Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Pohádka
  • Komedie
  • Animovaný
  • Fantasy
  • Rodinný

Recenze (84)

plakát

O léčivé vodě (2020) (TV film) odpad!

Pohádka s tak jednoduchým dějem, že by se s ním nevystačila ani nedělní „hodinovka“, natož pak film s devadesátiminutovou stopáží. Vnitřní logika popírá samu sebe: léčivá voda se měla ze světa ztratit, když se jí „zmocní“ někdo sobecký a zlý – v tomto případě stačilo, aby taková osoba na chvilku držela bandasku s trochou oné vody. Takže všichni ti nemocní, kteří po léta přicházeli ke studni a pili léčivou vodu z pohárů, byli dobří? Nebo jim dal král předtím vyplnit psychotesty a prolustroval jejich trestní rejstříky? Paní vod řekla, že se od nich nikdo nemůže odejít zpátky do světa lidí (podle vzoru „co voda schvátí, víc už nenavrátí“). Dokonce princezně bez ptaní vzala paměť, aby jí usnadnila život pod hladinou. Ale když si pro princeznu přišel Jakub, paní vod je po chvilce přemlouvání pustila na svět i s léčivou vodou. Takže princeznu mohla pustit už dávno, když to záviselo jen na ní? Oba mladí spolu mají asi tak tři scény. Viděli se poprvé jako děti, pak deset let nic (i když Jakub na princeznu „myslel každý den“), protože Jakub coural po světě, pak spolu jednou tančili a máme uvěřit, že je tam nějaký hlubší cit. Proč spolu rovnou nevyrůstali – ano, láska princezny a „kluka od vedle“ je už pohádkové klišé – ale děj by to nezměnilo a jejich pouto by bylo uvěřitelnější. V zámku mají všichni o kolečko méně a bezpečnost zajišťují všeho všudy dva polodementní strážní. Všechny postavy kromě zlodušky jsou pasivní. Mladá dvojice (Darija Pavlovičová a Jakub Spišák) je nesmírně sympatická – a to i herecky – ale k čemu to, když se za celou pohádku dopouští vlastní iniciativy minimálně? Kánon velí, aby si hrdina své štěstí zasloužil, ale Jakub šel princeznu zachraňovat až po 70 minutách stopáže a v zásadě jen udělal oči na Lindu Rybovou, aby je pustila na svět a bylo vymalováno.... Ještě si dovolím podotknout, že kostýmy byly stylově/dobově nejednotné a princezně vybrali velice nelichotivé šaty, to si taková hezká holka nezasloužila. Ale hlavně mě to celé vůbec nebavilo. Je mi líto, ale tady nemám, zač hvězdičkovat.

plakát

Le mille e una notte: Aladino e Sherazade (2012) (TV film) 

