Bláža

Robby robot, sexuální narážky a "love-teaching", sci-fi, bestie z podvědomí a Leslie Nielsen

Původní film, který se stal námětem pro Carpenterův remake. Skupina polárníků nalezne spadlý létající talíř a zmrzlého tvora, kterého přivezou na stanici. Ten jim ale nečekaně roztaje a začne je terorizovat. Rozhodně nečekejte trikové orgie, „Věc“ se objeví jen několikrát a vypadá asi jako Frankensteinovské monstrum. Zajímavé je jeho biologické složení – v podstatě jde o tvora blízkého zelenině (!). Atmosféra filmu je docela slušná, ale mrazení v zádech nečekejte. Spíš by mohlo jít o mikrodrama mezi kapitánem, který chce bezprostředně ochránit posádku stanice a monstrum zabít, a profesorem, který prosazuje komunikaci s tvorem a nenásilné řešení (že skončí špatně není třeba dodávat). Docela slušný horor, který ale překonává jeho vlastní remake.

Je až k nevíře, jak působivá atmosféra, kolik napětí a dramatičnosti se dá vyzískat z jedné zasněžené planiny, stanu a dřevené boudy.

Klasická „Monkey Story“, citovaná všude, kam se podíváte, Simpsnovi počínaje. Na rovinu – tenhle film má jedny z nejlepších animovaných triků, co jsem kdy viděl. Já byl odkojen Harryhausenem, on zase King Kongem. Loutky hrají hlavní roli skoro celý film. Samotný ostrov je doslova nacpán prehistorickými zvířaty, což je divákovi náležitě servírováno v podobě zničehonic se objevivších se potvor, snažících se unést Kongovi jeho lidskou milou. Dobrá příležitost pro Kongovi svaly. Nejlepší (se superlativy ještě nekončím) podívanou skýtá jeho souboj s tyranosaurem – dobrých pět minut čisté loutkové animace s neuvěřitelnou choreografií. Cesta do pravěku začala tady. Na svou dobu velkofilm se skvělou výpravou. Co mě překvapilo, bylo docela dost až brutálních (na svou dobu) scén – náležitě detailně je podáván každý Kongem zašlápnutý nebo sežvýkaný člověk. Trikově není co vytknout, dokonce i záběry se zadní projekci jsou bezvadné a vůbec ne rušivé. Brravo. Uvidíme, co přinese remakeová budoucnost.

Příběh o unesených slonech je opravdu jednoduchý. Každopádně ten je tu opravdu jen jako vata. Hlavně že poskytuje hlavnímu hrdinovi na jedné straně dostatečnou motivaci k akci a na té druhé situace k exhibici jeho bojového umění. Exhibice je to správné slovo pro tenhle film – nejde jen o ty bojové, ale i bmx a inline brusle, stejně jako už z Ong-Bak známé honičky (tentokrát na lodích). Skvělou práci tu odvádí kamera, která je správně „akční“ – hodně časté jsou dlouhé jízdy bez střihu, neobvyklé úhly, zpomalené záběry k vypíchnutí extra kopu a tak podobně. Oproti Ong-Bak mi přijdou bojové scény choreograficky ještě propracovanější (pokud je to vůbec ještě možné). Zvláštní, jak může být film postavený jen na čisté akci tak zábavný.

Neuvěřitelně sugestivní snímek, zabývající se zločinem a trestem. Na začátku jsou nastíněné tři postavy, tři osudy, které se protnou prostřednictvím vraždy. Protivný taxikář, mladý právník a mladý muž, který je pojícím prvkem. Právě posledně zmiňovaný zavraždí taxikáře a stává se klientem onoho právníka. Naprosto syrová záležitost, založená na odpsychologizování postav, stejně tak chybí jakékoliv motivace. Samotná vražda (trvající několik velmi intenzivních minut) působí neskutečně reálně. Kieslowského dokumentární začátky se nezapřou – divák je tu stavěn do role nezúčastěného pozorovatele, jako by jste byli na místě činu. Kieslowski se zaobírá myšlenkou zločinu a trestu. Samotný film je zfilmováním jednoho dílu televizního Dekalogu, který je inspirován desaterem. Kieslowski ale ono biblické „Nezabiješ“ nepojímá jako morální poselství, nepředkládá hotové závěry, nemoralizuje, jen ukazuje jiné úhly pohledu na věc. Film končí vrahovou popravou a nabízí se tím nádherný paradox v podobě pohledu na křesťanskou společnost, kde trest je zároveň zločinem.

Film Personál je v mezích tzv. „kina morálního neklidu“, což obnáší zejména analytický pohled na polskou společnost, na odhalování krize v mezilidských a společenských vztazích. Mladý Romek nastupuje do zaměstnání do krejčovské dílny v divadle. Seznamuje se s odvrácenou stranou továrny na umění. Je zmítán okolnostmi, které se kolem něj dějí – při veřejné schůzi se zastává svého kamaráda, který je nařčen, že špatně ušil kostým. Snaží se být aktivním a angažovaným – usiluje o vytvoření kabaretu v rámci divadla. Dá se říci, že jedná tak, jak by to asi mělo být správné. Naproti tomu tu stojí politická ideologie, kdy Romek dostává od ředitele nabídku na „donášení“. Romek tu tak stojí před otázkou, jakou cestou se dát, co je vlastně správné –jestli napsat zprávu o cause kolem kostýmu a možná tak pomoci kamarádovi (ale de facto donášet). Jeho rozhodnutí už ale divák nezná. Film v tomto okamžiku končí – Romek sedí nad prázdným papírem, kam by měl psát zprávu pro ředitele. Navíc je film prosycen velmi jemným humorem, který balancuje na hranici ostré satiry.

Film sestříhaný z nepoužitých záběrů k filmu JIZVA. Jen série nepovedených záběrů, několikrát se opakujících. Kupodivu je to i docela vtipné. A samozřejmostí je klapka.

Docela slušná podívaná, která neurazí a pobaví. Oceňuji, že si kromě dětí přijdou v kině na své i ti starší (což je už v podstatě standardem). Mám na mysli všechny ty filmové odkazy, které se tu skrývají – od PLANETY OPIC a AMERICKÉ KRÁSY až po TROSEČNÍKA. A samozřejmě tučňáci – asi nejlepší z celého filmu (proto si zasloužili celý vánočně-motivovaný kraťas).

Z dnešního pohledu to možná ani tak nepřijde, ale pod úhlem pohledu roku 1983 se tenhle Cronenbergův film ukazuje jako neobyčejně vizionářský. V podstatě tu předkládá myšlenky internetu - alternativní existenci prostřednictvím mediální sítě. Oblivionovo existování založené jen na kontaktu z obrazovky, vystupující pod pseudonymem (Oblivion – zapomněnío významech by se taky dalo diskutovat) není dnes ničím ojedinělým. Navíc se to krásně pojí s Cronenbergovým hlavním tématem prolínání organického a anorganického. Vaughn to v CRASH charakterizuje naprosto přesně: „Transformace lidského těla prostřednictvím moderních technologií.“.