liborek_

Le Pornographe jest filmem velmi zajímavým, aktuálním...sexuélně odvážným i cudně odtažitým (obé dohromady, ač se to navzájem vylučuje - v tom je jedna z rozporností, jejichž výčet záhy bude pokračovat). Ústřední postavou je stárnoucí režisér pornofilmů Jacques, který se po dlouholeté odmlce vrací k řemeslu (důvody jsou nepodstatné, ačkoli zcela zřejmé - nedostatek peněz). Vrací se však člověk staré školy, který byl v sedmdesátých letech zvyklý šokovat, ale i přes naprostou otevřenost svých filmů též vytvářet estetikou a uměním prosycená díla, která nebyla jenom obyčejnou pornografíí či čirou obscenitou. Doba se však změnila a Jacques jí nerozumí. Klíčovou shledávám scénu, v níž se natáčí závěr jeho posledního filmu - šestnáctiletá dívka svádí na gauči šoféra. Jacques udílí pokyny kameramanům, sděluje svou představu hercům. Po boku má však asistenta režie, který je představitelem nové doby... Jacques zavrhne jeho nápad doprovázet scénu kýčovitou hudbou, chce vidět normální milování. Vše se začíná v jeho režii - v kolika "normálních" pornofilmech uslyšíte dívku něžně pronášet "je t'aime" ? Pak to však pro asistenta režie začne být nuda "Nebudeš jim říkat, co mají dělat?" zeptá se Jacquesa. "Ne, všechno jsem jim už řekl...," odpoví. Asistent se nadechne: "Na tohle jsi už příliš starý! - Hlasitěji, Jenny! Neslyším tě. Jsi jako bez života..." Ujímá se režie, nařizuje kameramanovi točit detailní záběry genitálií apod - vzniká fake. Nakonec se rozezní i ona hudba... Po skončení natáčení Jacques zůstává dlouhou dobu nehnutě sedět na židli.... Jacques přestává být režisérem, spíše se mění v přemýšlivého zralého muže, který se ohlíží za svým životem a bilancuje. Lituje vztahu se svým synem, který ho kvuli práci opustil; znovu se s ním však setkává. Celým filmem se line zvláštní pocit smutku. To není nostalgie, ale regulérní smutek. Škoda jen té nejisté kolísavosti - příběh se rozrůstá o revoluční nálady režisérova syna a jeho kumpánů, problémy v manželství, plány o vybudování nového domu... Dějové přechody jsou nejednoznačné a některé epizody zbytečné. Chybí mi tam větší přesah do reflexe moderní společnosti, která jistě s povrchním chápáním sexu souvisí. Samotný závěr je potom nejednoznačný, nedořešený... Film je to jistě zajímavý, ale mohl by být ještě zajímavější. Jean-Pierre Léaud v roli Jacquesa je však vynikající! (3 a 1/2 *)

V roce 1923 vzniklo v Žilině průmyslové družstvo Interhelpo, jehož členové uvěřili propagandě o životě v Sovětském svazu a kteří podlehli výzvám a slibům bolševického utopisty Rudolfa Marečka, aby svou prací odjeli posilovat sovětskou myšlenku. Tento spolek většinou idealistických esperantistů a idistů následně odjel s bohatým vybavením a nadějemi na lepší zítřky do Kyrgyzstánu, kde je však namísto kvetoucích sadů čekala nevlídná step a drsné přírodní podmínky... Po všemožných útrapách, kdy v prvních letech zemřelo mnoho lidí (i dětí) na tyfus, paradoxně dorazila tuto skupinu stalinistická represe. Dokument výborně odhaluje a přibližuje podmínky, za jakých v nerozvinutém Kyrgyzstánu museli čeští občané žít, jak byli násilně "sovětizování" a jak se hroutila jedna velká iluze o spravedlivém komunistickém světě. Řada autentických záběrů, výpovědí účastníků i jejich potomků přidává na síle dokumentu, který není nikterak přikrášlován zaujatým komentářem. Obraz a slovo svědků mluví za vše... Z dnešního pohledu je skoro neuvěřitelné, jak se lidé mohli vzdát jistot, které jim skýtal poměrně bohatý a demokratický stát, jakým bylo ČSR za první republiky, a odejít za nejistou budoucností uskutečnovat své ideály. Za pozornost určitě stojí i účast Alexandra Dubčeka a jeho rodičů v Interhelpu, kteří v Kyrgyzském Pišpeku strávili celých osm let. Zajímavý dokument.

