liborek_

FK: "A kdo se to člověku tedy posmívá?" IK: "Pravděpodobně ďábel." FK: "A ďábel je?" IK: "Ne. Ani ďábel není..."______ Geniálnímu Dostojevského románu, který na téměř 600 stranách přináší naprosto nadčasový psychologický portrét základních archetypů člověka i celé společnosti, který je nabit filosofickými úvahami, jež dráždí lidstvo odnepaměti a nedávají spát lidem ani dnes a který je rámován stále aktuálním tématem viny, se právě dostalo jedinečného a jen obtížně překonatelného filmového zpracování, které potěší o to víc, že je czech made... Čtyřlístek autorů Dostojevskij-Schorm-Hlavica-Zelenka spolu nepřímo vytvořili originální, myšlenkově hutný, emocemi přetékající, podnětný a na české poměry neskutečně kvalitní snímek, který (nebojme se to konečně přiznat) má ne evropské, ale světové parametry! Co praští diváka okamžitě do očí a do uší je vedle skvělé Schormovy dramatizace komplikovaného příběhu vynikajícňózní hudba, volba odcizeného prostředí staré ocelárny i skvělé herecké výkony (Trojan, Chmela). Naprosto perfektně byly zvládnuty plynulé přechody mezi dějem hry a "realitou", které s postupujícím časem byly stále méně postřehnutelné až nakonec hra splynula se skutečností vjedno a v duchu distribučního motta "Všichni jsme Karamazovi" toto spojení poukazovalo na minimální rozdíly mezi pohnutkami a myšlenkovými pochody Dostojevského postav a herci, případně diváky, kteří byli do dění vtaženi. Celý děj filmu je prokomponován do nejmenších detailů, nemá jediné hluché místo. Zkrátka Karamazovi jsou jedním z nejlepších českých filmů poslední doby a spolu s Venkovským učitelem velmi mohutně zvedají prapor české kinematografie. P.S.: Zřejmě nejsem sám, komu Karamazovi připomněli Larse von Triera.... prostě takové naše české (ale ne malé!!) Dogville či Manderlay...:-)

Markýza z O... se necítí dobře, markýza z O... se cítí unaveně, je jí nevolno, markýze z O... nápadně roste bříško. Co to probůh může být, jakáže to nemoc ji chudinku pronásleduje? Markýza z O... je těhotná! Ale jak to? Vždyť od smrti manžela se ji nedotkl žádný muž a odmítá kvůli jeho památce jakéhokoli hledat. Tak čím to jenom může být? Od dob panenky Marie se už diagnóza neposkvrněného početí neobjevila... Otec ji nevinnost nevěří a vyžene ji z domu. Jediný, kdo o čistotě markýzy nezapochyboval je mladý ruský hrabě (Bruno Ganz), který ji před nedávnem při obléhání domovské citadely zachránil před znásilněním jinými ruskými vojáky, zamiloval se do ní a uchází se o její ruku. Tento Rohmerův film vyniká především divadelním patosem a komplikovanými dialogy, pramenícími z upjatosti devatenáctého století, a také výraznou a zajímavou výtvarnou složkou, která jakoby vypadla z nějakého realistického obrazu té doby. Jinak ovšem nic převratného, ústřední téma bylo spíše pohádkového rázu...

V době uvedení tohoto filmu už měl Malcolm McDowell za sebou Kdyby..., vzápětí měl přijít Mechanický pomeranč a Šťastný to muž. Zřejmě nebudu přehánět, když řeknu, že mezi touto trojicí vynikajících snímků se Běsnící měsíc vůbec neztrácí a co do hereckého výkonu hlavního představitele nabízí stejnou míru dokonalosti, jako v oněch mnohem slavnějších filmech. McDowell hraje mladého fotbalistu (Bruce Pricharda), který v den svatby svého bratra zkolabuje (snad následkem nevinného zranění z předchozího zápasu? Nikdo neví...) a nadobro ztratí schopnost chodit. Tím se naprosto převrací Bruceův život a z velmi živého mladíka se stává zamlklý a zdrcený člověk. Vše se změní, když v ústavu pro invalidy potká stejně postiženou Jill. Ta je sice zasnoubená, ale její vztah se snoubencem se vinou postižení značně ochlazuje. Bruce a Jill se do sebe zamilují a trochu rozvíří nudu v nepřívětivém sanatoriu pro vozíčkáře, nicméně tento vztah nemá příliš pochopení u vedení ústavu. Běsnící měsíc je velmi neobvyklý romantický příběh, netypický a překvapivý, s šokujícím závěrem. Není to slaďák, není to vypočitavost, žádný kýč... Je to příběh, který stojí za vidění! P.S.: Scéna s prvním polibkem nemá chybu!!!

