franzkfk

Jediný díl napsaný samotným Falkem a jediný díl, ve kterém - ironicky - Columbo přijde o svou profesionalitu.

Dle mého názoru nejlepší díl vůbec a nejvěrnější podoba člověka s poruchou osobnosti, kterou jsem kdy na obrazovce viděl. Zatím nikdo nebyl blíže - kromě hraničního Willa Huntinga a Clementine (Věčný svit neposkvrněné mysli). Všimněte si, jak Kay manipuluje s muži pomocí fyzického kontaktu (masáž šíje).

O křehkosti.

Očištění.

Osobitostí samozřejmě pořád za pět, ale scénář je velká bída. To opravdu zde nikomu nevadí téměř identická koncepce jako je u Brendana? Vzhledem k tomu, že se jedná o alegorický příběh, je možné v něm najít vícero paralel, než jen narativní konstrukci. Připadá mi to jako tvůrčí faux pas.

Je až neuvěřitelné do jaké míry je tohle dílo kritizováno širokou veřejností. Některá odborná kritika je vyloženě fascinující (viz Clarisse Loughrey z Independentu, na který reagovala sama Amy Adams). Tak silná negativní odezva mě vede k citátu o pravdě od N. Paganiniho, jenže další sarkastickou poznámku by tahle planeta už nevydržela. -------------------------------------- Pro někoho obyčejná ubulená limonáda o vidlácích. Pro někoho další archetypální příběh o popelce. Je zajímavé, jak moc se negativní kritika opírá o obsah, ne však o formu. ----------------------------------------- Ve své podstatě nejde o nálepky typu "popelka", "chudák", "feťačka", ale jak už řekla A. Adams, je v tom spíš generační cyklus traumat, která jsou svou výpovědí relativní, avšak aplikovatelná na nás všechny. A možná proto se na ten film tolik lidí mračí. Každý z nás si tam najde to své. Nemusí to být něco konkrétního, ale jen lidsky známá asociace, která tu citlivou sounáležitost probudí. Ať už ve formě soucitu či hněvu. Záleží pouze na nás, jak se k těm pocitům postavíme. Stejně tak jako se musel rozhodnout, co s tím vším udělá J.D. Vance. Můžete se nechat strhnout a ustupovat dokud se jednou neprobudíte na tom "povědomém" místě, ze kterého už není cesty zpět, nebo se vzepřete a ten cyklus narušíte, protože ze všeho nejdřív si musíte naučit vážit sami sebe, jen pak si můžete vážit svého okolí (dlaň v motelu). ---------------- P.S.: Samozřejmě z klinického hlediska to nemá žádnou vypovídající hodnotu, jelikož je to jen filmový (knižní) konstrukt (navíc chybí dimenzionální pohled na její dětství a dospívání), ale u Bev mě zaujala docela nízká míra iritability.

Oddanost.

