Shadwell

Iron Man 2 není nejlepším blockbusterem roku 2010 jenom proto, že jeho nedotažení či přetažení konkurenti doplatili na neschopné scénáristy (Souboj Titánů), režiséry (Princ z Persie), producenty (Robin Hood), popřípadě vše dohromady (Losers), ale protože tu spolu s dospíváním Tonyho, který musí zapomenout na podivínské soužití s roboty a počítači, naučit se důvěřovat lidem a přijmout roli týmového hráče kvůli blížícím se Avengers, dospívá i samotný film ve smyslu stylistickém, vypravěčském i geopolitickém (tři témata = tři odstavce). ____ 1, Klíčový výpad vůči stylistickým normám představuje statická kamera vyvážená nevídanou dynamikou v záběrech. Chceme-li, můžeme za touhle dichotomii „statická kamera / dynamické dění“ zpozorovat stabilizovaný (statický) model neoliberálního kapitalismu, k němuž v současnosti vzhledem ke krizi levice neexistuje alternativa, a uvnitř tohoto modelu probíhající (dynamický) veletoč nestálostí a nepředvídatelností reálně běžících událostí na obrovském propojeném trhu. Ale zpět k Iron Manovi 2. (i) Jsou-li obvykle ve filmech vedeny rozhovory strnule a rozvážně, bez skákání do řeči, kdy si každý řekne v klidu to svoje, pak v Iron Manovi 2 prohodí postava sotva celou větu a už se hlásí ke slovu někdo další. Promptní dialogové výměny tu neprobíhají po větách, ale po slovech, v případě Tonyho v nasekaných slabikách. Podobné mistrovství v dialogových scénách, typické pro politické filmy, běhen nichž beseduje více lidí kolem stolu, prokázal například Stone na začátku bushovského biopicu W. a místy Clooney v Dobrou noc a hodně štěstí, ale nalezneme ho obecně ve většině z tzv. narativních filmů faktu vyznačujících se tokem institucí, jmen, čísel a vztahů namísto jasně čitelného děje, namátkou v Social Network, kde kulometné tempo většiny dialogů nutí brutálně krátit a překládat čtyři anglické věty dvěma českými větami, jak všem nevěřícím potvrdí direct z první ruky námezdní titulkář Franta Fuka, osoba nejpovolanější. Že v amatérských filmech takovýhle zdánlivě neukázněný, ale o to složitější dialogový vichr nikdy nevidíme, dokládá obtížnost celé věci, jejíž nezbytnou podmínkou je snad pouze dodržení kréda „málo střihu = hodně dialogů“, s čímž ale nijak frenetický stříhající Iron Man 2 nemá sebemenší problémy. (ii) Za druhý se v záběrech často proplétá čtyři a více postav v rámci jedné scény, postavy ale ze scény odcházejí a zase přicházejí, vracejí se z druhého plánu, kam si odskočily apod. Funguje zde jakýsi kontrolovaný chaos a energie všech těch lidí je jakoby hmatatelná. Reprezentantem tohoto přístupu je Monako, kde si takto počíná hlavně broskvička a jahůdka (to není blbá jídelní metafora přitažená za vlasy, ale vlasy Paltrow a Scarlett). (iii) Za třetí vychází přeplněnost záběru z asynchronní fúze minulosti (80ky, AC/DC, zastaralé studenoválečné geopolitické usazení), současnosti a budoucnosti (nové generace gadget, head-up displejů, hologramů, iPhonů pouze jako kusů skla) a z toho, že se tu míchají digitální objekty se skutečnými, třeba formule jsou v Monacu digitální, kdežto auto Favreaua reálné. Digitální éra nutí přidávat k natočenému materiálu digitální přídavky a přesycuje záběry. Filmy tak nabízí komplexní zkušenost, při níž se setkávají různé umělecké druhy, působí různé druhy reprezentací a různé smyslové podněty. (iv) Za čtvrté říkal-li jsem u jedničky něco o „katastrofálně“ starosvětských akčních scénách, tady to kung-fu Scarlett, dožadující se black-widowáckého spin-offu, ve kterým seká otočky a salta, přesněji lucha libre, netrvá sice ani minutu, ale kolik režiséru něco tak staromilsky přehledného dneska nabízí? Řada teenage spektáklů se naopak chytře vyvarovává R-kovévo ratingu chaotickou akcí, která všechno ošemetné znepřehlední a tím ponechá filmu PG-13. Nechci tu rozvíjet věčný debaty o škubavé kameře a doporučovat Američanům k nakoukání Asiaty, jak to dělává s oblibou kooperující trio Elbert, Emerson a Bordwell, který sestavil na základě hongkongských akčňáků jakýsi manuál, v němž hollywoodským filmařům mj. radí, aby zásadně ukládali kameru během akce