Bláža

Tenhle film je docela zmatek. Příběh o učiteli, který se touží stát superhrdinou Zebramanem, po večerech si šije kostým a pobíhá v něm po ulicích. Jako učitel pozná chlapce, který je fanoušek Zebramana, seriálové postavy. Pokud by Miike zůstal v hranicích toho, co nastolil na začátku (učitel, který se snaží skrze seriálovou postavu starat o postiženého chlapce), asi by šlo o docela dobrou komedii. Bohužel konec všechno zruinuje – moc okázalé a přehnané. Režisér se tu nechává unést příliš svou fantazií a film se mu patrně vymkl z rukou. Ani jako parodie na Power Rangers a podobné superhrdiny Zebraman neobstojí. Na druhé straně je to jediný film o superhrdinech, kde jsou mimozemšťané malý zelení mužíčkové (alespoň ze začátku).

Do nedávna to byl poslední díl Romerovy série (Night of the Living Dead, Dawn of the Dead, Day of the Dead). S nástupem nového počinu Land of the Dead, už je pouze třetí. Ale konec statistik. Day of the Dead je v porovnání s předchozími dvěma filmy, takovým malým chudým příbuzným. Ani zombíků tu není tolik (až na finále, samozřejmě). celý děj se odehrává převážně v interiérech vojenské báze, kde se ústředním motivem stává konflikt mezi vojáky vedenými extrapadouchem Rhodesem a vědci, kteří dělají pokusy na zombie a snaží se je domestikovat. Romero mohl skvěle využít úzkých chodeb k navození klaustrofobické atmosféry, ale nestalo se tak. Místo toho rozehrává psychologickou hru mezi vědci a vojáky. Až na pár povedených gore efektů se tu téměř nic neděje. Zajímavým momentem je Frankensteinovské téma, které se přímo nabízí - doktor přezdívaný Frankenstein ochočí jednoho zombie, který nakonec pomstí doktorovu smrt – vědec-stvořitel a jeho výtvor. To je nabouráním hororových pravidel, kdy jedno zní, že divák se většinou nemůže identifikovat s monstrem – věřte že to jde a tomu zombíkovi budete nadšeně držet palce.

Velmi rafinovaně natočený kriminální film, kde se všechno jeví jinak, než se zdá. Nejprve je vykraden malý obchod, po krátkém útěku se pachatelé ukryjí v nemocnici, kde drží rukojmí. Policejní vyjednávač (anglický název je "The Negotiator") Ishida je povolán k vyjednávání. To, co na začátku vypadá jako poměrně jednoduchá zápletka se postupně zamotává. Miike tu pracuje s velmi úsporným vyprávěním, nikdy neřekne víc, než je třeba. Často jsou divákovi předkládány zdánlivě nesouvisející scény, které jsou zpětně vysvětleny. Ve flashbacích se pomalu rozplétá celý příběh a osvětluje i motivaci hlavních postav. Taky kamera se tu podílí na budovní atmosféry – ve zvlášť vypjatých scénách nabývá za pomoci ruční kamery až dokumentárního charakteru, který vtahuje diváka do děje. Naproti tomu stojí ne zcela jasně vyhraněný hrdina, se kterým se možná zpočátku ztotožníte, ale na konci už to tak samozřejmé není. Tahle dvě protichůdné tendence ve mně jako divákovi zanechaly docela zmatek. Každopádně jde o solidní krimi, které nenudí.

