honeysuckle

Pojetí Krakonoše mi přišlo vzhledem k mytologickému a hlavně televiznímu kánonu v pořádku. Krakonoše, který žárlivě střeží hory a jejich poklady, trestá i odměňuje lidi podle zásluh, ale není zcela povznesen nad občasnou malichernost či touhu po lidské lásce, jsme viděli v různých adaptacích již několikrát. Nabízí se srovnání se zpovykaným mladým Krakonošem v podání Ivana Luťanského z pohádky Co poudala bába Futéř (1983)  (kde se mimochodem dívka z vesnice, kterou si chtěl odvést k sobě, také jmenovala Lidka) či s krutým i lidským duchem hor z nedávného německého počinu Krakonošův poklad (2017). David Švehlík je na můj vkus možná až moc chladný Krakonoš a herecky na typově podobného Sabina Tambreau z Krakonošova pokladu nemá, ale zadání splnil. Zápletka je předvídatelná, ale funkční; potěšila mě role Onřeje Sokola, který, ač stále má tendenci přehrávat, tu alespoň měl v příběhu své místo, a Jakuba Prachaře, kterého jsme se rychle zbavili a do příběhu už nezasáhl. Ani chamtivé komtese se scénář nevěnoval víc, než by bylo divácky snesitelné. Mladá dvojice mě neurazila, ale oba byli nemastní neslaní, chyběla jim jiskra a zamilovanost jsem jim příliš nevěřila. Na druhou stranu, mají ode mě body za iniciativní jednání, to je poslední roky v českých pohádkách vzácné, aby hrdinové jednali sami bez větší pomoci ostatních postav, šťastných náhod nebo kouzelných předmětů. První polovina byla slabší, v druhé se to rozjelo. Kostýmy inspirované polovinou 19. století byly slušné, o hudbě nevím, že by tam nějaká byla... Krakonošovo tajemství je fajn pohádka – nebo adaptace mýtu, chcete-li – ale nezanechala ve mně hlubší dojem. Třeba zmíněný německý Krakonošův poklad byl působivější, a to nejen proto, že měl viditelně vyšší rozpočet. Proto dávám tři hvězdy, které chápu jako lepší průměr, a jsem ochotná to v budoucnu ještě přehodnotit.

Dejme tomu jedna z těch lepších filmových pohádek natočených po roce 2000. K dokonalosti tomu chybí přinejmenším komplikovanější zápletka a rozhodně lepší finále, které působí poněkud zkratkovitě. Kraus junior mi přišel v pohodě, ale ten jeho sestřih podle hrnce si vizážisté mohli odpustit. Taková neproměněná šance, ale kvůli M.Kramárovi, vtipným dialogům a glosám Krause seniora si tuhle pohádku dám vždycky ráda znovu.

Komentář obsahuje spoilery! Dojmy po prvním shlédnutí: Vizuálně uchvacující, ale povrchní a prázdné. Navzdory tomu, že proměna ve zvíře byla trestem za nesplněný slib daný manželce a podíl na její následné smrti, titulní hrdina neprojevuje lítost nad minulými hříchy a touhu se změnit. Vůči Belle se chová agresivně, chodí ji pozorovat, když spí, obléká ji do šatů (pravděpodobně) po zesnulé manželce a vyžaduje, aby se mu „oddala“. Svůj přístup během celého filmu nezmění, nic nenaznačuje, že by Belle skutečně miloval, dokonce i milostivé svolení naposledy navštívit rodinu bylo podmíněno ústupkem z Belliny strany. Ale žádný strach, Belle mu to i tak sežere i s navijákem, neboť jí imponuje jeho bestiální macho chování. Závěrečný útok na hrad tvůrci okopčili od Disneyho a digitální obři byli stejně povedení jako zbyteční. V tuto chvíli dávám se zaťatými zuby 2* za celkový vizuál a zajímavou backstory s laní, jež se nesla přesně v duchu francouzských pohádek. Moc chválím český dabing, Ježková i Stránský byli perfektní.

