F.W.Colqhoun

You can fuck the lilies and the roses too / You can fuck the maidens who swear they’ve never been screwed / You can fuck the Russians and the English too / You can fuck the Germans and every pushy Jew / Fuck the Queens / Fuck the Kings / Fuck the boys with the very small dings / Fuck the birds, fuck the pigs, fuck the everything with a thorny twig / You can fuck the Astros and all nurses in white / You should fuck the uglies just to be kind and polite / You can fuck the Moon and June and the Sea / But before you fuck them first you must fuck me... (Ode To  A Screw, Mary Mitchell, 1971) Rodiče se na lovu uprchlé zdrogované dívky propadají do bahna kultury hippies se vším, co k tomu patří. Dnes už možná není třeba zdůrazňovat, že si mezigeneračně můžeme vyčítat máloco, ale v roce 1971 to tak jasné nebylo. Forman jako obvykle s chytrým, jakoby z prstu vycucaným scénářem sází jeden skvělý filmařský nápad za druhým, aniž by výsledek vypadal jako něco víc než z ruky točený dokument, požehnaný pekelným štěstím. Jakoby na mě z obrazovky vyskočil duch - o Tinu Turner jsem nezavadil 10 let, tipuji, že odteď ji budu potkávat na každém kroku. Podobně Kathy Bates, která ale není mrtvá, pokud vím.

ČESKÝ ŽURNÁL 2 [Žena s odhalenými ňadry nad hlavou malého velkého herce na obrázku kalendáře 2023:] JIŘÍ KRYTINÁŘ: Dívám se vzhůru... Film Martina Duška, dokumentující shitstorm okolo zajímavé appky 'ROZEZNĚNÍ', vrhá mimoděk světlo na překážku na cestě za lepšími zítřky: Jedna částečně racionální skupina (konzervativní pamětníci, někteří potomci pamětníků) hejtuje jinou částečně racionální skupinu ('dobroseři' Faltýnkovi, kteří přicházejí se záměrem vyjádřit tolik skloňovanou pietu po svém) čistě na základě toho, že si vzájemně nerozumí. Mezi nimi a nad nimi nerušeně figuruje skupina třetí, která skoro nikomu nevadí, ale která zároveň představuje skutečný problém - odporný Duka; nešťastný šéf Nečas; Filip, kreatury jako Wolfová a skoro marvelovsky přestřelený zloduch Bobo. Skica národní tragédie lehce pokaňkaná nadějí v osobě jménem Jiří Nenutil. Tady musíme mluvit o tom, co se stalo, nebo musíme mlčet.

Asi jsem příliš vázán na to, co bylo považováno za vtipné v minulosti, na senzibilitu smíchu s prošlou dobou spotřeby. Protože Havelkovy fóry, podobně jako jiné současné české pokusy o komedii, na mě moc nezabíraly. Režií spříznění Vlastníci, kteří byli hlavním důvodem, proč jsem Událost vůbec promítal, mě oslovili ne primárně komediálním rozměrem, ale absurdním rozměrem alegorizovaných společenských podmínek, které místy zavdávaly k smíchu spíš hořkému. Tento autentický, palčivý rámec v Události schází - vykonstruovaná historka o motoráku, který nikdo neřídí, nemá s žitou zkušeností schůze vlastníků, kde si též každý mohl v zrcadle vybrat 'svého' debila, o mnoho víc společného.  Zvětrale postmoderní odkazování na kdeco od Houellebecqa, přes Greengrasse a Nolana a Fuchse/Herze až po bábu pod kořenem to mile koření, ale nezachrání.