Pokud jste jako já vyrůstali v 90. letech na fantasy pohádkách italského režiséra Lamberta Bavy (Princezna Fantaghiro, Dračí prsten...), tak vám bude styl pohádky Tisíc a jedna noc povědomý, včetně dvoudílného formátu. Bohužel pro aspirujícího režiséra Marca Pontecorva a jeho spolupracovníky, vstoupili jsme do 21. století a s boomem fantasy filmů, který nastal po úspěchu sérií HP a LotR, jsou naše očekávání pochopitelně vyšší. Asi nemám zásadní problém s tím, že se tvůrci výrazně odchýlili od zdrojového materiálu a postavy Aladina a jeho princezny sloučili s postavami krále a Šahrazád. Odpustím i do očí bijící vykrádačku některých scén z Disneyho Aladina (1992), včetně použití stejných jmen postav (zloduch jménem Jafar, Jasmína...) či přítomnosti mluvícího papouška. Pokrčením rameny přecházím i vizuální mišmaš – beru to tak, že je to pohádka, nikoliv historická rekonstrukce, a popravdě se mi kostýmy docela líbily. Kde ovšem nedokážu slevit je scénář, a ten se v tomto případě moc nevyvedl. Děj je rozvleklý – na obrazovce se většinou nic neděje, naopak klíčové finále je zdrcnuto do patnácti minut. Absolutně zde postrádám onu tapisérii drobných dobrodružství, kterou bych od filmu nesoucího název Tisíc a jedna noc očekávala. Tu a tam se objeví nějaký známý motiv (banda loupežníků, džin), ale většinou se tam jen bezobsažně žvaní a minuty plynou. Zejména Aladin je pak pouze pasivním účastníkem, kterého kupředu posouvají vnější okolnosti, a vlastní iniciativy se dopouští minimálně. Princezna je na tom o něco lépe, jejím nejslabším momentem je chvíle, kdy Aladina chladně odmítne, neboť jí lhal o svém původu. Její jednání totiž není ani uspokojivě obhájeno (např. obavami, že si s ní Aladin jen pohrává), ani se za něj neomluví. Na druhou stranu, z ústřední dvojice je to právě princezna Šahrazád, ztvárněná půvabnou Vanessou Hessler, komu fandím a komu věřím projevené emoce. Tím se dostávám asi k nejslabšímu článku celé produkce, kterým je Marco Bocci coby Aladin. Ten ve svých pětatřiceti letech působí v roli slavného snílka poněkud přestárle, což je ještě umocněno kontrastem mezi ním a o jedenáct let mladší Vanessou. Marco bohužel postrádá i charisma a při natáčení mu asi měli ukazovat papírky s emoticony, protože se vytrvale držel výrazu „bezduchá tupost“. Je to škoda, kdyby obsadili nějakého mladého sympaťáka, mohli tu romantickou linku prodat daleko lépe. Takhle působí chemie mezi ústřední dvojicí poněkud jednostranně. Co osobně hodnotím velice pozitivně je přepracování rámcového příběhu Šahrazádina vyprávění. Tady Šahrazád k vládci přichází dobrovolně, ač ví, že jí hrozí smrt, a depresivnímu muži začne vyprávět společně prožité útrapy, aby mu navrátila paměť a zlomilo kouzlo, které ho svazuje. To považuji za dobrou inovaci a zároveň chytré oproštění se od problematického motivu poprav minulých králových manželek. Jako adaptace světoznámé pohádkové sbírky tento film neobstojí a vzhledem k sexuálnímu náboji nekterých scén asi nebude úplně nejvhodnější pro děti. Ale pokud se chcete vrátit v čase a připomenout si kýčovitou atmosféru italských fantasy pohádek, právě jste našli svůj catnip.

plakát

O dvanácti měsíčkách (2019) (TV film) 

Roztříštěné. Tvůrci si dosyta vyhráli se samotným zobrazením měsíčků, tentokrát je ztvárňuje šest žen a šest mužů, každý z nich je jiného věku, vzhledu i oděvu; nechybí mezi nimi černoch a Asiatka. Jo a všichni žijí společně v jednom domečku. My jsme v Čechách zvyklí měsíčky vnímat jako skupinu, jako celek, ne náhodou mívají v našich adaptacích totožné hábity. Německá inovace se mi v tomto konkrétním případě jeví jako samoúčelná: k čemu snaha o individuální charakteristiku, když se jich děje aktivně účastní jen pět? No přece, aby bylo, na co se dívat a čím tu hodinku vyplnit. I když, vzhledem k nízké inteligenci většiny zúčastněných postav, dokázali tvůrci jednoduchou zápletku natáhnout, jak to šlo. Protože kdyby někoho napadlo odstranit z blízkosti nemocné královny slizouna v černém hábitu, na kterého pes vrčí, po pěti minutách by nebylo, co řešit. Asi je vám jasné, že si tvůrci klasickou pohádku poněkud upravili, ale to by mi ani tak nevadilo. Spíš je mi líto, že se děj příliš odklonil od sympatické mladé dvojice (Nina Kaiser a Jascha Rust), která byla pověřena nalezením léku pro nemocnou královnu a měla tak být srdcem celého příběhu. Možná své hodnocení ještě přehodnotím, až pohádku uvidím s titulky či dabingem (moje němčina má mírně řečeno rezervy) a lépe si tak vychutnám dialogy, v tuto chvíli dávám solidní tři hvězdičky.

plakát

Princezna a půl království (2019) (TV film) 