Naprosto netypický a jedním slovem úchvatný romantický film, který nemá nic společného se slaďáky, jichž je na světě tolik, že slovo romantika mnohým způsobuje kopřivku. Crazy moon je příběh podivínského synka z bohaté rodiny (Brooks - Kiefer Sutherland), který má rád "divnou" muziku, dělá "divné" fotky, "divně" vypadá a vůbec celkově nezapadá do standardu "normální" společnosti. Naproti tomu jeho bratr Cleveland je typický sígr, který fetuje a ačkoli o peníze nemá nouzi, krade jak straka. Na jedné vyjížďce, kde Cleveland vykrade obchod s oblečením, Brooks poprve uvidí Anne - dívku, která mu okamžitě padne do oka, ale o níž se až později dozví, že je hluchá. To však nebrání tomu, aby se tito dva mladí lidé sblížili a začali budovat vztah, který je pro "normální" společnost ne moc pochopitelný. Brooks Anne vysvětluje, co je hudba, učí se znakovou řeč a přestává se bát vody, Anne se zase díky němu přestává stydět používat svůj hlas a zdokonaluje se v mluvení. Crazy moon je výborný zejména díky výkonům Kiefera Sutherlanda (jeden z jeho nejlepších filmů - ne-li vůbec nejlepší, který jsem viděl) a Vanessy Vaughan, která je opravdu neslyšící stejně jako Marlee Matlin - známá z tématicky podobného filmu Bohem zapomenuté děti. Je s podivem, že tento snímek je u nás prakticky neznámý...

Bravurně řemeslně zvládnutý majstrštyk, kterému dominují především výkon nadpozemsky dokonalého Daniela Day-Lewise, úžasná kamera Roberta Elswita a fantastická hudba Jonnyho Greenwooda z Radiohead. Drsný příběh schopného manipulátora a bezohledného ropného magnáta Daniela Plainviewa skvěle zobrazuje odvěký konflikt lidské morálky a chamtivosti. V ryze mužském prostředí, kde ženský prvek působí jaksi nepatřičně (proto se s ním takřka nesetkáme), se rozehrává boj o černé zlato, opepřený střetem hlavní postavy s jiným mocným manipulátorem - náboženským fanatikem a kazatelem církve Třetího zjevení Elim Sundayem; boj, jehož výsledkem v každém případě, bez výjimky a s naprostou samozřejmostí musí býti, že po vyschlých kamenitých pláních kalifornského Malého Bostonu poteče krev... A tato bezchybná metafora se postupem času mění v doslovný proud lidského utrpení, jehož vyvrcholením je Danielovo naprosté odcizení vůči vnějšímu světu. Teď více než kdykoli jindy jsem ochotný uznat už tolikrát zmiňovanou podobnost s Občanem Kanem, ke které bych dodal, že ještě výraznější je zjevná inspirace s Pokladem na Sierra Madre! A ještě k té hudbě...: Přece jen se Americká filmová akademie letos vyznamenala: Když už odmítla spekulace o způsobilosti nominace Falling Slowly za nejlepší píseň, která Oscara nakonec získala, Jonny Greenwood takové štěstí neměl a jeho famózní hudba byla pro Oscary diskvalifikována...fuj... Jinak celkové hodnocení filmu - 4 a 1/5 *

Zpočátku jsem se zhrozil, když průvodce tohoto dokumentu Polly Morland řekl, že je věřícím, a svoji pouť po stopách autorů jedné z nejvlivnějších knih světa zaháji tklivými záběry na svou osobu, zpívající v kostele gospely. Ale byl to falešný dojem. Přistoupil k věci kriticky a přestože se o některých věcech zmiňuje jen letem světem a trochu povrchně, zahrnul do svého snímku vše podstatné. Sice nezmiňuje nic objevného, přesto je dokument zajímavý a jistě i poučný. P.S.: Za zmínku stojí především konfrontace ortodoxních věřících a kriticky přistupujících vědců. Ta je velmi názorná..:-)