Tenhle film by se měl povinně pouštět emočně nestabilním osobnostem v rámci KBT. Sarah Polley napsala evidentně něco velice osobního a je otázka do jaké míry se jedná o sebereflexi, vykoupení, či případné varování pro nás ostatní. Možná od všeho trochu:) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Vztahy jsou o budování, sdílení, o občasném klopýtnutí (nezneužívat - bagatelizace/racionalizace atd.), ale hlavně jsou o vyzrálosti (moudrosti). Respektive ty zdravé vztahy. Pakliže se s Margot nějaký divák ztotožňuje, mohl by se řadit mezi osobnosti, jež si vztahy idealizují. Jako třeba Linklaterova Céline z filmu Před půlnocí, nebo zdejší emočně nestabilní a nezralá Margot. Pokud je divák více jako zmíněná Céline, tak se s tím dá ještě něco dělat. Pokud jste ale jako Margot, může se to s vámi táhnout i po celý život (metafora "emočního" kolotoče, jež představuje obraz osamělosti, který překrývá výraznými vnějšími podněty; odborně se tomu říká emoční dysregulace). Lidé jako Margot mají ten problém, že vidí jen sebe a své potřeby (viz dále kuřátka). Pro ně není vztah reciproční, pouze vyplňuje emocionální potřebu, která má svou expirační dobu (jelikož je jejich vazba povrchní, neboli podmínečná). Jenže do vztahu jde zdravý člověk s pocitem, že žádná expirační doba neexistuje (Lou a jeho romantický vtípek s vodou). ---------------------------------------------------------------------------------------- Margot sice měla sebereflexi v podobě "zrcadlení" v charakteru Geraldine (dialog u verandy; ta kuřátka představují rozbité osobnosti Geraldine a Margot v jejich stěžejní části života, ve které zklamali rodiče, případně společnost - pečování a ochrana), Lou se však i přes toto uvědomění už nikdy nevrátí (dialog na verandě, který se hlavně odehrává non-verbálně: Margot: "Do you ever think ... ? Lou: "No, I don't"), jelikož Margot si nebyla vědoma ve vztahu toho, co měl Lou inherentní i bez získané zkušenosti - perfektní tanečník valčíku neexistuje. Pardon, nemohl jsem si tu pitomou metaforu odpustit:) Chtěl jsem říct, že idealizace vztahů bez rovnováhy přiměřeného (racionálního) náhledu, je cestou do pekel za každé situace. A že život není hra. Vztahy nejde jen tak restartovat, případně si "naloadovat" uloženou pozici a místy si zkoušet, co kdo vydrží, či "kam mě asi tahle vzrušující cesta zavede". Důvěra se velice těžko obnovuje. Zvláště pak poté, kdy si Váš protějšek uvědomí, že jste si jej nevážili tak jako si on vážil Vás. Vztahy se totiž rozvíjí hlavně skrze sdílení, komunikaci, důvěru a uvědomění, že život není pohádkou sám o sobě, ale jen díky Vašim činům. ------------------------------------------------------------- P.S.: Co projektujeme, to také přitahujeme. Daniel má stejný problém jako Margot. Danielova kresba - představuje dualitu a stínové vlastnosti - je pro Margot projektivním testem, ve kterém vidí svou narušenou a nefunkční část, a proto se jí také příčí. Pokud se ztotožňujete s Margot a jste "zacyklení / neukotvení", kontaktujte jakéhokoliv psychoterapeuta. Není se za co stydět. Není to Vaše chyba.

Achjo, ta režie. Taková škoda. Upřímně to zamrzí.

