Poslední recenze (1 451)

Kika (1993)
Moc ti to sluší. Mohla bys být modelkou (...) Nechci být modelkou, ale bachařkou v ženské věznici. Almodóvarovy filmy jde obdivovat kvůli mnohým kvalitám - jedinečné obrazové kvalitě, okázalým erupcím filmařské imaginace, hrátkám s žánry, vtipu, osobitosti, skvělé hudbě. Dětinské hravosti, kterou sdílí s těmi nejlepšími, včetně milovaného Alfreda Hitchcocka. Jednu z kvalit, kterou byste tu hledali přinejmenším od druhé poloviny osmdesátých let marně, je variabilita. To svým způsobem zajišťuje vyrovnanou kvalitu i samotným Almodóvarem pečlivě budovaný dojem, že napříč jeho filmografií sledujete zvrhlou telenovelu, v níž stále stejní herci hrají různé, svým způsobem stále stejné charaktery, chycené v pseudo-ženských světech touhy, vášně, rozkoše a nervových zhroucení; vysokých podpatků, maminek a děvek nejroztodivnějších biologických pohlaví. Potěšení z nového tkví v detailech, jako zjevení Victoria Abril v roli nejspíš první YouTuberky nejen ve Španělsku nebo Peter Coyote jako americký spisovatel - Hořký měsíc je film, který Roman Polanski natočil Almodóvarovu vkusu namíru a natruc - protože je to přece jen daleko lepší film, než třeba taková trochu rozháraná Kika.

Úsměv (1994)
Je to italsky: Tvůj zadek je úsměv, který rozzáří můj život. Nad zájmem starých mužů o děvčata v rozpuku se lze pohoršovat, ale též je třeba připustit, že se jedná o zákonitý jev: Salátovou povadlost už vzpruží jen extrémní podnět. Emmanulelle Seigner coby nejvýraznější 'usměvavá tvář' francouzské kinematografie osmdesátých a počátku devadesátých let vykazuje účinnost modré pilulky. Claude Miller nezapírá značné ambice k tragice sexuálně nevyhaslého stáří cosi důležitého říci, vrhnout trochu omluvného světla. Naráží na skutečnost, že Ten tajemný předmět touhy, který z četných citací tvůrců pojednávajících téma (Allen, Bergman, jehož Hodinu vlků hrdina okolo 2. hodiny ranní zhnuseně vypíná - Ježíš, to je moc!) vynechává, byl už natočen a on sám nemá podobně jako jiní v podobném věku a rozpoložení (Sorrentino, Michell, Menzel a Miller sám) vůli čelit faktům upřímností. Takže se Úsměv zvrhává v mávání ceckami a bobrování, což jsou motivy, s jejichž závažností lze koneckonců těžko soupeřit filosofií. Už se mi ani nepostaví. Už se ani nemůžu smát. (...) Jsem starý. Je konec.

Poslední adresa (1970)
Jsou to maniaci. Dělají to v kinech. Zajímavě dysfunkční policajtská dvojice Ventura, s výrazem výrazem basseta a znejisťující vadou duhovky pravého oka, a Jorbet, která mu nestíhá v úsudku, zkušenostech ani chůzi, pátrá po holubech a odchytává uchyláky v kinech, aby svůj pitaval završil pátráním po poslední adrese důležitého svědka a jeho neduživé dcerky. Poslední adresa zaujme především na odiv stavěnou prostotou. Zápletka sestává skutečně jen hledání stop, vyslýchání svědků, krotké sledovačky, brutálně banální rvačky a trochy francouzské etické poezie v závěru, ničeho víc. Jestliže by to kdysi zakládalo na výtku, v časech povinných double twistů je taková čistota a přímočarost šokující.