Kulihrášek je zobrazený malou loutkou s pisklavým hláskem a pak vyroste, když poprvé uvidí holku....ehm, jo. Už jako dítěti mi tahle pohádka přišla divná. Obvykle se vzhledem ke všeobecné podhodnocenosti českých TV pohádek snažím i na těch špatných najít dostatek kladů alespoň na tu jednu hvězdičku. Ale tady se mi to nepodařilo. A ani Andrea Elsnerová to nevytrhne.

Příjemná fantasy romance, která si bohužel po parádním rozjezdu nedokázala udržet svižné tempo a místo rozvíjení vztahu dvou lidí prostřednictvím dialogu nám připravila spoustu krásně nasnímaného pobíhání po pláži a rachtání v moři. Příliš jednoduchý příběh na to, aby se mohl řadit vedle epických fantasy formátu Pána Prstenů nebo dejme tomu dobrodružných pohádek jako je Bílý medvědí král (který je námětem Drakovi blízký). I tak se jedná o lehce nadprůměrnou podívanou s nádherným vizuálem a sympatickým ústředním párem.

Pokud jste jako já vyrůstali v 90. letech na fantasy pohádkách italského režiséra Lamberta Bavy (Princezna Fantaghiro, Dračí prsten...), tak vám bude styl pohádky Tisíc a jedna noc povědomý, včetně dvoudílného formátu. Bohužel pro aspirujícího režiséra Marca Pontecorva a jeho spolupracovníky, vstoupili jsme do 21. století a s boomem fantasy filmů, který nastal po úspěchu sérií HP a LotR, jsou naše očekávání pochopitelně vyšší. Asi nemám zásadní problém s tím, že se tvůrci výrazně odchýlili od zdrojového materiálu a postavy Aladina a jeho princezny sloučili s postavami krále a Šahrazád. Odpustím i do očí bijící vykrádačku některých scén z Disneyho Aladina (1992), včetně použití stejných jmen postav (zloduch jménem Jafar, Jasmína...) či přítomnosti mluvícího papouška. Pokrčením rameny přecházím i vizuální mišmaš – beru to tak, že je to pohádka, nikoliv historická rekonstrukce, a popravdě se mi kostýmy docela líbily. Kde ovšem nedokážu slevit je scénář, a ten se v tomto případě moc nevyvedl. Děj je rozvleklý – na obrazovce se většinou nic neděje, naopak klíčové finále je zdrcnuto do patnácti minut. Absolutně zde postrádám onu tapisérii drobných dobrodružství, kterou bych od filmu nesoucího název Tisíc a jedna noc očekávala. Tu a tam se objeví nějaký známý motiv (banda loupežníků, džin), ale většinou se tam jen bezobsažně žvaní a minuty plynou. Zejména Aladin je pak pouze pasivním účastníkem, kterého kupředu posouvají vnější okolnosti, a vlastní iniciativy se dopouští minimálně. Princezna je na tom o něco lépe, jejím nejslabším momentem je chvíle, kdy Aladina chladně odmítne, neboť jí lhal o svém původu. Její jednání totiž není ani uspokojivě obhájeno (např. obavami, že si s ní Aladin jen pohrává), ani se za něj neomluví. Na druhou stranu, z ústřední dvojice je to právě princezna Šahrazád, ztvárněná půvabnou Vanessou Hessler, komu fandím a komu věřím projevené emoce. Tím se dostávám asi k nejslabšímu článku celé produkce, kterým je Marco Bocci coby Aladin. Ten ve svých pětatřiceti letech působí v roli slavného snílka poněkud přestárle, což je ještě umocněno kontrastem mezi ním a o jedenáct let mladší Vanessou. Marco bohužel postrádá i charisma a při natáčení mu asi měli ukazovat papírky s emoticony, protože se vytrvale držel výrazu „bezduchá tupost“. Je to škoda, kdyby obsadili nějakého mladého sympaťáka, mohli tu romantickou linku prodat daleko lépe. Takhle působí chemie mezi ústřední dvojicí poněkud jednostranně. Co osobně hodnotím velice pozitivně je přepracování rámcového příběhu Šahrazádina vyprávění. Tady Šahrazád k vládci přichází dobrovolně, ač ví, že jí hrozí smrt, a depresivnímu muži začne vyprávět společně prožité útrapy, aby mu navrátila paměť a zlomilo kouzlo, které ho svazuje. To považuji za dobrou inovaci a zároveň chytré oproštění se od problematického motivu poprav minulých králových manželek. Jako adaptace světoznámé pohádkové sbírky tento film neobstojí a vzhledem k sexuálnímu náboji nekterých scén asi nebude úplně nejvhodnější pro děti. Ale pokud se chcete vrátit v čase a připomenout si kýčovitou atmosféru italských fantasy pohádek, právě jste našli svůj catnip.

