franzkfk

Zpověď o introvertní mysli.

Důsledek maladaptivního chování.

Místy až poetický náhled do základní problematiky mezilidských vztahů, která se táhne napříč všemi generacemi - ať už jde o "ukotvení" (Guillaume) nebo "strach z opuštění" (Charlotte). Bohužel / Bohudík nám nikdo nemůže s naprostou jistotou říci, jakým směrem se ten náš příběh vlastně vydá (Félix a Béatrice). P.S.: Nemíním tím diferenciaci, ale Charlotte je učebnicovou ukázkou rizikového chování a patologické impulzivity.

Tohle je už vyloženě absurdní. Rozumím tomu, že je film byznys. Nikdo z nás si přece nemůže myslet opak. Ale součástí filmu byla vždy i profesionální práce, a to znamená formálně ucelený film. Ovšem tahle zasahování do narace jsou až do očí bijící. Kde je introspektivní expozice Charlese Xaviera, která byla evidentně jedním ze středobodů filmu? Vždyť ty počáteční věty ve vlaku jsou vyloženě komický. Tolik toho chybí, že je to až k smíchu. Nejdřív Trank s Fantastickou čtyřkou, pak Snyderova / Terriova Justice League a teď to vyžral i Kinberg. Fakt úžasný. Ale vy jste to chtěli. No, tak tady to máte. Jen je důležitý, aby se to pořád někam hýbalo, vybuchovalo, občas nějaká afektovaná postava pronesla nepřístojný vtípek a můžeme "twittnout", jak naprosto nejlepší film na světě to je. Nám ostatním zbyli jen animovaní indie Spider-Mani a velký hráči jako Nolan a Cameron, kterým se ty ucelené a formálně vyspělé filmy přece jenom vyplatí. No, není to divný? P.S.: Blockbuster nikdy nebyl čistým synonymem pro konzum.

Docela zajímavá bizarnost. Buď je Marie Poledňáková skutečně vnímavá a má hluboký vhled do ženské duše, nebo patří na psychiatrii. Film má dvě polohy. Jedna se týká groteskního, uspěchaného života ženy se stereotypním pohledem na svět, ve kterém je ona sama středobodem vesmíru a ve kterém se opájí myšlenkou, jak je tím pomyslným krkem, který točí banální hlavou. Druhý je o nezdravě fixující, vyloženě nebezpečné ženě, která káže vodu, ale pije víno. O ženě, která je emočně zcela nestabilní a která jedovatým způsobem podkopává milostný vztah synovi. O ženě, která se natolik bojí samoty, že se stále někam přesouvá ... z bytu do domu, od manžela k milenci ... a zpět. Rád bych věřil tomu, že paní Poledňáková přišla s tak těžkým scénářem o narušené ženě, který ji dovolili zfilmovat jen pod podmínkou, že ho trochu odlehčí. Pak bych se tomuhle "Frankensteinovi" nedivil. A v tomto případě smekám za geniální sondu "pod povrch". Pokud to ale měla být veselohra, je mi upřímně líto Magdy a vlastně i té Marie.

Dramaturgické peklo.

Geniální psychologický obraz kodependentní a hraniční osoby. Pan Menšík, který je silně ústupný a nekofliktní, si po střetu (dopis) pomalu vybuduje negativní neurologickou vazbu ke své manželce. U emočně nestabilní osobnosti paní Štěpánkové vidíme stupňované patologické lhaní a potřebu být potrestána (přecházení hranic). Ačkoliv se může zdát, že má příběh dobrý konec, je tomu bohužel naopak. Totiž rozdíl mezi "zdravou" a patologickou osobností je pouze v ponaučení a lidé s poruchou osobnosti se bez řádné psychoterapie nemohou přenastavit (kompletní uzdravení není možné). To platí jak pro ty emočně nestabilní, tak pro jejich - kontrastní - spoluzávislé osobnosti. P.S.: Tenhle výklad jsem napsal pro ty, kteří se nad příběhem a chováním pozastavují. P.P.S.: Z formálního hlediska je to bakalářský nadstandard a doslovný odraz reality, ze kterého až mrazí.

Kontakt.

"... a late bloomer."

Dlouho jsem neviděl něco tak amorálního.