Výborný dogma-film, který je navíc jedním z posledních, který se drží všech pravidel, jak je sepsali Lars von Trier, Kristian Levring, Thomas VInterberg a Soren Krgh-Jacobsen. V tomto vydařeném snímku se ocitáme v prostředí ženské věznice, kam nastupuje mladá pastorka Anna. Setkává se s pro ni neznámým světem kriminálnic a drogově závislých žen, ke kterým se snaží přistupovat trochu nejistě, ale s nadšením, a snaží se poznat jejich osudy, které jsou často velmi temné a plné šokujících událostí. Shledává, že nejvýraznější postavou je Kate, o které se říká, že má nadpřirozené schopnosti, že umí očišťovat od drogové závislosti apod. V následně rozehraném dramatu jsou postupně nastolovány závažné otázky, týkající se morálky, viny, odpuštění a posléze, kdy Anna přijde zázračně do jiného stavu (myslelo se, že nemůže mít děti), navíc otázky vztahující se k těhotenství a potratu. V čisté dogmatické formě je přesvědčivě a výborným způsobem podán příběh, který má všechno - dramatickou událost, myšlenku, je korunován skvělým hereckým výkonem hlavní představitelky. Výborný film!

Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...)

Neviditelný je velice dobře napsaný příběh - s překvapivou zápletkou, rychlým spádem i výbornou (i když ne zcela nepředvídatelnou) pointou. Netypický duchařský námět je navíc podpořen jakýmsi psychologickým pozadím, jež zejména k závěru dodává filmu zajímavý rozměr. Nicméně... Škoda škoda přeškoda toho nepovedeného televizního zpracování, které při vší úctě ke scénáristickému výkonu, sráží tento film o třídu níž. Alespoň na mě to totiž působilo silně rušivě, místy některé záběry připomínaly podřadné německé krimi seriály... Škoda, atmosféra se tím ze snímku vytrácela, přestože herecké výkony byly přesvědčivé...

Další (tuším třetí) Rivettova adaptace Balzaca nás zavádí do Paříže časů Restaurace (Francie už má Napoleona plné zuby a k moci se dostávají opět Bourbonové). V rámci své Lidské komedie se Balzac tentokrát zaměřil na podivný souboj mezi hrdinným generálem Montriveauem a vdanou pařížskou paničkou - vévodkyní z Langeais, přičemž Rivette tímto příběhem oživil plátno způsobem, který je vlastní pouze velkým režisérům. Ve vizuálně působivém a do nejmenších detailů propracovaném historickém dramatu Rivette skvěle zprostředkoval atmosféru první poloviny 19. století a život tehdejší pařížské smetánky, znuděnost aristokracie, bezohlednost maskovanou rouškou společenských konvencí, pokrytectví i tragiku nenaplněné lásky. Celý příběh je rámován rokem 1823 a generálovým hledáním své lásky na jakémsi ostrově, kam odešla do vyhnanství jako jeptiška. Film se poté odvíjí retrospektivně ve zdánlivě jednoduchém schématu - vévodkyně sbalí zajímavého muže, ale vinou svého chování, jež vykazuje typické neurotické znaky, se vztah komplikuje a mění se na doslovný zápas mezi dvěma naprosto odlišnými postavami, které se nestanou milenci, ale spíše soupeři... Víc se mluví, než jedná, a není divu, že generálovi dojde trpělivost... Film se odvíjí ve velmi pomalém tempu, kamera je spíše statická, zajímavý je efekt občasných mezititulků, které oddělují některé scény. Síla snímku je podtrhnuta skvělými výkony Jeanne Balibar a Guillauma Depardieu, jehož amputovaná noha i zřetelné jizvy zvýrazňují zkušenosti a útrapy jím hraného generála. Pro mě je tento film nejlepší, ve kterém se Guillaume Depardieu objevil od Všech jiter světa

Zajímavý dokument o jedné z velkých postav 20. století - Sigmundu Freudovi. Zaměřuje se především na jeho život a prostřednictvím kamery můžeme navštívit nejdůležitější místa, kde tento zakladatel psychoanalýzy působil. Putování samozřejmě začíná v Příboře a poté postupně procházíme Vídní, Paříží, Londýnem a není zapomenut ani New York a Boston. Jsou zmíněny hlavní závěry jeho práce o nevědomí, oidipově komplexu, analýze snů, asociacích a jejich využití k léčbě psychických potíží a neuróz. Bohužel výklad těchto zajímavých témat není příliš obsažný a místo hlubšího proniknutí do problematiky se dočkáme jen poměrně nicneříkajících výpovědí jakýchsi hostů. Pokud se někdo zajímá o Freudovo dílo, lze doporučit také mj. výborný film Freud - tajná vášeň, kde je docela pěkně popsán vznik Freudovy metody, případně si rovnou přečíst některou z jeho knih. Doporučit lze i návštěvu jeho muzea ve Vídní na Berggasse 19 (odkud jsou i některé v dokumentu použité záběry), které je sice nevelké, ale určitě stojí zato.