Velmi trefná a do živého tnoucí protiválečná komedie, která, ač se to ze zdejších reakcí nezdá, v porovnání se seriálem podle mě vůbec nezaostává (možná naopak). Vlastně jde o dost rozdílné přístupy k témuž tématu - zatímco film je kompaktní a vůči válce říznější, seriál je možná až moc roztahaný, rozvernější a bláznivější, avšak ne nutně vtipnější. Jednotlivé postavy seriál prakticky staví do role karikatur. Ostatně o tom svědčí postavy Hawkeyho Pierce nebo Franka Burnse. Donald Sutherland působí v roli sarkastického chirurga kapku uvěřitelněji a postava mu sedla mnohem víc než Aldovi, který ji pojal poněkud šaškovsky. A Frank..? Je pochopitelné, že v seriálu dostal mnohem větší prostor, protože taková postava si vyloženě říká o vtipné skeče. Jenomže ta Burnsovská idiocie, která je v seriálu až přehnaně zdůrazňována, trochu zabíjí to protiválečné poselství ve prospěch rozjuchanosti, typické pro nenáročné sitcomy. Nechci ale soudit, co je lepší. Film je film...nemusí se starat o vyplnění desítek hodin vysílacího času. Vše dobré je zhuštěno v dvou hodinách a není tam žádná vata.

Ačkoli si o islámu myslím své a Korán jsem už po prvním přečtení bral spíše jen jako pozoruhodné literární dílo, než cokoli jiného (už jen kvůli četným protimluvům a nesouvislostem v něm obsaženým), považoval bych za mnohem korektnější dát v tomto filmu možnost promluvit i druhé straně (nebo aspoň někomu nestrannému). Nevyznívá moc důvěryhodně, vystupují-li v celém filmu pouze bývalý terorista a čtyři silně protiislámsky zaměření novináři a historici. Kde je nějaký skutečný teolog či religionista, který by se fundovaněji vyjádřil k onomu radikálnímu tvrzení, že islám je čistě pouze agresivní a násilnické přesvědčení? Film je rozdělen do pěti částí (1. Není žádného boha kromě Allaha a Mohamed je jeho prorok, 2. Boj, 3. Expanze, 4. Víc než náboženství, 5. Dům války), v nichž je přednesena zdrcující kritika islámu jako čistého podhoubí terorismu. Že by to ale opravdu bylo takhle černobílé?

Chtěl jsem, ale nemůžu se ubránit srovnání s Buńuelovou verzí téhož příběhu, který mi přijde hutnější a především provokativnější, než je tento pokus. Deník komorné Jeana Renoira je povedený, má několik výborných scén a ani chviličku nenudí. Pauletta Goddard je v roli Celestýny výborná, stejně jako třeba Francis Lederer, který hraje Josepha, ale stále se nemůžu ubránit dojmu, že tento snímek je poněkud sterilní a nenabízí víc, než jen umné převyprávění příběhu dívky, která se ocitne uprostřed rodinných a třídních třenic... André Bazin kdysi označil tento snímek za nejlepší Renoirův americký film a americká produkce je dle mého soudu právě to, co tomuto snímku uškodilo. Vzhledem k tomu, že vyvrcholením příběhu jsou události související s oslavami dobytí Bastily (ať už radostnými ze strany většiny lidí, či smutnými ze strany zhrzené aristokracie), bývalo by jistě lepší, kdyby tento byl natočen ve francouzštině a s francouzskými herci. Přece jen mi na Celestýnu víc pasuje Jeanne Moreau než Pauletta Goddard. Přesto jsem se bavil a byl jsem s výsledkem spokojen: 3 a 1/5 *

Zajímavá adaptace dramatu Maxima Gorkého o beznaději lidí, kteří se ocitnou na samém dně společnosti. Renoir nás prostřednictvím charismatického zlodějíčka Pepéla (Gabin) a zkrachovalého gamblera - barona (Jouvet) - zavádí do jakési špinavé ubytovny, jejiž majitelem je jistý Kostylev. Zde se koncentrují všemožné existence, jejichž jediným společným jmenovatelem je chudoba a pocit beznaděje. Často mezi nimi vznikají silné třenice a hádky, z nichž lze vypozorovat charakterové vlastnosti jednotlivých postav i pravý stav jejich situace, která je tak zoufalá, že někdy jsou ochotni podlehnout milosrdným lžím, jen aby unikli tvrdé realitě (viz postava herce-alkoholika). Celý film táhne především herecká hvězda Jeana Gabina a neméně také Louis Jouvet, který postavou barona vnáší do příběhu neobvyklý prvek ze světa bohatých.