Špatně se mi hledají slova, tandemu autorů Korunního prince jsem věřila a nečekala jsem, že by jejich nová pohádka mohla dopadnout jako základní logiku postrádající rychlokvaška, kterou sesmolili za jeden večer u piva... Začnu s postavami. Matouš Ruml je sympaťák, ale v první řadě nebylo jasné, proč na toho draka vlastně šel (jen z lásky k princezně? potřeboval výzvu? nedokázal přihlížet utrpení nevinných?), přidaná motivace by lépe pomohla ilustrovat jeho charakter. Škoda také, že alfou a omegou jeho zájmu o princeznu bylo získání její ruky: zeptat se, zdali je dotyčné nevěstě ta slíbená svatba milá, by snad mělo být samozřejmostí i pro „křupana“. Nebylo mi ani jasné, proč Eben nevzal Honzovu výchovu do rukou hned, příprava budoucího krále by snad měla být samozřejmostí. Obsadit Evu Josefíkovou do role mdlé, těžce trofejové princezny, je plýtvání jejím talentem. Z princeznina chování během pohádky vyplývá jediné: že se ochotně provdá za kohokoliv, kdo ovládá etiketu a bude ji věčně zachraňovat. Padouch je něco mezi lordem Farquaadem a princem Krasoněm ze Shreka a jeho narcisismus přestane bavit zhruba po třech egonsekundách. Oni toho vlastně tvůrci ze Shreka obšlehli víc, včetně scény, v níž si hrdinové „vypůjčí“ oděv barona a jeho syna. I Ebenova až chorobná posedlost slušným chováním se omrzí velice rychle. Děj nedrží moc pohromadě: počínaje naivním rozhodnutím celé královské rodiny jet bez doprovodu do cizí, neznámé země, přes neúnosně dlouhou převýchovu hlavního hrdiny, na které Honza s Valeriánem postavili svůj geniální plán. Počkat, jaký plán? Kromě naučení Honzy etiketě to přece dál vymyšlené neměli! No a tvůrci na tom byli stejně: místo řešení, které se jasně nabízelo (využít k porážce zloducha nespokojené obyvatelstvo Egonovy říše), jsme se dočkali prapodivného dvojitého závěru, kdy nás po otravném souboji v kostele čekala ještě otravnější honička v kočáře. Tohle jsme si na Štědrý den nezasloužili.

plakát

Čarovný kamínek (2019) (TV film) 

O něco slabší než loňský slepý kovář Martin, ale já ty čtyři hvězdičky ráda dám, už vzhledem k určité podhodnocenosti této pohádky (je 26. 12. a film má jen nějakých 46%). Čistě odvedená práce, mile mě překvapila absence ječení (a to i u obvykle stereotypně pojatých postav selky a její vdevekchtivé dcery! a čarodějný pár je zobrazen jako milující, oddaná dvojice, navzdory občasným ostrým výměnám názorů!). Na to, že se po většinu stopáže nic moc nedělo, se na to zkrátka koukalo hezky. Škoda toho minimálního využití ústředního čarovného kamínku a poměrně velké pasivity jak vládců lesa (Javorková a Bahúl), tak bohužel i odvážného mlynáře (opravdu mu musel záchranu milované dívky poradit lesní trpaslíček?) a němé slečny Julie (její sepjetí s lesem bylo využité minimálně!). Nevyužitý bohužel zůstal i Pavel Kříž, jehož po dlouhé době ráda vidím v pohádce v kladné úloze. Chtělo to, aby se kladné postavy výrazněji chopily iniciativy. Závěrečná krize pak klidně mohla být dramatičtější – ale její řešení mělo zůstat v rukou ústředních kladných postav, nikoliv do té doby nepřítomného aktéra (zloduchova otce). Šťastný konec by pak působil zaslouženěji. Pozitivně hodnotím chemii ústředního páru (ač by si zasloužili více prostoru), nádherné lokace i nápadité kostýmy (Martin Kotúček). Dobrá práce!

plakát

Čertí brko (2018) 

