F.W.Colqhoun

Podle příručky je tohle nemožné. To se mi na 707 líbí nejvíc. Umí všechno, jen ne číst. Pustil jsem si to předtím, než jsem zamířil na Václava Havla a křeslo před obrazovkou opouštěl ukonejšen; nic se nemůže stát. Letiště je jedním z filmů, jehož nemnohé kvality zmizíkuje znalost epigonů; to, jak málo se líší od Připoutejte se, prosím!. Dnes působí film podle předlohy Arthura Haileyho jako šablona plná klišé na všech úrovních: K nepřečkání dlouhá, vše-objasňující expozice, nenápadné staré báby = zlo, kněz fackuje hysterického pasažéra, starý prasák (Dean Martin, očividně pod parou) má radost z miminka, dříč si dá na oslavu dobře odvedené práce doutník. Osvěženími filmu jsou paradoxně též klišé - ta, která by dnes (bohužel) neprošla - rozvod jako dobré řešení, kouření v letadle a třeba z hlediska úzkostlivé bezpečnosti skandální názor pracovníků letiště: Neotravuj pasažéra tím, do čeho nám nic není. Trio Zucker / Zucker / Abrahams mělo s parodií strašně málo práce. Ve výsledku se ztotožňuji s výrokem Burta Lancastera: jde o nejhorší brak, který kdy byl natočen.

Věznicí postel nestihneme vyrobit včas. Byl by lidský záchod přijatelný kompromis? Pro ty, kteří mají libido citlivé na mocenské hrátky (a nejsou příliš pokročilí, takže je překvapí, že ten vpravdě týraný nemusí být nutně totožný s tím, kdo dostává na zadek), musí jít o zajímavý film. Já tohle nehraju a navíc mám nakoukanou Belle de jour, takže jsem se při okatém odkrývání ambivalence ovládání trochu nudil. O to víc času jsem měl na ocenění delikátní kamery, hmyzích detailů, zlého humoru, skvělého soundtracku Cat's Eyes, odvážného výběru zralých hereček a kalendářových kompozic se zadnicemi.

This is a true story. Jezdíte po světě, bojujete za svobodu negrů tím, že je střílíte (více méně u nich doma) a do vaší steroidy rozleptané duše se vkrádá splín, protože nemáte čas trávit čas se ženou a dětmi. Čím to? Svět je strašně složitej. Seženete někoho, kdo umí arabsky, ať se jich můžeme na něco zeptat... Michael Bay volí republikány a v rámci kampaně dodává kinematografickou geopolitiku pro hráče Modern Warfare. Když pomineme ideologickou, ehm, jednostrannost filmu, zbývá prostě řemeslně dobře odvedený, pocitově sedmi-hodinovy sestřih first-person-shooteru. Rozhodně bych od Baye, jehož Pain and Gain mě fakt bavil, viděl film o buňce libyjských tajných vojáků (= teroristů), kteří hrdinně brání proti nevycvičeným, podomácku vyzbrojeným US-citizens základnu ISIS řekněme v Baltimoru. To by byla bomba. Tvoje země se z toho musí vyhrabat, Amale. Kdybyste se mě ptali, proč jsem si to vůbec pouštěl, přísahám, že nevím.

LA Coincidental. Shane Black není Tony Scott, Gosling není Bruce Willis (ani Harrison Ford, bohužel, ani se zálibou v origami) a mně není třináct. A i kdyby bylo... Ovšem, srovnávat to či ono s tím či oním není k ničemu, ale právě v tomto případě jsme k tomu motivováni zevnitř filmu, milovník starých časů Shane Black podsouvá odkazy formální i věcné nepřetržitě a nedělá to dobrotu. Pád ucházejících hlášek nevyrovná skutečnost, že film v žádné ze srovnání se vnucujících složek netriumfuje. Díky za kozy, trochu trapný fóry. Škoda nefungující chemie mezi kýmkoliv z party a opět, podobně jako v Kiss Kiss Bang Bang, podfinancovanou výpravu a lajdáckou režii.