Vůbec první a až do uvedení Světla ramp v roce 1953 poslední společné vystoupení Charlese Chaplina a Bustera Keatona na filmovém plátně. Jde o celkem nehodnotitelný dokumentární snímek, resp. reklamní žranici před uvedením nadcházejících filmů Poutník, Frigo v balónu a Frigo má smůlu. Chaplin v "civilu", vedle něj Jackie Coogan a Keaton dělá číšníka..:-)

(Může obsahovat SPOILERY!) Někdo by mohl tvrdit, že kinematografie už nemůže po sto letech existence ničím překvapit, snad jedině novými neotřelými efekty, jež vznikají a uplatňují se v těsném propojení s postupujícím vývojem počítačové animace a trikového inženýrství... A hle: do této klipovité doby, kdy standardem je všechno maximálně urychlovat, sdělení efektivně zkracovat a zážitky servírovat v co nejinstantnější podobě, do této doby si troufne přijít Béla Tarr se svým 7 a 1/2 hodinovým monumentálním lyrickoepickým opusem s mnohdy více než desetiminutovými záběry a extrémně pomalými jízdami kamery. I přes tento hrozivě vypadající prvotní nástin formy Satanského tang bude divák, který přistoupí na Tarrův styl, po závěrečné dvanácté kapitole odměněn nezapomenutelným zážitkem, který v moderním umění nemá příliš obdob._____ Na zapadlém statku kdesi v Maďarsku konce éry Kadárovského socialismu přebývá či živoří skupina domorodců, jež hodlají s nastřádanými penězi opustit toto bohem zapomenuté místo a začít někde jinde žít lepší a šťastnější život. Do tohoto ovzduší beznaděje ale i očekávání něčeho nového přichází charismatický Irimias se svým rumunským pomocníkem Petrinem. Irimias byl dlouhou dobu považován za mrtvého a ve vesničanech jeho náhlý příchod vyvolává velmi rozporuplné pocity, které však následkem Irimiasovy psychologické hry vyústí v bezbřehou důvěru a lepší život na novém statku se zdá být díky němu na dosah. Tato závislost a víra ve fiktivní orwellovskou farmu končí tam, kde se celý "příběh" začal - ve stavu zoufalství, beznaděje a nebezpečně napnutých vztazích._____ Film je plný nezapomenutelných scén. Přesně jak napsala Hirnlego, jeden z úvodních záběrů - dlouhý pohled na ztemnělé okno a postupné svítání, patří mezi nejsilnější a pro mě také mezi klíčové. Díky němu jsem pronikl do Tarrova způsobu "vyprávění", díky němu jsem film nesledoval nezúčastněně, ale naopak s pocitem, že jsem největší šmírák, který přímo uvnitř onoho depresí nasáklého světa pozoruje jednotlivé epizody a který je oproštěný od té naší reality. Dojem mi umocňovaly ty strašlivě skutečné zvuky, které tvoří jednu z podstatných složek filmu - neustálé klapání, kapání, šustění... Hodně scén se opakuje, jsou nazírány z různých pohledů různých osob, což mi paradoxně nejen usnadňovalo orientaci, ale ještě umocňovalo dojem, který jsem z nich měl._____ Film je plný nezapomenutelných scén... Irimiasovo setkání s kapitánem, doktorova pozorování, dlouhý záběr na snící vesničany, tragikomická tancovačka a zejména epizoda s holčičkou a její kočkou (proč mi jen tak silně připomínala Bressonovu Mušku?). Těch 7 a 1/2 hodiny nebylo rozhodně promarněných, pronuděných nebo prospaných... Byl to nevšední zážitek!

Die Welle mi doporučil německý kamarád při diskuzi o filmu Das Experiment. Velmi živě mi popisoval zajímavý děj snímku, natočeného podle v Německu prý takřka povinné knihy Todda Strassera, a tak mi to nedalo a prostě jsem se na něj musel podívat. Snad to ale bylo jeho barvitým vyprávěním, snad to bylo momentální únavou, těžko říct...ale očekávání nebyla naplněna. Námět filmu je samozřejmě skvělý, nosná myšlenka ohromně zajímavá, ale zpracování filmu a způsob vyprávění už pokulhávalo. Všecko to bylo tak nějak polopatistické a filmařsky určitě nic převratného, zejména první polovina měla tendenci mě nudit. Je to škoda, protože z námětu se dalo získat opravdu hodně. Kdyby se režie ujal někdo zkušenější (a možná i schopnější - Holky to chtěj taky se mi Ganselovi těžko odpouštějí..:-) ), dopadlo by to určitě líp. Výsledný dojem je nakonec podobný jako u režisérova předchozího snímku Napola, i když tam to zpracování bylo kapku vydařenější.