Ano, čerti se zde nepitvoří, ale bouchat šampaňské by bylo předčasné. Nápad, že čerti jsou „v civilu“ na pohled neroznatelní od lidí a rohy, ocasy a kopyta si nasazují jen při výkonu povolání, není vůbec špatný (třebaže to vyvolává otázku: mají andělé v tomto světě také sundavací křídla a svatozáře?), ale čekala bych, že bude zdůrazněno, že jejich skutečná moc vychází z nich samotných a čertovské atributy nosí jen, aby splnili očekávání smrtelníků. Místo toho se bez svých kouzelných propriet nedokážou hnout z fleku, a to doslova. Pozemskému zloduchovi vlezou sami až do vězení, kde následně jen odevzdaně čekají na popravu a filozofují o smrti. Tato absence šedých buněk se možná dá tolerovat v případě osazenstva čertovské pobočky (koneckonců, řadoví čerti v české pohádce nemusí být žádní myslitelé, viz např. Omnimor s Karborundem), ale nikoliv pak u vládce pekel, nadto ztvárněného Ondřejem Vetchým. Přitom se z této situace dalo snadno scénáristicky vybruslit sdělením, že jen schválně čekali, kam až jejich věznitelé zajdou, aby si tak pojistili jejich hříšné duše. Nebo třeba aby tak dali příležitost hlavnímu hrdinovi, aby sám iniciativně nalezl řešení a napravil, co zpackal. Ale to ne, to už by bylo na pány scénáristy moc komplikované. Co říct víc? Byla to nuda, expozice byla příliš dlouhá, motiv s vynálezy stokrát ohraný, politické narážky moc okaté. Písničky fajn, ale nevhodně umístěné. Krásná Judit Bárdos je po většinu filmu bolestně pasivní; Honzík Cina je tu opět trochu za naivku, doufám, že jednou v pohádce dostane rafinovanější úlohu. Celkově se mi líbila vizuální stránka, pár herců (Vetchý, Cina, Bárdos, Plodková), některé dílčí nápady a písničky. V tuto chvíli slabší dvě hvězdy, možná se na to jednou v daleké budoucnosti mrknu ještě jednou.

plakát

Tři královské děti (2019) (TV film) 

Po chvilce váhání dávám plný počet hvězdiček. Ve srovnání se včerejší českou štědrovečerní Princeznou (s půlkou království), je to jak nebe a dudy. Stručné, přímočaré, srozumitelné: přitom je zde jasně vystavěná zápletka, sympatické postavy, špetka humoru (sklerotický „Vogel der Wahrheit“ pobavil), zlo je kategoricky potrestáno a když se biologická i adoptivní rodina tří královských dětí nakonec sejdou u společného oběda, jedno oko nezůstane suché. Za hodinku stopáže mají hotovo, ani se nestihnete začít nudit. Jo, a byli tam moc hezcí psi (živí i vyřezávaní)! Viděno dnes, 25. 12., v televizní premiéře na Das Erste.

plakát

Tři pírka (2014) (TV film) 

Je zajímavé, že se zde podařilo zobrazit naivního, přírodymilovného hrdinu, jemuž se daří působit sympaticky a přiřknutý trůn mu na konci přejeme, ač mu s úkoly pomáhala kouzelná ropucha. Když jsem pohádku viděla poprvé, zarazil mě ovšem oděv tajemné uhlířky, která po lese pobíhá zásadně v plesových šatech, přes které má neprakticky rozevlátý, zato maskovací, plášť. S odstupem času tuto volbu kvituji pozitivně: i pracující člověk se přece může slušně oblíct, a pokud ji živil les, mohla utrácet za módu, proč ne. V rámci série Sechs auf einen Streich se jedná o průměrnou, přímočarou adaptaci s pěknou výpravou a adekvátními herci. Oproti předloze bratří Grimmů tvůrci jen vynechali závěrečnou zkoušku nevěst, které v původní pohádce ještě musely proskakovat obručí :). Za mě tři a půl hvězdičky: v tuto chvíli se přikláním ke čtyřem – ta mluvící ropucha a Kyra Sophia Kahre v roli uhlířky Barbary si to zaslouží.

plakát

Slíbená princezna (2016) (TV film) 