Romantická komedie, která bohužel nenabízí nic, co by nám už lépe nedodaly její předchůdci (viz např. „Návrh“, pokud chcete motiv falešné snoubenky, nebo „Láska přes internet“, pokud vás bere romance přes dopisování). Vlastně něco přece: je tu sympatická a nezvyklá ústřední dvojice (Nina Dobrev a Jimmy O. Yang) a docela vtipné popkulturní narážky. Bohužel pro mě, jediný moment, kdy jsem cítila chemii mezi hlavními hrdiny bylo během jejich skvěle zazpívané variace na „Baby, It's Cold Outside“. KDYBY to aspoň zůstalo komorní a milé jako na začátku, KDYBY se to obešlo bez neuvěřitelných trapasů (hrdinčina alergie na kiwi, zbytek si domyslete), KDYBY hrdinova rodina byla rozumější a nepořádala překvápko oslavy pro svého asociálního syna a holku, kterou sotva znají, KDYBY se to aspoň obešlo bez veřejných citových výlevů... Takhle se to mezi moje vánoční tutovky nezařadí, ale pro pořádek, s hlavní hrdinkou souhlasím: Smrtonosná past samozřejmě JE nejlepší vánoční film.

Ani po druhém shlédnutí o Vánocích 2018 nenacházím na Nejlepším příteli nic, za co bych hodnocení zvýšila, a nad scénáristkou Lucií Konášovou definitivně lámu hůl. Něco tak ukecaného, nudného a přitom prázdného se totiž jen tak někomu napsat nepovede. Jádro příběhu sice tvoří variace na staré dobré Hauffovo Chladné srdce, ale přátelství mezi mladíkem a čertem, které mělo být ústředním motivem celého filmu a ozvláštněním známého námětu, nefunguje ani s přimhouřenýma očima. A to ze dvou zásadních důvodů: 1) Matěj musí za trest Ondrovi sloužit a místo toho, aby se mu hned na začátku přiznal, to do poslední chvíle - poněkud nelogicky - tají, jejich vztah tak nikdy není vztahem dvou rovnocenných jedinců, ale pána a jeho sluhy; 2) jejich takzvané přátelství nemá žádné opodstatnění: nikdy je spolu nevidíme, jak si povídají, vtipkují, pomáhají si bez kouzel nebo spolu jen tak tráví čas. Ondra navíc nemá žádnou distinktivní vlastnost, ostatní postavy o něm říkají, že je dobrý, ale my to nikdy nevidíme - Ondra nevykazuje vnitřní sílu, odvahu ani laskavost pohádkového hrdiny, víme jen, že je chudý dřevorubec. I o Ondrově lásce ke komtese Rézince se spíše jen mluví: např. o jejich prvním polibku se dovídáme až zpětně z Ondrova vyprávění. Mimochodem, asi nikoho nepřekvapí, že paní scénáristka opět zapomněla, že ženské postavy v pohádkách mohou být něčím víc, než jen motivací pro své mužské protějšky. Rézinka je hezká, podle všeho má Ondru ráda, ale asi si holt bude muset vzít toho pana barona, když si to strýček přeje (aktivita: nula). A kuchařka Marjánka je sice do všeho hrrr - a svou posedlostí vdávadlem je matnou ozvěnou Káči z Hrátek s čertem - ale ani ona se nehrne do zachraňování Matěje z pekla... Sokolova postava tam vůbec nemusela být (Ondru na cestě do pekla už popostrkoval Langmajer), Lábus i Liška nasadili své standardní polohy. František Němec je hotový ďábel. Kostýmy, zvláště Rézinčiny šaty, se mi moc líbily. Snad to Janákovi vyjde zase někdy příště, režiséra Korunního prince bych nerada viděla pohádky pověsit na hřebík. Ale příště prosím bez Konášové!