Odpad! je hodnocení, které zrcadlí formální přistup pana Klusáka - má pouze kontroverzní účel - zaujmout, prodat se a zvýraznit mou osobu nad ostatní diskutující. Proč? I když je můj názor, stejně jako názor ostatních, relevantní, musím se ostrými lokty prodrat skrze plejádu 374 (nyní) komentářů a příspěvovatelů, kteří mohou či nemusí mít bodové hodnocení profilů vyšší než já. Je to proto, že chci být viděn? Je to proto, že z toho něco mám? To jsou ty správné otázky do pranice. Mohl bych říci, že je tento dokument tendenční, amorální, neprofesionální (pan Klusák je egocentrický; jeho komentáře jsou bezúčelné a o problematice parafilií, vývojové psychologie, či sexuality neví nic; přesto je schopen pracovat na projektu, který se opírá o takováto komplexní témata a tvaruje jeho konečnou podobu), posiluje stereotypizace a je sám o sobě nebezpečný, jelikož jde ze své podstaty o filmový konstrukt a s realitou nemá nic společného, ačkoliv má být edukativní. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Jenže základem všech vztahů je komunikace a když vám - čtenářům tohoto komentáře - pouze zkratkovitě a bez kontextu sdělím, co mě zaráží, budu jako pan Klusák. Jenže já - narozdíl od tvůrců a spolutvůrců - dodržuji morální povinnost profesní i osobní, neboli jsem kongruentní. --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Abychom se trochu naladili na rétoriku pana Klusáka a paní Chalupové. Váš dědeček penetroval svým penisem vaši babičku a ejakuloval do její vagíny. Z tohoto aktu se narodil jeden z vašich rodičů. Váš otec ejakuloval do vagíny vaší matky. Při tomto aktu měla mírně či více roztažené nohy a pravděpodobně sténala. To není názor. Je to fakt (možná až na to sténání). Jak se cítíte při čtení těchto vět? Otevírá se tím tabuizované téma? Je to něco, co si vědomě přiznáváte každý den nebo je to něco, co jste vytěsnili? --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Sexuoložka se ptá plnoleté slečny na to, jak by reagovala ve svých 12/13 letech na interakci s profily mužů, kteří ji zkontaktovali. Na tu otázku má samozřejmě právo, avšak z psychologického hlediska nemá výpovědní hodnotu. Otázka je to relevantní jako každá jiná. Proč ale byl z množství materiálu použit právě tento okamžik? Je to proto, abychom se zamysleli nad tím, že je třináctiletá slečna zvídavá? Známky sexuality pozorujeme už u dětí předškolního věku (tedy 3-6 let). Pozorují své tělo. Pozorují těla svých blízkých. Případně si se stejně starými dětmi hrají na doktora. Sexualita je s námi od útlého věku až do konce našich životů. Někteří psychoanalytici by dokonce řekli, že i dříve. Věřte tomu nebo ne, ale vaše třináctileté dítě zajímá sex a pravděpodobně masturbuje. Protože vy jste to dělali taky. A děláte to dodnes. Jako já. Zvídavost je přirozenou součástí našeho rozvoje. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Je fascinující, do jaké míry jsou schopni tvůrci a spolutvůrci (ano, mluvím k Vám, paní Androvičová; chápu to tak, že jste s výslednou střihovou skladbou a vyzněním obsahu spokojená) mluvit o psychodynamických procesech vývoje jedinců a kategoriálně implikovat svoje názory jako fakta. Smekám před Vámi. Zdá se mi to ovšem neprofesionální, ať už mluvíme o dokumentaristice či o sexuologii. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Další rétorická vsuvka. Společnost je tvořena dynamikou mezi různými jedinci různých vlastností a odlišného emočního, intelektového a duševního rozpoložení. Mezi námi jsou jedinci, kteří páchají trestnou činnost a někteří ne. Někteří z nich jsou patologičtí a někteří ne. Na ochranu naší společnosti máme různé složky, jednou z nich je třeba policie. Ta je tu proto, aby vymýtila nebo korigovala kriminalitu? ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pasáž o konstituční dominanci v komunikaci je velice lichá. Je pravdivá. To ano. Ale v rámci problematiky virtuální komunikace je zcestná. Respektive není platná. Stejně tak příklad paní Androvičové ohledně falešného konsensu (jenž je pravdivý, ale zavádějící, protože je aplikovaný absolutně díky skladbě střihu). Důvodů proč Vaše třináctiletá dcera reaguje na staršího muže; zůstává s ním v komunikaci; dívá se, jak před ní masturbuje; chová se dle jeho pokynů, je bohužel mnoho. Co ale můžu říct s kategorickou jistotou, že je to v důsledku komplexního rodinného prostředí, respektive biopsychosociální dynamiky. Abychom se do toho nezamotali, tak si připomeneme, proč lidé různého věku mají tzv. rizikové chování. To jaký budete převážně člověk a jak budete jednat, se nejčastěji rozhodne v prvních pěti letech vašeho života. Ano, na vaši psyché má vliv i okolí (tzv. psychosociální vlivy) a v relativně menší míře jej mohou korigovat či v určitých kritických situacích narušit a změnit traumatické události. Ovšem základem je, že to, jak se budete chovat ve 13 letech, je otázkou temperamentu (toho, co vám vaši rodičové předali - třeba i patologické predispozice) a psychosociální vlivy (výchova, sociální prostředí atd.). Ve filmu jste měli možnost slyšet, že jeden pán, kterému bylo 35 let (v době historky) měl vztah s dívkou, jež měla 13 let. Pokud jste dávali pozor, mohli jste slyšet, že ta dívka utekla z domu (hlavní indicie). Samozřejmě nás všechny může šokovat, jak může třináctiletá žít s pětatřicetiletým, což byl záměr autorů. Pokud ale pomineme šokující aspekt a podíváme se za oponu - bohužel jen hypoteticky - můžeme spatřit sociálně slabé prostředí a rodiče, jež si svého dítěte nevšímají. Bohužel, jak jsem řekl, je to jen hypotéza. Ale řeknu vám jedno. Lidé se ze dne na den jen tak nerozhodnou pro rizikové chování. A ačkoliv si společnost myslí, že se rodíme s čistým štítem, je tomu skutečně naopak. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pan Vyskočil (právník) položil velice moudře otázku ohledně prevence. Bohužel si na tu otázku i odpověděl - vzhledem ke svému povolání docela ironicky. Prevence je pouze edukace - jak dětí, tak rodičů. ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Mohli by tvůrci zveřejnit kompletní komunikaci s dvacetiletým Lukášem? Nechci toho kluka očerňovat, ale vzhledem ke kodexu to znamená, že měl nutkání oslovit dvanáctiletou slečnu na chatu. Jakožto dvacetiletý mladý muž, který studuje vysokou školu, jenž označil jako náročnou (pravděpodobně mentálně a časově), byla pro něj komunikace s dvanáctiletou slečnou obohacující? Ačkoliv se kompletní štáb snažil, aby dívky právě v komunikaci nepůsobily příliš sofistikovaně? Týnka si s ním psala ještě nějakou chvíli a vzešlo z toho, že neměl zájem o kontakt sexuální povahy. Znamená to, že se s ní nechtěl sejít nebo explicitně nevyjádřil potřebu sexuálního kontaktu? Nevím, jestli jste si toho všimli, ale Lukáš se na tu "dvanáctiletou" slečnu snažil docela zapůsobit - afektovaná část, kdy mluví o celém dni na nohou. Snažil se vetřít do její přízně (řekl bych, že jsem tam viděl i parapraxi; předávaná informace nemusela být pravdivá/upřímná). Má přítelkyni, náročnou školu a nějaký ten společenský život, ale i přesto si našel čas a trávil několik dní v komunikaci s dvanáctiletou dívkou, která se vyjadřovala spíše krátkými větami, jež byly odrazem jejího intelektuálního stavu? To jako vážně? Samozřejmě mohlo jít o manipulaci ze stran autorů, kdy byl důležitý materiál vystřižen, ale pokud ne, tak bych rád zdůraznil, že i mezi lidmi s poruchou osobnosti, sexuální deviaci atp. se najdou inteligentní lidé, kteří ví, jak manipulovat a že když po někom chcete peníze, tak musíte zdůraznit, že vám o ně nejde. Ti trpěliví jsou nejnebezpečnější. U Lukáše nevíme. Pouze nám to autoři sdělili. Stejně jako nám třeba sdělili, že se 41% dětí setkalo s tím, že jim druhá osoba poslala fotku sexuálního charakteru. Dětí jakého věku? V 17 letech jsem v očích zákona byl stále dítě a můžu vám říci, že jsem se v tomto věku setkal od druhé osoby (potenciální přítelkyně) s pornografickou fotografií. Jde mi o výklad a kontext. -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Takže sumarizace. Ačkoliv je to jen párkrát naznačeno (třeba vedoucí krizové linky), nestává se to stěžejním tématem filmu, což je neuvěřitelné a smutné. Je to o VÁS. O rodičích. Zajímejte se o svoje děti. Mluvte s nimi. Dávejte jim prostor, ale zároveň jim ukazujte hranice. KOMUNIKUJTE. Dávejte jim najevo lásku. Když jste naštvaní, tak si to nevybíjejte na nich. Vytvořte jim stabilní prostředí. Buďte před nimi otevření v projevování citů vůči svému partnerovi. Ukazujte jim pozitivní příklady. Tím je totiž učíte adaptivnímu chování. Protože ty příběhy, které slýcháváte v tomto filmu - či o nich čtete v novinách - jsou o dětech, které viděly, cítily a zažily maladaptivní projevy chování. A výsledkem jsou ti muži, které jste viděli. Ti muži, kteří mají za sebou traumatizující dětství (převážná část, nikoliv všichni). V psychologii neexistuje absolutní ohraničení. Respektive, jeden podnět může vést ke dvěma zcela odlišným reakcím. A proto vám nikdo nikdy neřekne, že i když se budete starat, že se to vašemu dítěti nestane. Rodičovství je fuška. Hlavně nezapomínejte, že máte před sebou autonomního člověka, který má své vlastní touhy, potřeby, pudy, zvídavost a zájmy. A že ho neochráníte násilnou restrikcí a už vůbec ne přílišnou protektivitou. Je v pořádku, že se o takovémto tématu mezi běžnou veřejností mluví. Bojím se ale, že neprofesionalita a senzacechtivá forma tomu nakonec udělala medvědí službu. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- P.S.: Psychoanalytické postřehy: Všimněte si, jak se vyjádřila Tereza po prvním videohovoru s neznámým mužem. Všímejte si obecně jejího zapálení. Také se na ni zaměřte v sekvenci, kdy polije limonádou svého přísedícího (pakliže to nebyla fikce, což tak bohužel i vypadá). Porovnejte její přístup s ostatními herečkami, hlavně však její osobní názory. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- P.P.S.: Poznámka ohledně rodičů od posledního aktéra byla jen pouhým obranným mechanismem intelektualizace, racionalizace a vytěsnění. Celkově šlo o egodystonní projev (převážně ve chvíli, kdy negoval, že by poslal mladé slečně odkaz na porno), a tudíž jeho argumentace je typická manipulace s realitou a nechtěl jsem ji použít. Ovšem jakožto lovec, který takovéto slečny vyhledává, si je vědom vzorce chování a schémat, jež tyto dívky disponují (soustředí se na slabé kusy). A proto ve štábu (a řekl bych, že i u diváků) vzbudil ambivalentní pocity, jelikož jako inteligentní demagog míchal pravdu se lží.