a zajímavou backstory s laní, jež se nesla přesně v duchu francouzských pohádek. Moc chválím český dabing, Ježková i Stránský byli perfektní.

Co tak dobře fungovalo na jevišti (viz záznam Into the Woods z roku 1991, který má na ČSFD 89%) už méně funguje na filmovém plátně. Popravdě, od filmového zpracování jsem čekala víc. Větší šmrnc, větší spád, větší důraz na temná zákoutí lidské duše a ne vždy šťastné osudy postav. Oproti jevištní verzi ta filmová působí ploše a disneyfikovaně. Vytratily se postavy vypravěče i pekařova otce, zmizela symbolika ztvárnění Vlka a Popelčina prince stejným hercem, princové nejsou tak přelétaví jako na jevišti a Locika film překvapivě přežije. I z hereckého osazenstva mám smíšené pocity - Anna Kendrick (Popelka), Lilla Crawford (Karkulka) nebo Daniel Huttlestone (Jack) byli pěvecky i herecky skvělí a potěšily i drobné roličky pro Christine Baranski (macecha), Tracey Ullman (Jackova matka) nebo věčnou zlou nevlastní sestru Lucy Punch (Lucinda). Ale třeba Meryl Streep svým pěveckým rozsahem na Čarodějnici nestačila a doháněla to pouze svým výborným hereckým projevem. Obsazení Johnnyho Deppa do role Vlka pak bylo jen laciným marketingovým tahem: řada jiných by jeho pěvecký part odzpívala lépe a přesvědčivěji. Ve výsledku se jedná o ucházející adaptaci skvělého muzikálu, kterou si čas od času ráda pustím, už kvůli povedenému vizuálu, některým hereckým výkonům a samozřejmě krásné hudbě, ale k plnému počtu * to má daleko. Celkové hodnocení mezi 3 a 4*.

Ukázkový příklad toho, že někdy se těsto na dobrou pohádku nezadaří, i když použijeme funkční ingredience a postupujeme podle osvědčené receptury. Děj se táhne jako nudle, celé je to bez chuti a zápachu, Matonohova parodie na Itala je přežitá a písničky tam vůbec nemusely být. Po hodině televizního utrpení naštěstí na scénu vlítne Ježková, která během minuty efektivně vyřeší problémy ostatních postav (škoda, že to neudělala už po deseti minutách) a celou pohádku vytáhne alespoň na jednu hvězdu. Tu druhou dávám za Teresu Brannu, jinak skvělou herečku Jihočeského divadla.

Zdařilá adaptace Soli nad zlato s půvabnou hlavní představitelkou a krásnou výpravou. Líbilo se mi, že než princezna nalezla bezpečné útočiště u čarodějky, řadu měsíců byla sama, bez pomoci, tvrdě pracovala a prošla kus světa. Vysloveně mě pak pobavilo a potěšilo obsazení Sophie von Kessel do role zmíněné lesní ženy. Pro ty z vás, kteří nekoukali na telku v devadesátých letech, Sophie von Kessel ztvárnila Selvaggiu v koprodukční fantasy pohádce Dračí prsten. Romantická linka, iniciovaná již na začátku nalezením solného krystalu, je dobře zpracovaná a ústřední dvojici to spolu moc sluší. Mám jednu velkou výtku, a to k hudbě. Na to, že většina pohádek série Sechs auf einen Streich se pyšní líbivými veselými motivy, zde je hudba místy zbytečně dramatická a depresivní. Na ubrání celé hvězdy to není, ale zamrzí to.

S pohádkou Pasáček vepřů jsem měla vždycky trochu problém. Nerozuměla jsem tomu, proč mám fandit hrdinovi, jehož „ryzí cit“ se zakládá pouze na princeznině přitažlivém vzhledu, zatímco princezna je odsuzována za povrchnost. Podobný motiv prezentuje i česká Potrestaná pýcha (nebo nekompromisnější německý Král drozdí brada), ale tam je alespoň znatelná snaha hlavního hrdiny objekt svého zájmu lépe poznat, případně napravit. Pasáček z pera H. Ch. Andersena si oproti tomu pozorováním princeznina jednání honí ego a nakonec ji zavrhne (viz české zpracování O brokátové růži a slavíku z perleti z r. 1982). Nová německá adaptace ze série Sechs auf einen Streich se touto cestou naštěstí nevydala. Hrdina (který kukučem připomíná Nicka Jonase) je sympaťák non-plus ultra a držíme mu palce od prvních minut. Princeznino sebestředné chování je částečně obhájeno nezájmem jejího otce a hlavnímu hrdinovi zdatně sekunduje. Důvtipné vynálezy jsou brzy odsunuty na vedlejší kolej a slouží jen jako záminka pro muchlovačky v trávě, při nichž už nikdo hubičky nepočítá. Dojde i na vzájemné poznávání a princeznin charakterový vývoj je přirozený a završený rebelií proti necitlivému otci. A jsou tu roztomilá prasátka. Co chtít víc?

Problémem tohoto zpracování klasické pohádky bratří Grimmů „Jungfrau Maleen“ (angl. „Maid Maleen“) je její otrocké držení se původního textu. Ano, včetně jedení kopřiv, zásadních děr v logické výstavbě příběhu (země je během Mahulenina věznění zpustošena - ale jejího želáře se válka nedotkne) a naprosté tuposti jejího osudového partnera (který usoudí, že je mrtvá na základě šátku omotaného kolem anonymního hrobu). Oba jsou navíc bolestně pasivní - Konrád se nesnaží Mahulenu vysvobodit a pohodlně skáče, jak jeho rádci pískají, Mahulena se pro změnu začne prokopávat z věže až ve chvíli, kdy jí dochází jídlo, a nechá se vydírat nepříliš rafinovanou zloduškou. Chemie mezi ústředními představiteli nulová a vlastní invence tvůrců jako šafránu. Mám pro sérii Sechs auf einen Streich slabost, ale tady nemám, za co dát víc hvězdiček.

Rok se s rokem sešel a z nadílky premiérových pohádek roku 2017 vyšly (opět) nejlépe ty německé, které tímto hodnotím se zpožděním, zato po opětovném shlédnutí. Živá voda („Das Wasser des Lebens“) je půvabnou, nápaditě natočenou podívanou, která se poměrně věrně drží předlohy, ale neváhá přidat atraktivní moderní prvky. Tak se princ Lennard o živou vodu musí zasloužit (v původní pohádce přišel k hotovýmu) rozluštěním matematicko-logické úlohy, vyváznutím z pohádkové variace na únikové hry a překonáním sebe sama ve světě iluzí, kde mu jeho otec a bratr prokazují respekt a lásku, kterou od nich ve skutečném životě nepoznal. Líbí se mi i detaily, jako nutnost nakrmit kamenného lva, který hlídá zakletý hrad, nebo obyvatelé princezniny říše zakletí v obrazy a sochy. Dobrou volbou z hlediska uvěřitelnosti příběhu je i přidání prvku „temné síly“, která ovlivňuje jednání již tak prožluklého staršího bratra a následně i hodného krále, který pod jejím vlivem na mladšího syna zanevře (závěrečné smíření pak nepůsobí tak křečovitě). Sympatická ústřední dvojice (Marlene Tanczik jako princezna Friederike a Gustav Schmidt jako princ Lennard), krásná výprava a líbivé exteriéry jsou jen třešničkou na dortu dobře odvedené tvůrčí práce. Za mě plný počet *. PS: Jsem zvědavá, kolik lidí bude mít ve zdejších vodách problém s obsazením černé herečky Denise M'Baye do role záhadné čarodějky