Roztříštěné. Tvůrci si dosyta vyhráli se samotným zobrazením měsíčků, tentokrát je ztvárňuje šest žen a šest mužů, každý z nich je jiného věku, vzhledu i oděvu; nechybí mezi nimi černoch a Asiatka. Jo a všichni žijí společně v jednom domečku. My jsme v Čechách zvyklí měsíčky vnímat jako skupinu, jako celek, ne náhodou mívají v našich adaptacích totožné hábity. Německá inovace se mi v tomto konkrétním případě jeví jako samoúčelná: k čemu snaha o individuální charakteristiku, když se jich děje aktivně účastní jen pět? No přece, aby bylo, na co se dívat a čím tu hodinku vyplnit. I když, vzhledem k nízké inteligenci většiny zúčastněných postav, dokázali tvůrci jednoduchou zápletku natáhnout, jak to šlo. Protože kdyby někoho napadlo odstranit z blízkosti nemocné královny slizouna v černém hábitu, na kterého pes vrčí, po pěti minutách by nebylo, co řešit. Asi je vám jasné, že si tvůrci klasickou pohádku poněkud upravili, ale to by mi ani tak nevadilo. Spíš je mi líto, že se děj příliš odklonil od sympatické mladé dvojice (Nina Kaiser a Jascha Rust), která byla pověřena nalezením léku pro nemocnou královnu a měla tak být srdcem celého příběhu. Možná své hodnocení ještě přehodnotím, až pohádku uvidím s titulky či dabingem (moje němčina má mírně řečeno rezervy) a lépe si tak vychutnám dialogy, v tuto chvíli dávám solidní tři hvězdičky.

Takže si to shrneme. Máme tu jeden indiánský kmen, ve kterém nemají oheň. Nicméně kovové nástroje tam mají a šaty mají pošité cinkajícími rolničkami. To bizoní maso, o kterém tam pořád mluví, nejspíš žvýkají syrové. No, proti gustu (a tasemnici)... Indiáni mají ve vlasech žluté voskové perličky a jejich látky hýří všemi barvami. Pomalovaný Štěpánek si hraje na šamana Černého drápa a vypadá při tom vážně vtipně. Skoro tak vtipně jako Skopal coby rádoby drsný lovec nočního nebe, Hvězdonoš. Kodetová je zlá indiánka, Křížová je hodná indiánka a obě jsou stejně otravné. Hrušínský se nemůže rozhodnout jestli bude zlý nebo hodný. Jandová unylá jako vždycky. Posledních dvacet minut zbytečně natahovaných. To vše doprovázeno vrzavou hudbou Ladislava Simona. Pár záběrů na "americkou" krajinu, nejspíš z nějakého dokumentu. Zbytek atmosféry dotváří papundeklové kulisy a indiánská vesnice se třemi stany. Dávám jednu * za pana Lukavského v roli náčelníka nočního nebe (to jako měsíce).