A co je ta velká kniha? / Encyklopedie umění. / A jsou tam obrázky? / Jenom obrázky... Neodpustitelně dokonalý celovečerní debut, který instantním režisérským mistrovstvím bypassuje době poplatný námět a skutečnost, že Tarkovskij přišel k produkci pozdě a jako slepý k houslím. Vyhověl i tak všem: zadavatelům, divákům i kritice, aniž by šlo filmu vytknout poplatnost, podlézání či snobství. Myslet v rámci války dítě a dětství je jako dělit nulou. Tarkovskij hrůzu této skutečnostri umě osedlává a vrhá diváka do situace, z níž člověka mrazí a diváka-rodiče obcházejí mrákoty. Samozřejmě nespokojuje s exploatačním rozměrem a těží symbolický význam dětského vojáka až na dřeň. Ironicky nazvané Ivanovo dětství je ve výsledku jedním z nejlepších válečných filmů, který poskytuje nerozbitný argument proti. I kdyby film stál obsahově za prdlačku, zbývá dech beroucí výprava z pekla a kamera, která minimalistickými prostředky a s vynaložením nemnoha prostředků navodí přesvědčivý dojem zkázy, na jaký se jiní nezmohou ani se stamilióny v rozpočtu. Pozadí filmu jsou prostě Dürerovými rytinami, jimiž se Ivan probírá, když nejsou k mání dětské časopisy. Film už lepší být nemůže.

So british. Just like people like it. Dámu z dodávky, příběh o dlouholetém střetávání se intelektuála s babiznou, jsem měl možnost vidět bezprostředně po Lásky času, což jí v mých očích výrazně pomohlo. I když jde o na první pohled diagnostikovatelný případ televizní adaptace divadelní hry, samu o sobě pochybnou kategorii, a představuje ukázkový příklad lehčího žánru, její povrchová duchaplnost obnovila mou otřesenou víru v ostrovní komedii. V to, že nemusí být tak odporné, jako filmy Richarda Curtise. Kromě vybroušených dialogů, monologů a vnitřních monologů, smířlivého a navýsost demokratického povzdechnutí, že musíme nějak fungovat dohromady, i když si to nikdo nepřeje, skýtá Dáma ve třetím plánu zajímavý vhled do svérázného britského pojetí péče, které sice může středoevropana trochu děsit, ale nelze mu upřít jistý liberální smysl, byť ho někteří ve skutečnosti, že čtvrť plná zámožných lidí nechává před svými domy chcípat duševně vykolejenou stařenku, nemusí shledávat mnoho. Pojednat o hnusu stáří nepateticky, netragicky a v podstatě ne-existenciálně, nikoliv ultra-pravdivě jako Haneke, je koneckonců fajn. Dle dostupných informací jde možná o poslední příspěvek sestry po akci Maggie Smith. Diváka by nemělo od objektivního hodnocení odradit to, že se pro roli narodila a že pro ni zestárla; je prostě skvělá.

Chudák máma živí doma tři hladový krky / a v práci ji mlátička utrhla kus ruky... Putování Krausova jen o trochu bystřejšího Otíka milosrdně černobílou osmdesátkovou Prahou za kariérou básníka resp. písňového textaře představuje trefný pokus o výsměch reálně socialistickému kulturnímu provozu, jak bystře odhalil Jiří Sequens, na jehož doporučení putoval film nikoliv do ústřední půjčovny, nýbrž do trezoru. Evžena nedokázal úplně odrovnat ani osmiletý odklad premiéry, ani skutečnost, že byl natáčen nikoliv na béčkový, ale spíš céčkový filmový materiál a že se na něm pod režií nadějného Petra Nýdrleho podílel nebývalý počet tváří, které byly celé desetiletí s tímto provozem spojeny. Hru na kulturní pohoršení trochu kazí povědomí o tom, co se line z éteru dnes. Ani čtyřicet let "pokroku", ani osvobození tvorby od posudkových komisí a kulturních kádrováků totiž nepomohlo; naplivat do zrcadla. Máte Erbena? / Erbena vždycky.