na trojnožku…, ale je prostě dost dobře možné, že Bourne bude za padesát let stejně pasé jako dnes expresionismus, ruská montáž nebo francouzský impresionismus, na rozdíl od bezpříznakových, formálně neutrálnějších blockbusterech, které oč více jsou odsunutý z krátkodobého hlediska, o to více mají otevřený dveře v dlouhodobým horizontu. (v) Za páté platí, že kdokoliv chce, aby měl jeho film blíže realitě než videohře, jinak řečeno aby měl blíže Top Gunu než Stealth: Přísně tajná mise, nesmí dát kameře přílišnou volnost. Dvojnásob v přepísklých sequelech, který jsou skrznaskrz přepálený, k čemuž měl Iron Man 2 obzvlášť náběh díky tomu, že je mnohem tradičnějším superhrdinským příběhem než specifická, nekomiksová jednička. Favreau to řeší zčásti chytře, když z kvanta postav a potenciálně nikdy nekončícího sledu padouchů utvoří dvě přehledné frakce, zčásti z nutnosti, protože coby PG-13 vždycky musí ucuknout tam, kde se jinde neucukává, čímž se vyhne strmým křivkám a hurónství – například Rourke, shadow dvojník Starka, má možná účes jako Joker, ale Iron Man 2 je přece jen příliš převtipělý, aby byl jenom temný. K zrealističtění přispívá také hra s protikladem „reálné/stylizované“, protože když do kteréhokoliv filmu začleníme úseky, které jsou fantaskní, a/nebo přiznáme okázalé uplatnění digitálních technologií, vede to k tomu, že základní prostor filmu se chápe jako reálný. Například fotografie ve dvojici s namalovaným obrazem působí realisticky, přestože prošla silnou retuší ve Photoshopu aneb pomáháme matce přírodě. Obdobně silně komiksový, železný oblek Starka posiluje realitu, do níž je začleněn, na stejném principu funguje zdvojení obraz v obraze, médium v médiu nebo televize v televizi. Iron Man 2 je zkrátka marveláckej geek heaven, ale dost realistický a přesvědčivý, vědom si toho, že co funguje v komiksech, ve filmech nezřídka selže. ____ 2, Když se podíváme na historii vypravěčských postupů v kinematografii, vidíme tři tendence. V první fází narativ znamenal narativ a akce znamenala akci. Obojí bylo striktně odděleno. V uplynulé dekádě se objevily progresivní díla jako MI:III nebo Star Trek a jedno s druhým promísily, během akce se odvíjel příběh a vica versa, někteří této simultánní distribuci atrakčních požitků a narativních dat začali říkat „intelektuální atrakce“. Třetí fáze, která nastoupila s Počátkem, ale dodržuje ji i diptychon Iron Man, přinesla radikální obrat. Akční je najednou samotný narativ. V Počátku víceméně žádné akční scény nejsou, protože akční je celý ten film, samotný způsob, jak je to odvyprávěno, má podobnu akce, všechna ta neustálá aktivita tekutých, měnících se linek. Iron Man 2 jistě není tak progresivní jako Počátek, ale je obdivuhodné, jak na akci skoupý film po celé dvě hodny neztratí ani na moment s výjimkou úvodního procesu reaktualizujícího Howarda Hughese grády – a opět, akční je celý ten způsob, jak je Iron Man 2 napsaný, ty dialogové výměny, kvanta postav v záběrech, speciálními efekty zmnožované dění ap. ____ 3, Geopolitický konflikt oživující studenoválečné rusko-americké rozbroje je možná zastaralý, ale zpráva, kterou film vysílá na blízký i dálný východ současným nepřátelům, je zcela aktuální – přidejte se k nám, nebo se stáhněte, jinak řečeno přijměte kapitalismus, protože je cool, přinejmenším pokud za ním stojí kreativní a dobří lidé jako Tony Stark, anebo se připravte na naše zbraně a zbraně našich spojenců z NATO. Demonstrace B-2, F-22, C-17 a F-35 (ostře sledovaný bitevník F-35 by se měl objevit ve výzbroji americké armády přitom až někdy letos) v Iron Manovi 2 není náhodná, protože je jasné, že ať už oficiálně, nebo pirátskou cestou, film se dostane i k Íráncům, Číňanům nebo Severním Korejcům a ti mohou zakusit, jak funguje v provozu americké Ministerstvo obrany a co je případně čeká a nemine. Mcdonaldizace světa, načrtnutá v černohumorné satiře Four Lions, způsobuje, že i nepřátelé americké kultury rádi konzumují americké filmy, čehož Iron Man 2 promptně využívá, když v rámci strategie product placement akorát obměňuje reklamní výrobek za výrobek válečný.

