Tuxedo

O fous lepší než dvojka a to především díky závěrečnému dvacetiminutovému akčnímu nářezu, kde se konečně do hry navrací stávající tým (do té doby nepochopitelně odstavený na vedlejší kolej) a přepálené seznamování s nováčky se začne jakžtakž vyplácet (brokovnice, Ronda Rousey předvede víc, než obvykle stihne v zápasech UFC). Stará parta se tváří unaveně až nezúčastněně (hlavně Sly už méně hláškuje, více nostalgicky vzpomíná a tváří se nasraně), nejvíce si svou účast kupodivu užívá Ford a z řetězu utržený Banderas. Gibsonův záporák je postačující. Jinak překvapivě vážné, s minimem nadsázky nebo snahou o naplnění žánrových formulek (absence osobních soubojů a ikoničnosti hrdinů) a s odporně umělým pozadím. Nejúsměvnější momenty jsou ty nezáměrné, když si uvědomíte, že víc než Banderase nebo Snipese si na plátně často užijete jen jejich dablérů. 5/10

Vystřihnout z toho ty věšáky na vyděšené výrazy a povinné moralizování a být to jen o tom, jak se tichý killer Frank Grillo rozhodne v jeho obrněném auťáku projet městským peklem, bylo by zaděláno na slušné béčko. I tak je něco málo té akce fajn, ten balast kolem však nelze ignorovat a ze zajímavého nápadu pořád nevzniklo něco alespoň trochu uvěřitelného.

Hloupější než osmdesátková béčka, přitom se to bere ohromně vážně. Ani na vteřinu jsem nevěřil čemukoliv, co se ve filmu stalo. Akční úvod navnadí, ale na dobrou hodinu pak tým není vůbec prezentován jako tým, ale jako banda sprostých hovad, kteří nedají dohromady větu a spíš by měli sami sedět za katrem, než pracovat u speciální jednotky. Na Arnolda v akci nebo Arnolda schopného zahrát postavu raději zapomeňte. Čekejte spíš plno klišé a dementní zvraty.

Slovy autora Everything wrong with...: "That´s racist."

Tam, kde nový seriál z roku 2012 boduje, celovečerák selhává. Želvy Ninja-postavy jsou neosobité, zaměnitelné, nehezké a trvá jim, než se vůbec ukážou. Želvy Ninja-film do vás hned v první minutě nahustí dobře známý origin, aby vás pak dobrou hodinu otravoval a mátl originem jiným, který se točí hlavně kolem prkenné „April“. Na filmu je znát, že se asi dost přetáčelo a přestříhávalo nebo min. nedávalo moc pozor (Shredder měl být zřejmě původně Fichtner; zmatek kolem úmrtí táty April; Tříska neví, jestli má syny nebo bratry atd.). Bohužel naprosto šablonovité postavy a dialogy tam zůstaly (April je ambiciózní reportérka, všichni se jí smějí, hahaha, Arnett je „úsměvný“ sidekick). Kdyby si ten film aspoň z toho dělal srandu a nebral se občas tak fatálně (Foot Clan terorizující reálný New York? Seriously?), mohl to být příjemný úlet, viz již zmiňovaný seriál. 3/10

http://vimeo.com/52386606

Stathamovka? Naštěstí nikoliv. Redemption je film, jaký by si ve své filmografii zoufale přáli mít Steven Seagal a Jean-Claude Van Damme. Ti se neustále protáčejí v rolích bývalých žoldáků, které tíží minulost a ve snaze o vykoupení své duše mordují členy městského podsvětí, tak nějak je to ale vždy ryze béčkové a k smíchu. Steven Knight (scenárista Východních příslibů) se ve svém režisérském debutu naopak snaží i na úkor akce jít seriózní cestou, v níž svého hrdinu za každou cenu netlačí do namachrované pózy alfa samce ani patetických dialogů. Joey Jones se snaží najít sám sebe, svůj cíl a místo ve světě, a i když je trénovaný zabiják, ne vždy je pohotový a schopný přijít se správným řešením. Ale snaží se, stejně jako se sakra snaží Jason Statham dokázat, že kromě pěstí a výhružných pohledů umí zahrát postavu o více než jednom rozměru. S takovým živelnějším a nerozhodnějším charakterem, než na jaký jsme u Stathama zvyklí, je také zřejmé, že ani film samotný není béčkem, které by přímočaře směřovalo k motivu pomsty. Pomsta totiž od začátku není jasným cílem, jak by se ze zde zveřejněného nepřesného obsahu mohlo zdát a hrdinovy se naskýtá mnoho cest a mnoho rozptýlení. Vše z toho už tu vlastně bylo (svět podsvětí, romance hlavního hrdiny), jen méně uvěřitelné a o dost tradičnější.

Má to skvělé díly, které mohly být o polovinu delší (1,3,7,9), průměrné odpočinkové díly, které měly být o půlku kratší (5,6) a díly vyloženě slabé (2,4,8).

Hrdé béčko s řadou vkusných propriet a detailů a svižným dějovým kolotočem. Řada věcí však zůstává využita jen z půlky nebo úplně opomenuta (endoskeleton je jen zbytečným lákadlem, uspěchané finále). Srovnání s Blomkampovým debutem ubližuje Elysium hodně. Přerod ze sobeckého člověka z davu v hrdinu lidu je tentokrát velice nepřesvědčivý, Matt Damon v titulní roli nevýrazný a nadhozené sociální téma tak nemá konkrétní podobu a neodráží se v konkrétních situacích (vzpomeňme na Wikusovo sbližování se s „fookin prawns“). Největším kamenem úrazu však bohužel není absence emocí, ale absence pořádné akce. S tou se sice chytře šetří a jednotlivé segmenty jsou pěkně navrženy, ale rozklepaná kamera, rychlý střih a převaha detailních záběrů brání diváku se v akci orientovat, natož si jí užít. Záměrné zastřešení béčkovými hereckými výkony (bez výjimky!) nejvíce pochopitelně sluší démonickému nasranému komikovi Sharlto Copleymu.

Nepamatuji, kdy naposledy jsem se u americké komedie smál tak často nahlas. Tvůrcům proto odpouštím i ty drobné prohřešky, hlavně podivný střih a s ním spojenou tvůrčí tendenci občas moc nevysvětlovat, jak se postavy dostávají na scénu. Zrychlený vývoj vztahů ústřední čtveřice paradoxně příliš nevadí, protože povinné morální a rodinné hodnoty jsou díky tomu ve snesitelném množství.