Kolik ti je? / 12. / Rozkvetla jsi brzy. Film má své kouzlo. Kdyby Vás napadlo klást si otázku, kam se schovává na zimu Hollywood, zošklivělý úbytkem světla, vězte, že možná do Ferreriho filmů. Bukovski + Ferreri se zdá být jako svého druhu logické spojenectví. Historku o chlapovi, který se rozhodl užrat se k smrti, mohl napsat klidně ten první. K erekci, ejakulaci a všem možným příběhům obyčejného šílenství mají rozhodně blízko oba. Potíž spočívá v korespondenci slova a obrazu. Zde jakoby probíhaly šílené příběhy paralelně, Bukowskiho plnotučný alkoholický nákal o něžném barbarovi se s Fereriho vždy absurdně akcentovaným, odtažitým vyprávěním nikdy plně neprolne. Bukowskiho prózu by měl točit, měl-li by vůbec kdo, nějaký odvážný Američan. Děkujeme samozřejmě za zadek, když už ne předek, Ornelly Muti.

Lowend. Žádnej Gucci, tak něco uprostřed. Je to barevný, to se bude u vás líbit. Podobně jako hadry z Užovkova kšeftu lze uvažovat o filmu samotném. A není to při kvalitě tuzemské filmové tvorby posledních let nutně špatně. Lowend je pořád výš, než nadpoloviční většina produkce. Když člověk přehlédne jistou seriálovou / televizní kvalitu snímku, kterou pro mne bylo obtížné akceptovat hlavně proto, že jsem bezprostředně předtím degustoval fakticky televizní, ale formálně filmovou Pustinu, operující v podobném sociálním prostoru, zbývá hodně dobrého. Potěší naplněná ambice Jana Prušinovského, který se zatím v režii příliš nepředvedl a jež se vyznačuje odvahou hodit na diváka trochu psychologie a realismu, z něhož se zákonitě dělá spíš zle než dobře. Respekt navozuje edukativní výběr písniček do soundtracku. Hlavní devizou jsou ale samozřejmě hadí bratři Matěj a Kryštof, z nichž to má ten první v roli komplikovanějšího staršího sourozence těžší, ale ten druhý se v líbivé figuře ultimátně dojebaného smažáka vyloženě překonává. Zbývá meditovat nad tím, jakou zvláštní pachuť v současnosti nabírají generační filmy, proč a kam vede - nejen ve filmové tvorbě.

Podmínky jsou kdekoliv, kde jeden člověk zneužívá druhého. Soderbergh ilustruje, jak se idolu punkáčů a anarchistů a ve skutečnosti možná ne úplně nezajímavému občanu Ernestovi vedlo během poslední, bolívijské anabáze. A že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, jak by jistě věděla soudružka Haydee Tamara Bunke Bider, kdyby dostala příležitost z té řeky napoprvé vylézt. Jde o příběh povážlivě méně triumfální a tedy jaksi lepší, než spanilá jízda na Havanu prvního dílu. Jeden si při té snůšce pohrom nemůže nevzpomenout na Butche Cassidyho a Sundance Kida: Personální problémy, nespolehlivý ženský, zásobování jak za centrálního plánování, komouši jsou vlažný, rolníci mají rádi to svoje (koku), kontrarevolucionáři se poučili s předchozích nezdarů a na lehkou váhu to neberou po zkušenostech z Jakuba ani Amíci. Soucítím. Soderbergh jako obvykle servíruje formálně skvěle: Oddělení obou částí i po vizuální stránce (12:5 → 16:9, olivové ladění druhého dílu) není samoúčelné, nadále zachovává obvyklé polo-dokumentární dekorum, nepodlézá a dojáku očekávaného závěru to sluší. Jak trefně upozorňuje všechny středoevropské důvěřivce Noam Chomsky, Američani nejednají na jih od texaských hranic úplně v rukavičkách a nemá cenu před tím zavírat oči jen kvůli přehlednosti světonázoru. (Jako to činí někteří i celkem rozumní hodnotitelé na ČSFD, kteří navíc nevládnou základní dovedností diváka, který bere filmy alespoň trochu vážně: Oddělit formu od obsahu.) Ať je tělo připraveno.