KlonyIlony

Příklad nepochopeného filmu: někdo chce vidět horor a vybere si film, který moc horor není a pak ho hodnotí vzhledem k nedostatečné hororovosti. The Desert Inn totiž také má výrazné prvky romantického filmu/dramatu. Lokace ve které byl točen je naprosto skvělá - nemyslím, že byste něco podobného viděli v laciném hororu. Příběh sice není zvlášť originální, ale má šmrnc. Příběh vzniku filmu je zajímavý: výroba fantasy filmů je totiž v Číně cenzory omezována, je to proto jeden z mála čínských fantasy/duchařských filmů.

Tento film na mně zanechal hluboký dojem. Podivný mix reality a fantastična. Nezapomenutelný je hrdina Yu, postava obdivuhodná a politovánihodná zároveň. Je to taková éterická a tragická bytost, která mi připomíná hrdiny starých asijských románů (Modlitební rohožky z masa, Sen v červeném domě). Paralely jsou například v hledání ideální ženy, která u všech dodtyčných má mít nadlidské kvality, v jejich posedlosti ženami či sexem, v jejich výjimečném zevnějšku (jakási femininní krása), či v problému s dodržováním společenských konvencí. Podobně sofistikované fantasmagorické filmy: Made in Hong Kong, Running on Karma, Visible Secret (žádný evropský či americký titul mě nenapadl...)

Komorní film o křehké, lehce zmatené, nervózní mladé ženě, která z blíže neurčeného důvodu vydala za prací na Alijašku, ale kvůli poruše auta uvízla se svým psem v jakémsi zapadlém městě na severu USA. Příběh je takřka minimalistický – protagoistka Wendy se shodou okolností nalézá ze svého pohledu v bezvýchodné situaci a po učinění těžkého (a pro diváka překvapivého) rozhodnutí se z ní nakonec dostane. Atmosféru filmu prostupuje poetično osamělých parkovišť, železničních tratí a zvuku projíždějících aut na dálnici; režisérka v něm dokázala věrohodně vyjádřit pocit existenciální hrůzy hrdinky. Formátově se jedná o kratší film, dal by se charakterizovat jako „artový“. O autorce bych řekl (hodnotím pouze podle Wendy & Lucy, žádný další režisérčin počin jsem neviděl), že by jí neseděly “velké” narativy, na druhou stranu jí nelze odepřít, že ve svém počinu předvedla, že umí natočit film po psychologické stránce hluboký a autentický.

Holky, milfky, mašiny, záplaty na džíny, citliví machové, kterým nikdy nenaroste pivní pupek, i kdyby chlastali sebevíc, a kteří jakožto gang překupníků zbraní dávající na držku Mexičanům a vařičům pika nevytáčí průměrného amerického patriota, který se připravuje na kolaps civilizace skupováním konzerv s fazolema a munice.____ Seriál sice má plnohodnotné postavy a zápletky, ale bohužel je od začátku plytký, místy až trapný.

Reality isn't always a pleasant dish.

Globalizace a korporátní shit vz. genius loci. Hloupé celebrity vz. obyčejní lidé. Autentičnost a lidskost vítězí. Líbila se mi scéna, ve které hlavní postavy prolomí jazykovou bariérou prostřednictvím psaní čínských znaků resp. kanji rtěnkou na sklo auta. Nápisy potom prostor přemění v symbolickou křižovatku životních cest různých lidí a nakonec je místem závěřečného zvratu.

Korine se v tomto filmu po tvůrčí pauze, kterou strávil konzumací heroinu, a ze které podle vlastních slov málem nevyšel živý, pokusil o výpravný film s lineárním dějem, ve kterém se asi - soudě podle jeho minulých filmů - ocitl trochu na neznámé půdě. Film sleduje dvě narativní linie, obě mají zajímavou výpravu a felliniovsky žoviální mise en scene, jdou však paralelně vedle sebe a nikde se nestřetávají, což působí neuměle. Jedna linie je jakousi vtipnou groteskou o létajících jeptiškách, druhá je o imitátorovi M. Jacksona, který se ocitá v komuně dalších imitátorů a okolnosti ho donutí reflektovat o svém životě stráveným napodobováním pop-ikony. Bohužel "Michaelův" niterný vývoj nemá psychologickou hloubku a celkově bizarní postavy imitátorů ve filmu zůstávají pouhými plytkými figurkami. Ačkoli snovost scén je někdy prvoplánová, najde se přesto občas odlesk geniality Korineovi vlastní. Nemůžu říct, že by mě film nezaujal. Trochu si ho srovnávám s Felliniho posledním nepovedených filmem La voce della luna. Rozpočet 8mil$, tržby 300 00$.

Pochmurný týpek Ted Skjellum aka Nocturno Culto, který je expert na vytváření pochmurné hudby, natáčí vizuálně pochmurný snímek o svém životě v pochmurných končinách, kde si lišky dávají dobrou noc. Kromě intermezza v Tokyu - které nepůsobí zrovna radostně - se film točí kolem výprav do přírody, ať už osamoceně či v partě, či spojených s nějakou návštěvou. Nocturnovi kámoši jsou - jak jinak - celkem pochmurní chlápci - bývalý cirkusák a naivistický malíř v jedné osobě, který občas monotónní norštinou recituje Nocturnovi úryvky z nějakých ság, nebo dlouhovlasý čahoun v dlouhém kabátu a s tričkem Burzum, který "nedělá hudbu proto, aby se líbila ostatním lidem" apod.; i s jinak sympaťákem Fenrizem jako by si při zkoušení žádnou legraci neužili (pokud jo, tak to do filmu nedal). Rozhodně se nejedná o běžný propagační materiál pro fanoušky, spíš to má něco vypovídat o samotném Skjellumovi, jeho muzice, možná taky o Norech a Norsku, možná o životě někoho, kdo "zanevřel na společnost" a chce být "mezi svými", i když to vždycky obnáší trochu elitářství a s tím spojená nebezpečí (tj. solipsismus, black metal a elitářství jde pochopitelně ruku v ruce). Sice to není triviální počin, ale na druhou stranu to nemá příliš vyzrálou formu.

Síla filmu je v silné story, kterou ale scénáristi nafoukli až příliš rozmařilými zvraty. Lost in BJ je syrovým pohledem na současnou urbánní Čínu a je škoda, že je tento druh filmů zachycující aktuální problémy dušen cenzory.

Dokumentární film o malíři Liu Xiaodongovi, spíš na způsob časosběrných dokumentů. Zhang občas zachycuje věci dost arbitrárně, někdy není jasné, kam celá věc směřuje, ale někdy to má dobrou pointu - třeba mě zaujalo prolínání záběrů z života bangkokských prostitutek a jejich podoby na obraze, nebo scény z domova chudé rodiny z chudého kraje Číny, které ukázali Liuúv životní background. Film osloví nejspíš lidi se zájmem o moderní figurativní malířství na způsob Luciana Freuda (nebo čínské moderní umění obecně) a se zálibou v asijské exotice.