Jackass nikdy nebylo o pouhým skákání mezi střepy z osmimetrové výšky. Knoxville svůj pořad etabloval spíš jako zábavu pro náročné a intelektuály - jelikož čím je člověk chytřejší, tím požaduje hrubší a vzletnější rozptýlení -, ale nezapomíná na tzv. brutalitu s lidskou tváří a stejný prostor věnuje nekompromisním kouskům jako lidem, kteří je provádějí.

Quentin vytáhl z archivu zašlou Pam Grier a rozpomněl se na černošský exploatace z let 70tých aneb vypořádávaní se s otroctvím v USA na prahu milénia. Oživil vzpomínky i výběrem herců, kteří odkazují sami na sebe, a postavil do jedné roviny cool herce s cool dialogy a vedle toho necool herce s necool dialogy. Druhé převažuje, ratifikujíc motto: S dospělostí končí hravost.

Film, kde první dialog začne bezmála až po deseti minutách, nemůže být špatný. Nota bene představuje Jack Reacher střední filmovou třídu umístěnou mezi blockbustery a indie/art sféru, která je podobně jako střední společenská třída na vymření. Jelikož mohou drahé filmy a bohatí lidé optimalizovat své náklady, zatímco levné filmy a chudí lidé žádné náklady téměř nemají, zbývá vše na bedrech střední třídy. Ta to ale logicky sama nedává, tudíž je na odpis (aspoň to říká Jan Keller). Mimo to představuje Jack Reacher další z mnoha skvělých příspěvků na téma post-ironie, tedy nerozlišitelného kmitání mezi vážností a parodičností. Jestliže je zvykem ve filmech, zejména v těch amerických, běžně propojovat „horizontálně“ romantiku, akci, napětí či smích, tak v poslední době tohle všechno kmihá ještě „vertikální“ mezi vážností a parodičností. Jak plyne z kombinatoriky, to už nám dává slušnou dávku všemožných variací ve způsobu, jak film poskládat dohromady. Je sice fakt, že Jack Reacher je spíše seriozně míněná podívaná, která nepatří do úplně stejný sorty filmů jako Herzogův Špatnej polda nebo Hvězdná pěchota, i tak ale dost často diváka znejisťuje tím, jak z té vážnosti vybočuje. Dalo by se to říct i tak, byť poněkud elitářsky, že Jack Reacher je komedie pro chytřejší diváky a drama pro ty hloupější.

