vnimat_Krasu

Excentrickému vtipálkovi zemře žena, kterou nesmírně miloval. Matthew Perry hraje muže, jenž používá humor jako obranu před vlastní bolestí a i proto je jeho postava zatím mnohem zajímavější, než všechny jeho dosavadní variace na Chandlera. Černý humor a nevypočítatelnost Perryho postavy - pokud Silveri nezvolí příliš ujetou cestu, mohlo by se jednat konečně o sitcom se silným ústředním hrdinou. Pilot byl slušný.

Laugierův film je tentokrát mnohem spíše mysteriózním dramatem nežli hororem. Postupy, kterými nás oslnil i znechutil v Martyrs ovšem používá podobné a film několikrát diametrálně změní vyprávění i žánr. Napětí poslední desetiminutovky, hltání každého záběru i slova, abyste náhodu neztratili nit, je neskutečně zábavné a přitom překvapivě inteligentní. Těším se na příští kousek - Laugier se stává francouzským mistrem hraní si s divákem a to mě vskutku baví.

Formálně vynikající drama, které nekomplikovanou formou vysvětluje jedny z nejdůležitějších okamžiků současné psychologie. Velmi se mi líbí jak scénář kombinuje různé žánry, od thrilleru po romanci, a přitom se vyhýbá obvyklým klišé, které by přitom divák v dramatu o třech hlavních postavách očekával. Mistrně vystavěné dialogy, jež jsou ve scénách dlouhé tak akorát, pravděpodobně neocení lidé, kterým je Freudova doba na hony vzdálená.

Na to, že je The Divide primárně psychologickým filmem, Xavier Gens neumí udělat dusno mezi postavami. A tak zatímco se katarze měla opírat o první (normální) polovinu, chemie v ní bohužel vůbec nefunguje. Pohledět na tuto látku daným způsobem je výborný nápad, ovšem bez fungující party přeživších psychologie zkrátka nemůže vyniknout. Zůstává tak jen formálně velmi povedený film, který hudbou vzpomíná na Sunshine, v němž si bohužel logika vybírá slabší chvilku. U cílevědomého akčňáku by to tolik nevadilo. Při obrazu skupiny na konci světa ale ano.

K bílým límečkům si člověk musí najít cestu. První série totiž nedokáže řádně představit postavy a sympatie k nim nabydete až v jejím samotném závěru. Od druhé sezóny je to ovšem neskutečná feel-good zábava, která je svým vyšetřováním nevražedných zločinů velmi osvěžující. Bomer s DeKayem jsou až příliš učebnicové typy hezouna a byrokrata, ale jednotlivé díly jsou poutavě napsané a v roce 2012 v mnohem lepší formě než přesluhující Castle s Mentalistou.

Flanďácké kecy jsou mi ukradené a dojáky o černých dětech v Africe právě nevyhledávám. A ačkoliv v Kazateli je obou těchto prvků skutečně přemíra, dojem mi zkazila spíše rozvláčnost druhé poloviny. Na pohádkovou kostru souboje dobra a zla se dá zvyknout vcelku snadno. První část zaujme netradičními motivy, které přivedou bývalého kriminálníka až do Súdánu. Bohužel film tímto předčasně vrcholí a přenesením děje téměř výhradně do Afriky začne být zoufale předvídatelný a předlouhý. Gerard Butler výborný, ale znovu už bych tuhle křesťanskou pohádku nezvládnul.

Farrell, Knightley, Londýn, drsná anglická škola - samé věci, které mám rád ve filmu bez pohlaví. Půlhodina zde trvá věčnost, postavy nejsou pranic zajímavé a z ústředních hvězd se nepodařilo vymáčknout sebemenší chemii. Monahan trestuhodně pokazil vše, na co položil svoje pracky. Absenci atmosféry tak částečně zachraňuje alespoň Sergio Pizzorno se svým senzačním rockovým soundtrackem.

Pozvolné, komorní a doprovázené lehkou klavírní linkou. Navzdory Plummerovi, který svého léta zapíraného gaye hraje bez klišé a trapnosti, zůstane po filmu jen odér. Nikoliv příběh či postavy. Jen nostalgie obyčejnosti. Je pouze na divákovi, zda ho podobné hloubání všedností baví anebo nikoliv.

Chytře napsaných rodinných gangsterek je minimum, zvláště z jiného období než z provařených třicátých let. Těžko říct, jak dobrá je kniha od Martiny Cole, filmové zpracování The Take totiž táhnou herci, v čele s ďábelským Hardym, o jehož přínosu zde padlo tolik pravdivého. Tradičně odtažitá anglická atmosféra, s netradičně uvěřitelným vývojem postav. V žánru drsné kriminální školy jednoznačně špička a skutečně mě mrzí, že jsem si na tento skvost nemohl zajít do kina.

Když někdo zamíchá různé laskominy do jednoho hrnce, může z toho vzniknout nepoživatelný eintopf. Od soumraku do úsvitu je ale filmem, který kombinuje mnoho skvělých prvků a výsledkem je absurdní zábava a dosud nejlepší výsledek přátelství Tarantino/Rodriguez. Záměrně točená akční céčka mohou přemírou snahy působit křečovitě - zde však oba pánové ještě neonanovali nad svou genialitou, mysleli na diváka a nenechali postavy pronášet předlouhé dialogy. Upíři už nikdy nebudou takto sexy a pohodovější mix drsných žánrů už nikdo nikdy nenatočí.