Pravděpodobně úplně první objevení se zombie ve filmu. Victor Halperin při natáčení tohoto filmu vycházel z poznatků v knize J. Seabrocka „Magický ostrov“, který popisoval woodoo a oživování mrtvých prováděné na Haiti. A také ve filmu je inspirace woodoo cítit velmi silně – pracuje se tu s pověrami a woodoo panenkami. Bela Lugosi pomůže jistému Beaumontovi získat ženu, po které touží – uspí ji, že vypadá jako mrtvá. Její snoubenec však odhalí, že jeho milenka není mrtvá a chce ji získat zpět. Sám Beaumont se stane zombie a ve finále se i s hlavním padouchem vrhne ze skály do mořského příboje. Rok vzniku se na filmové stylizaci podepsal. Přestože jde o zvukový film, Halperin se ještě zcela neetabloval na nové možnosti, které zvuk přináší a tak je tu mnoho prvků z předchozí éry – finále, které je téměř celé v intencích němého filmu (tedy beze slov, příběh je vyprávěn pouze prostřednictvím obrazu) nebo místy expresionistická kompozice mizanscény. To se projevuje i v hereckých projevech – herci zkrátka strašně přehrávají. To platí i pro hororovou Star Belu Lugosiho. Jeho ďábelský vzhled je ale opravdu působivý, navíc ještě umocněn způsobem, jakým je snímán – v polodetailech a z podhledu. Film svou naivitou v dnění době spíše jen pobaví, ale na svou dobu se jedná o zcela výjimečný snímek, který nastartoval celou odnož hororového žánru, a navazují na něj další snímky, jako například The Walking Dead Michaela Curtize nebo I Walked With a Zombie Jacquese Tourneura.

Komedie o malém penzionu v horách, kam hosté přijíždějí umřít. Katakurisovi si otevřou tenhle rodinný podnik, aby mohla celá rodina pracovat společně. Když první host spáchá sebevraždu, rozhodnou se nic nehlásit, aby hotýlek nezískal špatnou pověst, a raději tělo zakopou. A tak to dělají i s ostatními těly. Komedie založená na lehce morbidním humoru, v sobě kombinuje animované pasáže a muzikálové výstupy (společný song s mrtvými, napůl rozloženými těly je okouzlující). Celý příběh o tom, jak série nešťastných náhod dokáže znovu sjednotit rodinu, je vyprávěn z pohledu malé Yurio. Proto je stylizace filmu taková, jaká je – lehce naivní, plná barev a neskutečných situací (proto i muzikálová čísla). Miike tak dokazuje, že ani komedie mu není cizí.

„Bayovština“ by se v tomhle filmu dala krájet. Klipovost a všechny ty netypické úhly kamery se snaží film ozvláštnit, ale to dnes dělá každý druhý film, takže nic nového. Celý děj je tak neuvěřitelně předpověditelný, že je vám hned jasné, co bude. Patos a ukázka naivního „amerického“ hrdinství (paradoxně se v jedné chvíli stává film nechtěně parodií sebe sama). Klišé, která ani nejsou pořádně rozvedená (srbský zabiják versus americký pilot – cosi jako osobní záležitost pro Srba, ale bez jakékoliv motivace nebo náznaku proč). A Owenu Wilsonovi jeho herectví taky nebudete brát.

Allen se za svoje inspirační zdroje nestydí a s oblibou skládá hold svým idolů. Stačí vzpomenout, kolikrát v jeho filmech padlo jméno bratří Marxů. Nebo jeho pokusy o Bergmanovská dramata (Interiéry, September). Stardust Memories nejsou výjimkou. Felliniho filmová úvaha o umělecké krizi a potažmo smyslu umění, kterou vtělil do filmu 8 ½, tu Allen přebírá a rozvíjí po svém. Režisér Sandy Bates (Woody Allen) je sužován krizí jak životní tak uměleckou, odmítá se podřídit diktátu studia, nedokáže se rozhodnout pro jednu ženu. Allen si od Feliniho „vypůjčuje“ celé pasáže – třeba hned úvodní „filmová“ scéna se podobá té z 8 ½. Těchto styčných bodů je ve filmu mnoho – od snových vzpomínek na dětství, až po rozpolcení se mezi dvě ženy. Allenovský smysl pro absurditu a dialogy je tu tím, co oba filmy odlišuje. Nebýt té záměrné podobnosti s Felliniho filmem, patrně by šlo zase jen o dalšího „Allena“ v řadě. Takhle je to ale mnohem pestřejší.