Profesor Warwick se nám snaží naznačit asi tolik, že ti, kteří v budoucnu nepropojí svoji nervovou soustavu s implantáty, ustrnou na mentální úrovni fanoušků fotbalové Viktorie Žižkov. Snad právě to, že na Žižkově bydlí, popohání pana profesora v nasazení. Pro fanoušky fotbalu je dokument vůbec poučný – doví se, na kterých stadionech mají nejlepší a kde naopak nejméně chutné klobásy. ____ Vědec, vizionář a cyberpunker Warwick nijak překvapivě mnohé roztrpčuje, zejména v ortodoxních náboženských kruzích. Věřící naznačují, že by bylo dobré, aby vědecká práce byla jaksi pod kontrolou ostatních diskursů – hlavně umění nebo náboženství, protože věda a technika lidstvu zásadně nestačí, takže by se bez kultivace mezilidských vztahů mohla věda stát nástrojem v rukou primitiva. Vědec není povznesen nad morálku, filosofii či náboženství – a musí být tedy v jistém smyslu vychováván. Rozumím dobře starosti, která je v těchto řádcích obsažena, nemohu však se vším souhlasit – a to právě kvůli oné zvláštní povaze vědy. Považuji totiž za naprosto úžasné, že se ve vědecké komunitě zcela přirozeně a díky samovolným korekcím vyvinul étos, který by mohl být naopak vzorem jiným komunitám a diskursům, včetně umění nebo náboženství: přirozená skepse, ochota ke kritickému přijímání opačných stanovisek, svědomitá práce, poctivost, svobodná diskuse, nepodléhání autoritám a dogmatům, odpovědnost, věrohodnost. Je tomu tedy přesně obráceně: jsme ovládáni kulturou, která se nerozvinula tak daleko jako věda; vědecký člověk je už na Měsíci, ale my pořád žijeme s morálními pojmy od Homéra. Druhak, pominu-li pohyb dokumentu ve světě masmediálního krajního zjednodušování polárně vyostřených sloganů, který proti sobě nutí stavět jedince ze zdánlivě protichůdných barikád, kdy si takzvaně svoje žblebtne pánbíčkář i scientista, aniž dojde k nějaké syntéze nebo rozumnému konsenzu, opomíjí se tu konzistentnost světa a z ní vyplývající nerozpojitelnost vědy od víry, umění od vědy a víry od umění. Nebýt Einsteina, nebylo by Picassa. Tak byla prospěšná i astrologie, neboť z ní byl živ Kepler a Tycho Brahe, když ji prodávali pověrečným panovníkům, aby měli prostředky ke zkoumání astronomickému; nebýt astrologie oněch lidí pověrečných, neměli bychom dnes astronomie. Analogicky nemůžeme mít dvě minulosti, cestujeme-li časem. Kdybyste mohli cestovat zpět v čase a zabránit vlastnímu zrození, pak byste tu nebyli a nemohli byste s tímto cílem cestovat v čase. Všechny ty řeči o měnění minulosti jsou ne úplně v pořádku. Minulost byla, jaká byla. Není možné mít dvě minulosti, jež jsou v nějakém smyslu navzájem neslučitelné. Cestujete-li zpět, abyste ovlivnili nějakou historickou událost, pak jste museli být částí této události v době, kdy nastala. Vidíme tedy, že je nutné pozorovatelné hodnoty společnosti srovnávat nikoliv s nejpravděpodobnějším souborem hodnot vzniklých, ale s nejpravděpodobnějšími hodnotami vázanými podmínkou, že dovolí budoucí existenci pozorovatelů – nás.

