alonsanfan

Rush a Neeson ční svým hereckým výkonem, šarmem a charzimatem ze snímku jako osmitisícovky v Krkonoších. Ostatní složky filmj jsou buž bohužel jenom ty Krkonoše, které mám sice rád a dokáží být krásné, ale prostě Vás neohromí. Zpracování je konzervativní a sází na ústřední dvojici. Naopak mladá herecká generace (Cossetta a Marius) byla zcela mdlá.

Arnold vypadá pořád úžasně a film stál za prd, to je lapidární shrnutí nejdůležitějších dojmů. Film působí na příliš mnoha místech jako nechtěná parodie (když odkazuje na předchozí díly), uchoidní Conor a highschool musical, zabijačka T3X, mě svými výkony na plátně přesvědčili o jediném a to, že se zcela minuli při výběru povolání. Arnold sám celý snímek spasit nemůže i když je parádně nabouchaný, vyrýsovaný, šaramatní a občas i vtipnou hlášku pustí. Atmosféra předchozích dílů se bohužel nedostavila a tohle je jenom nálev už 3x vylouhovaného čaje, který mi nejvíc chutnal při druhém nálevu.

Film celkově zmrtvělý, chatrná kostra v podstatě banálního příběhu nemohla unést tu tunu pseudouměleckého sádla, která na ni byla nabalena a vše dokonale zabíjela přespřílišná délka snímku. Digitální animátoři i umělečtí maskéři měli s hlavními postavami pré. Ale v těch tricích a hi-tech make upu se bohužel někde ztratilo poselství filmu i možnosti zajímavých filosofických úvah a myšlenek o smyslu života i jeho směřování ke smrti. Mládnutí Brada Pitta, dámy prominou, jsem až tolik nedocenil a paradoxně musím konstatovat, že čím ubývalo vrásek, tím ubývalo i hereckého projevu, takže nejlíp na tom byl jako počítačově animovaný stařík. Zestárnutí a zejména nepříjemné skuhravé zvukové projevy umírání Cate Blanchet, podotýkám, že v českém dabingu, byly spíše směšné, než vzbuzující soucit a lítost. Snímek se mnohdy pohyboval i za snesitelnou hranicí kýče a totálního mainstreamu pro všechny, který by všechny zaručeně okouzlil, dojmul a nikoho neurazil.

Oddychová groteska složená z miniatur příběhů a vyšinutých charakterů. Stárnoucí agent CIA (Malkovich) notně poznamenaný svým povoláním je vyhozen z práce a začne psát své paměti. Jeho žena ho podvání s paranoidním hezounem (Clooney) bývalým sekuriťákem. Ten si vedle toho užívá i s náhodnými internetovými známostmi a jednou z nich je i postarší žena zaměstnaná ve fitness centru, jejíž smysl života se scvrknul na touhu po provedení mnoha komplikovaných plastických operací, které by ji vrátily dávno ztracené mládí. V honbě za penězi se spolu s intruktorem fitness neuvěřitelně stupidně okouzlujícím Pittem rozhodnou vydírat agenta CIA díky materiálům, které na něj našli na CD zapomenutém ve fitness centru. No a všechno z povzdálí sledují zpravodajské služby a lámou si hlavy, o co vlastně jde a čile zametají stopy a mrtvoly, které se začnou znenadání objevovat.

Bouřlivák, bohém, milovník žen, života i drog, jeden z nejlepších francouzských povídkářů a také syfilitik. Barvitý a barevný snímek, v němž se prolíná pozdní období spisovatelova života poznamenané šílenstvím, se vzpomínkami na mládí, bujaré večírky, plachtění na moři i zástupy dobytých krasavic nejrůznějšího společenského postavební od hraběnek a baronek po prostitutky z ulice. Představitel hlavní role září, jak snad zářil Guy sám, film je prošpikován i odvážnými záběry nahých žen, které jsou nezbytnou kulisou a dojemný je vztah sluhy Francoa ke svému pánovi. Závěr filmu je velkolepým finále s defilém všech důležitých postav, které se v posledním záchvěvu vyrojí ze syfilitikovy zastřené mysli a pomohou mu přestoupit na druhý břeh s lehkým katazrním účinkem.