S českým divákem pohádek je potíž: když se adaptace drží předlohy, dozvíte se z komentářů, že „to není nic nového pod slunce“, když se tvůrci pokusí o vnesení moderních prvků, český divák hromuje „tyhle novoty mi do pohádky netahejte!“ Nabývám dojmu, že Slíbená princezna to schytala za všechny moderní pohádky minimálně od revoluce, tak jednoznačné odsouzení si nezasloužila, třebaže své rezervy má. Možným kamenem úrazu je žánrové zařazení: Slíbená princezna není ani tak pohádkou, jako spíše fantazijním dobrodružstvím, které svým rozvracením kánonu připomíná spíše Princeznu nevěstu či Hvězdný prach než české pohádkové klasiky. Narozdíl od svých zámořských soukmenovců bohužel není tak dokonale vyladěná a téměř každá její přednost skýtá nějaké to „ale“. Tvůrci si na sebe v první řadě ušili bič v podobě příliš vysokého počtu postav a motivů, filmu by prospěla větší semknutost a osekání některých dějových odboček. Skvěle funguje chemie mezi zádumčivým dobrákem Jiříkem a sympaticky aktivní princeznou Čirou radostí, jejich vztah by ovšem uvítal nějaký ten dialog navíc. Potěšilo mě, že hrdince v nesnázích přispěchaly na pomoc vlastní sestry, třebaže jejich scéna s piráty byla neúnosně dlouhá a věčná škoda toho sexuálního podtextu (který zřejmě u jedné z princezen nezůstal jenom u podtextu). Mnohé slovní hříčky byly k pokukání, jinde by si scénář zasloužil výrazně jazykově pročistit a herci místy šumlovali. Z hereckých představitelů vyniká Marta Dancingerová coby titulní princezna, které zdatně sekunduje Honzík Cina, nejslabším článkem byl kníže Honorád Ondreje Koval'a. K čemu nemám výhrady je steampunková vizuální stránka, ta je neskutečně vymazlená do nejmenších detailů a skvěle ladila jak s neutěšeným královstvím zlého knížete, tak s uvolněnou ostrovní říší princezny. A zlo bylo potrestáno bez možnosti nápravy, tak se mi to líbí!

plakát

Když draka bolí hlava (2018) odpad!

Někteří tvůrci filmových pohádek se zřejmě domnívají, že vnitřní logika, návaznost scén a jasná motivace jednání postav jsou v tomto žánru volitelné atributy. Pánové Rapoš a Šiška jsou toho názorným příkladem. Pro představu pro ty z vás, kteří si tento divácký zážitek odpustili: Drak se chtěl lidem pomstít za (údajné) pošlapání své přistávací Pomněnkové louky. Místo toho, aby jim na hraniční louku zakázal přístup (což se jasně nabízelo), zapověděl sňatky mezi Čechy a Slováky. Proč? Princ s princeznou vědí, kolik lidí je zakleto kvůli drakově kletbě, ale je jim to šumák – klidně mu jdou nadšeně uklízet jeskyni. Cože? Přitom přirozená by byla počáteční nedůvěra/nevraživost mezi nimi a drakem postupně přerůstající v přátelství. Zlý skřet dobrovolně slouží drakovi (ač to nevypadá na nejvýdělečnější flek) – ale proč chtěl zničit dračí vejce, za které byl jeho chlebodárce zodpovědný? Malý dráček se od malička učí česky i slovensky – tak proč v dospělosti jedna jeho hlava mluví pouze česky a druhá pouze slovensky? Proč mladí hrdinové potřebují kouzelné propriety (dračí zub a štětiny) na odstrašení nežádoucích nápadníků/nápadnic, tohle by si snad měli umět vyřešit bez kouzel! Proč začne mladá dvojice řešit zlomení kletby až v poslední třetině pohádky, a ne hned, jak se s drakem skamarádí? Co je to s těmi podivnými skoky v čase (Kolik let trvala kletba? Kolik let trval děj – těch slavností rovnodennosti tam proběhlo nějak moc!). Takhle jsem se během pohádky ptala snad tisíckrát, přičemž tím největším otazníkem pro mě zůstává, PROČ tahle pohádka vůbec vznikla? Její útroby totiž nejsou v pořádku ani s přimhouřenýma očima, jazyková úroveň dialogů je otřesná (tenhle scénář neviděl korektora ani na obrázku) a když tvůrci nevěděli, kam dál, vypomohli si písničkou, lidovou veselicí, čůrajícím chlapečkem nebo klokanem. Přátelé, věřte mi, že špatná slovenština Karla Gotta mi vadila ze všeho nejméně. Nerada dávám pohádce „odpad“, ale dvě milé královny, talentovaná mladá dvojice a nostalgická vzpomínka na Karla Gotta tohle dílo nezachrání.

Reklama

Reklama