Jara.Cimrman.jr

"Jak můžeme mít společnou vlast, když jsme všichni JÁ. A to z nás udělali ONI. Ne, MY jsme to ze sebe udělali." Landova moudra měla chvílemi něco do sebe (svoboda, ego, láska), ale způsob jejich prezentace mi moc neseděl. Nicméně jsem rád, že se Landa pokusil zvednout Krylův prapor a nenechat jeho tvorbu odejít do zapomnění. Sám měl tedy se čtením textů trošku problémy, při Maratovi se dokonce zakoktal, ale to vyznění na mě vůbec nepůsobilo špatně. Zejména sbory v té kostelní atmosféře dodávaly písničkám na naléhavosti a já jsem z toho dostal dobrou náladu. A najednou mi ani tak moc nevadilo, že si občas zaryjeme držkou v zemi.

"Kolová se hraje, jak už sám název chytrému napovídá, na kolech." Dvacetinásobní mistři světa Jan a Jindřich Pospíšilové by si určitě zasloužili lepší poctu, než tento černobílý kraťas, ale buďme rádi alespoň za něj. Mě tedy zaujaly jejich tréninky, pobavila krasojízda s trenérem a zejména jsem byl překvapený z toho, kolik kluků chodilo na tréninky. Přiznám se, že i já jsem kdysi zkoušel trefovat míč kolem do branky, ale když jsem se třikrát zabil, tak mě to přestalo bavit.

"Když někomu blejete moc často do klína, zahubí to i romanci." Tak to si budu pamatovat a nejen to. On ten tradiční symbol vánoc, tedy sprostý, ožralý a smrdící Santa, má totiž poučení na rozdávání. A jelikož není lakomý, tak se o ně podělí s divákem. Je tedy pravda, že pokrytci, zastánci etikety a ti, kteří ještě nikdy neřekli sprosté slovo, patrně se Santovým způsobem vyjadřování myšlenek nebudou spokojeni, ale to je jejich problém. Mě Hovňous, Trojnožka, maminka i Thurman celkem pobavili. A nyní mě omluvte. Jdu si dát u popelnic pár čísel, ke kterým nikdy nedošlo, s šéfkou té charity, tedy vlastně se špinavou courou.

"Ztráta klystýru byla náš zisk, plukovníku." Tak pod to se klidně podepíšu. Nicméně třetí Hawkeyeův dopis domů byl spíše dojemně lidský než zábavný a já prostě preferuju srandu. Proto mne zaujala metoda, kterou byl vojín vyléčen z rasismu a samozřejmě legendární porada. Ta byla zkrátka boží. Doktoři si prostě v poměru 5:2 odhlasovali konec války, takže ať je zapsáno, že válka skončila dnešního dne ve 21:32.

"Uvědomuješ si, že návrat do pubertálního života a plížení do mého domu je divné?" Mně to ani tak divné nepřipadá, protože z puberty patrně nikdy nevyrostu. Možná ji jednou vyměním za senilitu. Ale zpět k filmu a k jeho nejúžasnějšímu okamžiku - zhroucení Megan na pohovku. Musel jsem si to dát třikrát po sobě, protože ta ladnost pohybu mne ohromila, okouzlila a jako vždy jsem se zamiloval. Takže pak mi nečinilo problém užít si točení s cedulí, hrátky se skateboardem či právnický výslech, ale přesto jsem si všiml, že mě při tom kodrcání životem bavila Megan o dost víc než film.

"Průměrné batole stráví 50 hodin ročně na nočníku. Já jsem šéf, tolik času nazbyt nemám." Mimiňák v kvádru určitě měl předpoklady mě pobavit, ale úplně se mu to nepodařilo, takže se stále rozhoduju, jestli mám raději štěňata nebo děti. Nicméně mi ukázal, jakou moc má dudlík, za což jsem mu vděčný a s letadlem plným Elvisů mě dost pobavil. Ale jestli bude svolávat hlasitým řevem ty noční schůze, tak mu přestěhuju kancelář do sklepa.

"Moje učitelka. Asi mi chce říct, kolik je 1+1." Také jsem býval geniální dítě, ale pak jsem z toho raději vyrostl a dneska úspěšně předstírám, že nevím, kolik je čtvrtá odmocnina ze 104,060.401. Po zhlédnutí tohoto snímku jsem se navíc dozvěděl, že bych chtěl být stejně dobrý táta jako strejda Frank - i s tím pátečním sexem. Frank mě zkrátka bavil, Mary mě bavila, Bonnie mě bavila, babičku jsem nenáviděl a proto jsem si to celé dost užil. Nejvíc mě zaujalo "publikování až po smrti", protože takovou facku bych od dětí dostat nechtěl. Takže běžte si hrát a jezdit na kole, Einstein prý taky jezdil, a Trachtenbergovu metodu, cyklometrické funkce nebo diferenciální rovnice si zopakujte až před spaním.

"Nechci Vás obírat o čas, ale hodlám se zabít." Nehodláš, Nadine. Ten, kdo se chce zabít, ten se prostě zabije. Ty jen hledáš ucho pana Brunera, který vše dokáže tak krásně zlehčit. To byly jediné chvíle, které mě opravdu bavily, protože dospívání mám tak nějak za sebou a problémy nikým nechtěného jelita jsem nikdy neřešil, protože jednoho krásného dne jsem se stal úžasným a to už mi zůstalo. Nadine je řešila způsobem, který bych možná pochopil, kdybych byl mladší, neměl bych pinďoura a záleželo by mi na názorech okolí, ale takový já nikdy nebudu.

"Jménem zákona, dohonit péro a občanský průkaz." Nostalgie je svině. Já jsem mezi XIV. a XVIII. sjezdem KSČ prožil šťastné dětství, dospívání i rebelii a gumoléčbě jsem na zakázaných koncertech unikal pouze díky tomu, že jsem běhal mnohem líp než mí kolegové s trojkou v krvi. Takový adrenalin dnešní doba nenabízí, takže jsem velmi spokojený s tím, kterak se dalo s Občanským průkazem nostalgicky zavzpomínat na ty, kteří proplouvali, kteří prchali nebo kteří šli svou cestou. Jen jsem si teď uvědomil, že kdybych se hůř učil, tak jsem se mohl stejně jako Popelka vyučit zahradníkem a na čerstvém vzduchu s ochotnými zahradnicemi ... plnit plány VIII. pětiletky.

"Víš jistě, že tě zabíjí rakovina a ne tyhle filmy?"Felliniho filmy jsou pro mě výzvou, kterou patrně nikdy nedokážu překonat. Slavné kusy z jeho dílny jsem totiž viděl, nepochopil jejich genialitu a odmítám se k nim vracet. Naproti tomu taková Lucy je pochopila, což jí přeju a vydala se do Itálie, kde to mám rád. Jenže tohle byla jiná Itálie - ta Felliniovská. Mě to zkrátka moc nebavilo, což je při kombinaci rakovina - vyčleněnost - zhýralost skoro až nemožně, ale kdyby Lucy v cukrárně nepotkala cukráře s nejsladšíma koulema ve městě, tak bych se snad ani nezasmál. A to se v Itálii obvykle směju pořád.