Existuje zhruba šest příznaků, proč je tenhle film duševně nemocný: 1, Současné romantické komedie nechápou jednu zásadní skutečnost – první polovinu jedou v režimu komedie, druhou v režimu romantika. Problém je, že komedie je ze své podstaty lehčím žánrem než romantika, a když se přepne z etikety do etiky, rozuměje ze skečů Simona Pegga a vynalézavých narážek do „serious issues“, a začne se vyprávět příběh, nefunguje to, protože první komediální půle pro tyhle události nezbudovala podloží. A tudíž tyhle události nelze brát vážně. 2, Princezna Megan Fox se zase odmítla svléknout. Velmi zjednodušeně řečeno je stále jen náhražkou touhy konkrétním symbolem, který má blízko k tzv. fetiši. Nikoliv herečkou. Dal bych nicméně rád na srozuměnou, kritikům Megan zvláště, že krásných žen chodí po světě tisíce, z čehož vyplývá, že k prosazení se v Hollywoodu je třeba vždy víc než jen krásy; nějaké přidané hodnoty. 3, Naverbujete-li do kteréhokoliv bijáku slavný herce – a tady se jich sešlo nemálo –, zaděláváte si na potíže, protože celebrity v originálních a rizikových projektech hrát odmítají, tudíž takový film musí jet podle šablon. Schválně si dosaďte do příběhu neznámé herce – výsledkem nebude nic jiného než defraudace, korupce, hereze, simonie, pedofilie a sodomie. 4, Jestliže si odmyslíte Simona Pegga, nezbude absolutně nic, co by za to stálo. Ale když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že díky jeho křupanskému chování ten film není anti-americký, ale ve skutečnosti anti-britský. Tudíž i Simon pozbývá smyslu. Vzniká prostor mezi Magdeburskými polokoulemi, rozuměje vakuum. 5, Režisér a celý tvůrčí kolektiv zjevně nepochopil, že i nižší žánry se musí dělat s elegancí a na úrovni. Tohle dílo je laciný, a o to je truchlivější, že má tu drzost vpasovávat do svého tajtrlíkovského rámce vážný věci. 6, Sympatický je, že příběh schází, takže nevíte, kam to bude zpočátku směřovat, ovšem díky tomu, že to nemá příběh, vás nezajímá ani to směřování, tudíž tu máme co do činění s dvojsečnou břitvou. Protože kde chybí organická jednota tématu (jednotná zápletka), chybí i vnitřní nutnost děje (konkrétní dění). Abych to uzavřel: Vážně jsem se v průběhu filmu snažil o smích – to ovšem spíše z přesvědčení, že smích podporuje zažívání, než z přirozeného sklonu se smát –, ale jak řekl Friedrich Nietzsche: „ženatý filosof náleží do komedie“, a tam patří i divák tohohle filmu.

Soy Cubu prostě musíte vidět. Ne nadarmo ji v 90. letech rehabilitoval Martin Scorsese u veřejnosti. Proč? Protože floskule o „zapomenutých klenotech“ a „must see“ filmech nebyla nikdy pravdivější. A protože kamera ještě nikdy nebyla tak živelná a zpřítomněná jako tady. Jak příkladné, když se film o revoluci vymyká svým revoluční stylem.

I když jsou zde známky meditativního urban-environmentu, zalamuje se to do heroického a tuze vykalkulovaného B-éčka.

Film o největším zločinci všech dob, kterého tvůrci rozšmelcovali v přecukrovaný báchorce. Diabetici budou dostávat záchvaty už jen z upoutávek. Naordinoval bych autorům Erbena, snad něco z Vodníka, abych ten jejich vznešený patos a pocity dojetí malinko utlumil: „Šest věcí tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: dětské hlavy bez tělíčka a tělíčka bez hlavy.“

Nesmírně chytré a dojemné. Jen se obávám, že všechny ty podpantofláče, řidiče tiráků, frekventanty videopůjčoven a vymydlený kluky z posiloven to asi moc neosloví. Protože tohle je nefalšovaný art.