Tak takhle ano Svatý Lese! Tento film vyzdvihuji a stavím v protiklad amorálním zločince uctívající trilogii Kmotr a proti jejím fanoušků jsem rozhodnut bránit jej do svého posledního právnického dechu. S chutí přehlížím občasnou očividnou kýčovitost snímku a vyzdvihuji to, že je konečně postaven a kope za Ty, kteří si to dle mého názoru zaslouží více než gangsterové. A že lze s takovou látkou i z té dobré strany zákona pracovat a to nad míru úspěšně, o tom mě všichni účastníci filmu přesvědčili vrchovatě!

Werner Herzog uvádí: "Jak zkurvit dokument na libovolně geniální téma v několika snadných krocích": 1. nechte naplno působit a nejlépe i hovořit své zbytnělé ego 2.kameru předejte do ruky důchodci s Parkinsonovou chorobou 3. kameramanovi nařiďte, aby zásadně nesnímal vlastní předmět dokumentu, ale vše nepodstatné okolo 4. soustřeďte se na nepodstatné detaily, vůbec se nesnažte jít k jádru věci 5. skákejte odborníkům do řeči, nenechte je vyjádřit se, když to nespadá do konceptu Vašich myšlenek 6.veďte spoustu intelektuálních bezobsažných pseudokeců, hlavně se pokuste vyhnout čemukoli, co by se reálně dotýkalo tématu 7. oslovte hudebního skladatele s požadavky na nesmyslnou bezobsažnou, disonantní hudbu 8. natáčejte neprofesionální technikou 9. celý dokument převeďte v počítači do 3D 10. nezapomeňte okořenit nezbytnou troškou ekologie 11. na závěr jako P.S. umístěte nesmyslný ekologicko-humanistický pseudovýkřik a nezapomeňte na mutanty! Máte? V tom případě protřepat, zamíchat a prvotřídní srágora je na světě. Takhle nevyužitý potenciál skvělého tématu už jsem dlouho nezažil. Jeskyně je unikátní naleziště prehistorických maleb. Režisér místo, aby se na ně soustředil věnuje se tu pocitům pravěkého umělce (aby byl nakonec nucen konstatovat, že se o nich už překvapivě stejně nic nedovíme) tu archeologům (kteří jsou však na informace překvapivě skoupí nebo opravu naprosto nic nevědí) tu průvodkyni po jeskyni a tu k Fredovi Astairovi, aby nakonec na skutečné záběry prehistorického umění zbylo v součtu snad méně než 15 minut celkové délky dokumentu.

Nevýrazná, neslaná, nemastná detektivka ne nepodobná šedivé univerzální UHO omáčce ze školní jídelny osmdesátých let minulého století, ve které se naštěstí občas něco pěkného uloví, nebo taky ne. Těmi nejlepšími sousty jsou v tomto případě Carmen Mayerová, Michal Pavlata a Petr Kostka, třešničkou na dortu pak skvělá hudba Luboše Fišera. Příběh samotný není nezajímavý, stejně jako prostředí uhelných dolů, ale film trpí zvláštní rozvláčností, nevýrazností a bezspádností.

Umělecké kreace páně Falca příliš nemusím, nicméně uznávám jejich právo na život, ale považuji jej za jedno z hlavních činitelů zdementnění populární hudby 80. a 90. let 20. století, které v důsledku vedlo k její konečné neposlouchatelnosti. S ohledem na vše výše uvedené, nenacházejíce v projevech a výronech Falcovy osobnosti originalitu natož genialitu, bohužel ani jakýkoli hudební přínos, jsem se jeho životopisem protrpěl a pronudil až na samý konec. Pro fanoušky povinnost, pro nefanouška bohužel snímek neměl filmově co nabídnout.

Film, který s francouzskou grácií a šarmem proplouvá a dotýká se žánru thrilleru, psychologického dramatu i detektivky. Režisér diváky škodolibě vodí za noc a ukolébává poklidnou atmosférou ospalého francouzského venkova, až přes několik zvratů nakonec netušíme, co vlastně byla pravda a co knižní fikce a fabulace stárnoucí autorky detektivek, která si přijede do malebného domku s bazénem odpočinout a nalezla zde překvapivou inspiraci v frivolní dceři majitele nemovitosti. Vztah obou pouze zdánlivě tak odlišných žen, plných tajemství i sklonům k voyerismu je budován i zobrazen pečlivě a rafinovaně. Půvab Ludivine snad ani není třeba příliš vyzdvihovat. Ach ty Francouzsky!