My, ztracený holky

Dospívající dívky a jejich problémy jsou ústředním tématem snímku, který v soudobé tématicky spřízněné filmové tvorbě představuje díky celkem svižnému tempu a přiměřené stopáži lehký nadprůměr. Jeho největší devizou je ovšem hlavní hrdinka (tedy až na to jméno - Žofie, chudák holka) neopakovatelným způsobem ztvárněná nad jiné půvabnou Jaruškou Schallerovou, za kterou si tu jednu hvězdičku navíc jednoznačně zaslouží. (24.12.2009)

Ani nehodlám hodnotit děj tohoto filmu. Jsem diskvalifikován již svým pohlavím, takže to hodnocení děje přenechám spanilomyslným divačkám. Snad z hranic žánru dívčího románku trochu ten film vybočuje tím prostředím nemocnice, kde jsou pohledné hrdinky, jejichž život se jinak točí kol prožívání svých zamilování, konfrontovány s cestou veškerého těla. Ale jako krmivo pro mou nostalgii je to skvělý materiál. Stačí jen ta okouzlující Valérie, která pomalu nezmizí ze záběru. A tehdejší dívčí móda – dlouhé vlasy, krátké sukně, dlouhé nohy – na mne působí dodnes. (11.02.2016)

,,Zvu tě! - Ale jen do vosmi kaček '' -------- Byť točeno za normalizace, jedná se spíše o poetický film o dospívání. Jistě, rok 1972 byl již z hlediska režimu pevně v rukou nového vedení KSČ. Situace se ,,normalizovala'' a čo bolo oportunistické nechť odpaďně jak řekl soudruh generální tajemník UV KSČ Husák. Jistě se dal o tomto období natočit trezorový film o bojechtivé režim podvracející mládeži atd... Upřímně si však nejsem jist, zda studentky prvního ročníku zdrávky v roce 72 více zajímal politický vývoj v republice než škola, hadry a kluci. Film je o dvou dívčinách, které se snaží zorientovat při praxích v nemocnici, navazují první nesmělé známosti s kluky z tanečních a ze špitálu...Je to vlastně rok jejich života vymezen koncem léta, chmelovou brigádou, nástupem do školy a končí s vysvědčením za první ročník.. S tímto obdobím jsou spjatá jejich zklamání i radosti. Přiznám se, že film jsem shlédl hlavně díky Jarce Schallerové, kterou už od Valérie můžu všemi deseti :-). Je to neskutečná baba. připočteme-li módu sedmdesátých let, kdy minišaty a dokonce stejnokroje sestřiček ve špitálech končili těsně pod zadečky, srdce nejednoho příznivce Jarky zaplesá !!! Škoda, že s kariérou filmové herečky skončila. Ztracený holky se pohodově dají vidět a oproti jiným brutkám té doby se divák snadno ztotožní i s myšlením mladé hrdinky... Tři poháry se šlehačkou. * * * (28.01.2014)

Mně se film líbil moc, je krásně pohodový, příjemný, přitom nepostrádá hloubku. Takovýhle film by už dnes taky nikdo nenatočil. to Jacinda: A mně je zas moc líto, že právě v oné době nežiju. Vše bylo pohodovější, slovo "hektické" nebylo ve slovníku, silnice nebyly přeplněné auty, lidé k sobě byli slušnější, nic nebylo super, hyper, ultra a mega, ale normální a obyčejné - ale zato opravdové a lidské. A móda? Ta byla super. (30.12.2009)

Poetické drama ze života dospívajících dívek nepůsobilo na mě až na pár scén nijak výrazněji ani poeticky, ani dramaticky a prošlo trochu mimo mě bez většího zásahu. I přes nadčasové téma a jednou velmi silnou dějovou linku s matkou hlavní hrdinky mě to jako celek moc neoslovilo. Od Antonína Kachlíka jsem naposled před půl rokem viděl o rok mladší film Jezdec formule risk a jedinou věcí, která mě na něm nadchla, byla hudba Karla Svobody. V případě filmu My, ztacený holky mám to úplně stejně, Svobodova hudba dokáže v pravou chvíli připoutat k dění a navodit ty správné emoce i tam, kde se všechno ostatní nezáživně topí v hlubokém průměru. Pro mě je to film, který rozhodně nemá čím urazit, ale mimo zmíněnou hudbu + ještě pohlednou a přirozenou Jarku Schallerovou ani čím výrazněji utkvět v paměti. [55%] (03.10.2021)