Miikeho film s Yakuza-tématikou, evokující mnoho inspiračních zdrojů - v první řadě Verhoevenův Robocop, a dále třeba i náznaky humoru nemající daleko ke slapstickovým komediím - zůstává originální a zábavný. Keisuke Hagane se chce stát Yakuzou, nicméně je v gangu tím nejnižším, co může být – pouze drhne podlahu. Neustále je tu stavěna do konfrontace jeho malost, neschopnost a slabost, proti okolním elementům – jeho boss jako symbol moci a nadřazenosti, Keisukeho selhaní při sexu, znevažování jeho autority Yakuzy partou chuligánů, kterými je v parku přepaden V okamžiku, kdy zemře při obraně bosse, je jeho mrtvé tělo nahrazeno robotickým. Keisuke se stává nebezpečným, kvůli novému vědomí vlastní moci. Podobně jako Ichi (Ichi The Killer), i on je emocionálně vychýlený a nevyrovnaný, tudíž snadno manipulovatelný. Přílišnou emocionální zátěží propadá nekontrolovanému běsnění, vyvrcholující v závěru filmu, kdy stojí proti svému vlastnímu gangu. Místy působí film lehce nevyrovnaně, přesto je to docela podívaná.

Poté, co Tim Burton společně s Henrym Selickem natočili Nightmare Before Christmas, naprosto všem vyrazili dech. Loutková animace se už delší dobu nenosí, digitální je dominantní. Až na výjimky (Nick Park s Wallacem a Gromitem) se o klasickou animaci nikdo nepokouší – stojí to peníze a čas. O to větším překvapením bylo oznámení, že Tim Burton chystá další animovaný film. Loutkový. Corpse Bride je důstojným nástupcem Nightmare Before Christmas. Tradičně černá Burtonovská poetika se tu projevuje ve velké míře – kostlivci, záhrobí, bolestínské postavičky s mindráky Bizarní? Lehce. Absurdní? Ani ne. Morbidní? Zcela určitě (Scraps – pes kostlivec je neuvěřitelně roztomilý). Ztvárnění a stylizace je stená jako u Nightmare Before Christmas (občas mi dokonce figurky kostlivců připomínaly Fimfárum). Celková tmavost a ponurost filmu evokuje velmi melancholickou atmosféru, jakoby otisk Victorova nitra. Victor je typický Burtonovský hrdina - nesmělý, nezapadající do společnosti, žijící ve svém vlastním světě. Stejně tak se jeví i jeho živá snoubena Victorie. Stejně jako Wallace and Gromit: The Curse of Were-Rabbit, je Corpse Bride důkazem, že vedle digitální animace stále existuje velmi silná alternativa (paradoxně) v podobě klasické animace. Jedinou slabinou jsou asi písničky - nepřišli mi tak chytlavé jako u Nightmare Before Christmas (ale to je věc názoru).

Rusko je na vzestupu a začíná se prosazovat i ve filmu. Nechci rozebírat, zda-li nás po vlně jihokorejského mainstreamu teď zahltí i ten ruský, jedno je ale jisté: není to vůbec špatné. Reklamní minulost Timur Bekmambetov nezapře – rychlé střihy, dynamické záběry, klipovost – všechno tu je a vypadá to dobře. Snímek o upírských klanech Světlých a Temných, kdy se obě strany snaží udržet křehké příměří mezi sebou, nezapře své inspirační zdroje – Blade, Matrix Jen jsem měl občas pocit, že je tu divákovi předkládáno v malém prostoru moc informací, než je schopen vstřebat. Některé věci by si zasloužili trochu více osvětlit. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o první díl celé trilogie, bude lepší si počkat na konečný verdikt nad celkem.