francis

Nečekal jsem moc, vlastně nemám tenhle typ filmů rád (posuzováno podle fotek, obalu, distribučního textu...), ale už během filmu jsem byl nadšenej. Memento má totiž evidentně to, co je pro mě u filmu jedna z úplně nejdůležitějších věcí - z každý scény, každýho momentu, každý postavy a každý věty je cítit, že tvůrce (nebo tvůrci) tím filmem žili už dávno před začátkem natáčení, a potom brali to natáčení zatraceně osobně a dali do něj kus sebe. Film je nepředvídatelnej a výborně zahranej i natočenej, a proto opravdu napínavej, a ta myšlenka je opravdu zajímavá a vyznění má hloubku (i když možná trochu kontroverzní). Takhle si představuju filmovej zážitek. Díky. (Mimochodem, v průběhu filmu jsem si říkal, že to je dobrý, ale podruhý se to už vidět nedá. Na konci byl můj názor jinej. Klidně se na to podívám znova.)

Scénář je jednoznačně postavenej na efekt - a tím efektem je málem stoprocentní zapamatovatelnost dialogů a málokdy vídaná zábavnost. A to si nechám líbit - opravdu výborně jsem se pobavil, a byla to zábava na úrovni.

Vždycky, když se objevil Peter Sellers, trochu jsem znervózněl. Je totiž v tomhle filmu naprosto smrtelně geniální, každou vteřinu, a já musel pořád myslet na to, jaká je ostuda, že ho teprve teď poprvé vidím v nějakým filmu nedabovanýho. To, jakým způsobem mluvil, jak měnil hlasy a jak se u toho tvářil, chacha, neuvěřitelný. Stávám se jeho velkým fanouškem. Jinak se mi Lolita líbila, i když jsem měl dojem, že málem všechny scény, který mám v knížce nejradši a na který jsem čekal, Kubrick pominul nebo natočil úplně jinak, než bych chtěl. Ale když o tom zpětně přemějšlím, řek bych, že to nevadilo, protože režisér si vybral z knížky jen tolik, kolik se mu hodilo do filmu, aby fungoval tak, jak má. I když z toho vyplynulo, že na konci jsem měl úplně jinej pocit, než po přečtení Nabokovova románu. A proč nedávám pět hvězdiček? Odpověď je v traileru: "Jak mohli natočit Lolitu?!" (prostě to nejde)

Mám moc rád starší filmy Jiřího Menzla a jsem velkým fanouškem Bohumila Hrabala a vždycky jsem měl dojem, že poetiky těchhle dvou pánů se vhodně doplňují a navzájem obohacují, ale tentokrát to na mě nějak nefunguje. Neoslovila mě stylizace (nebo jsem spíš nenalezl nic, co by se dalo jednotnou stylizací nazvat), ztvárnění role mladého Jana Dítěte mi přišlo přes několik pěkných nápadů (třeba "keatonovské" figury na začátku filmu) nedotažené jak ze strany herce, tak ze strany režiséra, vadila mi spousta toporně zahraných scén, hlavně u ženských postav (a pokud to bylo záměrné, tak se mi to stejně nelíbilo), dabing Ivana Barneva mi přišel odfláknutý... a hlavně, celou dobu jsem měl dojem, že je film nějak prapodivně poskládaný a dohromady to nefunguje, jak má - chybí mu kouzlo, které by zařídilo, že vám zůstane v hlavě dobrá, nebo prostě jakákoli vzpomínka. Ve mně zůstal jenom pocit zklamaného očekávání.

Přišlo mi to jako neskutečná nuda. Když to srovnám s filmem Great Balls of Fire! o Jerry Lee Lewisovi, kterej vypráví o stejný době a má hodně podobnej příběh, vyjde z toho Walk the Line hodně špatně. Chybí výraznej nápad, stylizace, prostě cokoliv, co by udělalo z tohohle filmu něco víc než jen neoriginální životopisnej příběh slavnýho hudebníka, po x-té podle stejný šablony.

Na tohle jsem se koukal tak trochu náhodou, ale jak jsem tak koukal, pomalu jsem zjišťoval, že mě to baví čím dál tím víc. Nemám sice moc rád takovou tu stylizaci "tohle je komedie, tak se smějte", kterou to chvílema trochu zavánělo, včetně "hudby do komedie jako dělaný", ale mnohem blíž to bylo klasický britský komedii natočený s nadhledem. Vtipy totiž většinou byly opravdu legrační a některý scénky byly skvěle odlehčený.

Hodně mě zaujala absence vlastně jakýchkoli velkolepě pojatých scén, na kterých hodně staví třeba F.F.Coppola v Apocalypse Now (což ovšem neznamená, že by v Lovci jelenů nebyly úžasný záběry, hlavně americký přírody). Michael Cimino na to jde úplně jinak, a přitom dosahuje v podstatě stejně silnýho vyznění. Právě neokázalost, se kterou sleduje osudy ústředních postav, zesiluje v konečným vyznění působivost filmu a vlastně i obecnou platnost tohohle příběhu o přátelství.

Tak tohle mi přišlo dost problematický. Pořád jsem osciloval mezi názorem, že tohle je bezdůvodný citový vydírání, a názorem, že takovej dokument zřejmě nějakej smysl mít může (myslím ještě jinej než jako záznam vzpomínek těch rodičů). Docela nechutná mi přišla otázka "Co byste dali za to, aby vaše děti mohly bejt teď živý?" Podobný momenty a vyděračský scény v mých očí dokument dost shazujou. Jinak mě zaujala škála rozdílných osob a charakterů, který režisérka pro natáčení vybrala, v tý různosti spočívala zajímavost dokumentu a díky tomu jsem se díval až do konce - z hlediska srovnávání jejich reakcí a způsobů "vyrovnání" se s takovou tragédií pro mě ten dokument za vidění stál.

Mám radost, že se v USA najde někdo, kdo dokáže natočit film o části americký historie takhle stylově, a přitom nepateticky, vkusně a navíc skutečně působivě. Umím si moc dobře představit tuhle látku natočenou tak, že by jí koukala "americká národní hrdost" jak sláma nejen z bot, ale i z nohavic, rukávů, z pod límce a z kapes a emoce by se ždímaly jak právě vypraný plínky. George Clooney to skvěle zvládnul bez tý slámy, a proto uvěřitelně, a moc příjemně mě tím překvapil. A David Strathairn je podle mě v roli Edwarda Murrowa naprosto fenomenální.

Nápaditej kaleidoskop vztahů, plnej pozoruhodných, zajímavých a uvěřitelných postav a charakterů, lidí, kteří nejsou filmoví, ale opravdoví, měl jsem pocit, že jsou jako já a lidi kolem mě. Málokterej film tohle dokáže tak dobře. Ani chvíli jsem se s těmahle hrdinama nenudil, rád jsem se nechal překvapovat nejrůznějšíma zákrutama v jejich vzájemně propletených životech a líbilo se mi poslouchat jejich úvahy o lásce, zklamání, sebevědomí, vztazích... A chápal jsem je, cítil jsem s nima, zamiloval jsem si je. Moc příjemnej film.