Tuxedo

S Harley v ústřední roli by mělo být jasné, že příběh a postavy půjdou stranou. Píšu „mělo být“, protože scénáři to vždy tak jasné není. Našim oblíbeným superhrdinům a superpadouchům jsou cíleně „strhávány masky“ (prdí, souloží, tancují, dělají si srandu z kolegů atd.), ale snaha o komediální znesvěcení je neustále narušována buď vážným osnováním zlovolných plánů, nebo oplakáváním vedlejších ztrát. Humorné odbočky z hlavní, nudné, stokrát viděné story nejsou úplně promyšlené, ale je to aspoň pokus o jiný typ nadhledu (šedesátkové retro Caped Crusaders to příliš nepřipomíná, spíše Kick-Ass či Super v animované podobě). Nicméně zůstalo jen u toho pokusu. Nový hlas Harley (Bernadette z Big Bang Theory) je moc fajn.

Jedinou výraznější motivací pro vznik tohoto filmu byl úspěch jedničky, víc za tím bohužel není. Málo vtípků, jak slovních, tak vizuálních. Jednička využívala toho, že je animovaná, a mohla si tím pádem pustit fantazii na špacír, ale tady se jen přešlapuje. Záporáci z Caped Crusaders jsou upozaděni a nahrazuje je velmi nevyužitý, nezábavný Dent. Dokonce i animace se občas zdá nedodělaná a nekonzistentní (např. obličej Robina se v jedné scéně mezi záběry dost mění).

Úsporné a přitom rychlé vyprávění o dvou vrcholových sportovcích, kteří jsou hned od nástupu na scénu pod neskutečným tlakem. Flashbacky nejsou jen nutným přeříkáním biografie, ale po dlouhé době jsem měl pocit, že se tvůrci snaží osvětlit nějaký konkrétní aspekt postavy. V druhém plánu se těmi výlety do dětských let zřetelněji projevuje podobnost mezi již dospělými soupeři. Nejprve potěší závratné tempo, jakým se film řítí, s přibližujícím se závěrečným aktem si však začnete uvědomovat, že Shia LaBeouf nemá prostor vymodelovat McEnroea výrazně daleko za hranici cholerického spratka, a Sverrir Gudnason tak předvádí mnohem vrstevnatější výkon. Největším zklamáním je však finále. Vlastně je fajn, že se tvůrci nedrželi typického mustru „prvních pár minut ukážeme v kuse a pak pojedem montáž“ a po rychlých střizích sáhli rovnou, ale celé je to ve výsledku příliš monotónní, bez sebemenšího vydechnutí a jakéhokoliv náznaku napětí.

Birdman meets Red Dawn. Technicky ne vždy úplně stoprocentní (slabé CGI, okaté přechody mezi sekvencemi) a obecně by bylo lepší, kdyby postavy více mlčely a méně verbalizovaly své motivace nebo pocity, což se někdy děje až na hranici parodie ("What am I gonna do when I get married?"). Ale jinak velký respekt za koncept a neústupnost v jeho naplňování. Mít více peněz a lepší scénář, byla by z toho legenda.

Není to čistokrevné found footage, zpočátku se to spíš tváří jako mockumentary, kvůli čemuž ten film má asi tři začátky a dva dějové rámce, které diváckou snahu uvěřit, že jde o záznam, nemile narušují. Hlavní podíl na tom má ale ta trojice nesympatických, bezpáteřních a slabomyslných wannabe adrenalinových šílenců. Bohužel tyhle filmy o ničem jiném než o postavách nejsou, na útoky žraloků se opravdu zlákat nenechte. Většinou už nad tím u found footage nepřemýšlím, ale tady mě opět zaráží, proč tu kameru prostě neodloží. Nemluvě o tom, že jim jednou uplave a v další scéně už je zas poslušně zpátky. Pěkný nápad používat podvodní kameru, aby postavy měli přehled o situaci pod nimi, ale nechápu, jak přesně to má fungovat (takový The Reef s brýlemi byl v tomhle mnohem uvěřitelnější a efektivnější).

Wingard si po prokaučovaném Blair Witch napravuje reputaci. První půlka je zkondenzované anime, ale rychlost nemusí nutně znamenat uspěchanost. V druhé půli přichází americký Death Note s vlastními nápady, a rozhodně ne špatnými (různé podrazy, co vše se dá dělat s deníkem, směřování postavy L), nicméně závratné tempo zůstává a Wingardovým invencím je oproti převzatým motivům spíše na škodu. Hlavně zamrzí, když určité postavy přestanou používat mozek, a vy jim to tak úplně nemůžete věřit. Herci velmi dobří, zvláštní zmínku si zaslouží Dafoe (i když na menším prostoru) a Stanfield jako L.

Coeni na speedu. Velmi povedené, ale hlavně nutno říct, že soudržné, scenáristické cvičení na téma „jak moc se může jednoduchý plán zvrtnout“. Skvělý Pattinson hraje ukázkového šarmantního zmrda, který vidí příležitost na každém rohu, a tak posouvá děj nečekanými směry. Až úplně na podlahu sešlapuje pomyslný pedál divoký vizuál a přeřvaný synťákový podkres.

Několik žánrových filmů smíchaných dohromady. Tvůrci nejenže nejsou schopní přecházet mezi těmito rozličnými tóny tak, aby to neskřípalo, ony i ty jednotlivé segmenty jsou odvyprávěny hrozně, s podivnými přechody a velmi špatnými dialogy, což jde bohužel ruku v ruce s potřebou vše verbalizovat. Soused je zlý, ale Dean Norris ho nedokáže s tím titěrným materiálem, co má k dispozici, zahrát, tak to musí Naomi Watts nahlas říct. Klukovi se líbí holka, ale holka je herecký dřevo, tak to musí Naomi Watts nahlas říct. Hlavní hrdina jde zachránit svého bratra z rukou tyrana, ale po Naomi Watts není ani vidu, ani slechu, tak tyran svou motivaci k šikanování osvětlí sám ("Ty jsi aspoň chytrej, ale co on? Je k ničemu!"). Možná by to všechno fungovalo, kdyby se tolik nespěchalo. Naomi Watts by si tak nemusela projít všemi stádii vyrovnání se se smrtí naráz, v jedné scéně (moment jak ze Simpsonových), a Trevorrow by byl nadále považován za nadějného režiséra. Po téhle školácké práci jsem rád, že z angažmá u Star Wars nakonec nic nebude.

Z posledních tří pokračování je Cult of Chucky tím nejlepším. Mancini se opět nedokáže odpoutat od přepáleného závěru předchozího filmu, ale tentokrát jej nerozvedl v parodii. Sedmý díl se stejně jako ten předchozí pokouší spíše o seriózní slasher. Mancini naštěstí napsal velmi nápaditý a chytrý scénář, ve kterém ani zdaleka není nejzajímavější hádankou to, kdo zemře jako další. Několik překvapivých zvratů a velmi povedené černohumorné momenty. Škoda toho polovičatého finále, průběh sliboval daleko větší hody a Mancini si možná toho naspořil na příště až příliš. Už proto doufám, že Cult of Chucky vydělá a že nějaké to příště vůbec bude.

Nadprůměrný horor s pár překvapeními pro zkušenějšího diváka. Zdejší postavy naštěstí vědí, že jsme home invasion viděli stokrát, takže se moc neptají, nýbrž jednají. A do určité míry (a chvíle) i racionálně. Zasazení do osmdesátých let nevyužité, tvůrci se jen chtěli vyhnout chytání mobilního signálu.