Idego

Jestli je umělecky hodnotné nechat kameru dlouze zabírat jednu a tutéž věc, se disputuje už od Warhola. Pokud režisér chtěl úmyslně (a já myslím, že chtěl) nechat diváka dvě minuty koukat na zkamenělou tvář, další dvě minuty na ruku trčící z jedoucího auta, jedoucí auto samotné a X dalších věcí, aby tím umocnil suchý naturalismus Jesseho prožívání, vsadil na dost divokou kartu, protože to má tendence brutálně nudit. Díky stopáži to ale s trochou odhodlání není nesnesitelné. Film se mi místy hodně líbil z čistě estetické stránky. Někdy byla scéna poskládána tak, že by se na ni dalo dlouho dívat i jako na fotografii, takže jeden nehybný záběr vůbec nevadil a naopak to tomu dodávalo atmosféru. Tuhle kvalitu ale pak zase úplně sráží do kolen ty psychedelické přechody ve stylu instagramových filtrů, rozbitého streetview, atomového výbuchu a epileptického záchvatu na diskotéce. V takových momentech si říkám, že tohle už je moc. Nemůže být každý Gaspar Noé. Přestože jsem racionálně věděl, čeho chce film dosáhnout a jak by na mě měl působit, nedovedl jsem se na něj napojit a nechat ho k sobě promluvit. A to je u abstraktního ztvárnění posttraumatického stresu poněkud zásadní nedostatek.

Taková Díra u Hanušovic říznutá americkým Gummo z prostředí úchylných jižanských rednecks. Na rozdíl od Díry to postrádá poetiku. Na Gummo zase málo ujeté a příliš realistické. Zbývá docela jednoduchý příběh o jednom létě mezi venkovskými low-class, který není ani sociálním dramatem, ani propracovanou sondou do sociodynamiky komunity, ani osobním dramatem o Goobově prožívání mezilidských vztahů a poněkud neharmonického rodinného zázemí. Díky realistické kameře, zvláštní hudbě a syrovosti navozuje film místy až čarovnou atmosféru a dobře zprostředkovává tu beznaděj a bezvýchodnost života v takovém prostředí, ale kolikrát to tu už bylo? Ve výsledku je to prostě nudné.

Smrt a opuštěnost. Na jednu stranu to člověka donutí přemýšlet o tématu, které mu běžně hlavou neprobleskne, ale celý film bohužel působí dost lacině a prvoplánově. Vystavět to celé na zcela strnulé a nadmíru minimalistické postavě byl pravděpodobně autorův záměr, ale zprostředkovávat divákovi život osamělého podivína tak, že na něj necháme film působit stejnou minimalistickou strnulostí, je dvojsečná zbraň. Jednoduše docela často jsem se nudil.

Co to proboha mělo být?! Nuda k uzoufání, která navíc tvrá tři a půl hodiny! Kdybych to nemusel hodnotit pro Scope, tak to po první hodině dávno vypnu, ale takhle jsem trpěl až do konce. Tak trochu jsem po celou dobu trvání doufal, že se něco změní, ale ne. Duo debilních policistů v městě plném více či méně mentálně i fyzicky retardovaných vesnických balíků, kde se dějí "záhadné zločiny", které ma na svědomí "zlo" či "ďábel", a to je VŠE! Snažil jsem se jak to šlo najít v tom hlubší smysl a nechat se očarovat atmosférou, ale to bych si asi musel něco šňupnout. Obsah tohoto filmu nestačí ani na desetiminutový kraťast. Miluju bizár, miluju ujetiny, jsem schopen najít zalíbení v lecčem, ale tahle záležitost se u mě zcela minula účinkem a tou úmornou stopáží, kterou jsem musel přetrpět, mě naprosto znechutila a vyvolala ve mně až vztek. Jednou, jen jednou jedinkrát za těch celých 200 minut, jsem se pousmál, a to na samotném začátku, kdy je záběr na krásnou krajinu s hromadou hnoje v popředí. Vzbudilo to příslib hořkého humoru, jehož náznaky jsem později cítil, ale vůbec nefungovaly. Co to všechno mělo znamenat? Měl to snad být nějaký pokus o zachycení bezvýchodnosti vesnického života? Nepovedlo se. Měl to být sentimentální film o dětství? Taky ne. Detektivka je stupidní žánr už z principu a tenhle výtvor jí nasazuje korunu stupidity honosnější než Komisař Rex. Tohle byl zatím nejhorší film z celého projektu Scope 50 a doufám, že nic horšího už nepřijde.

Pálfi po Taxidermii opět slušně nakládá; tentokrát mírně surrealistickým a ujetým obrazem dnešní západní společnosti. Strašně se mi líbila samotná myšlenka filmu, ten rámcový koncept paneláku, a hlavně nápaditost při zpracovávání každého bytu / tématu a příběhu jeho obyvatel. Dysfunkční manželství, zdravý životní styl, potraty, rodiče nezvládající děti; to všechno v ponurém, vláčném a místy až meditativním tempu navozuje existenciální atmosféru, ve které jsem skoro ani nezaznamenal, že film už končí. Na druhou stranu to tak nějak nedrží úplně pohromadě. Vyprávění se tříští a nakonec si člověk vzpomene spíš na ty jednotlivé povídky než na Szabadesés jako celek.

Když se na Nepřítele třídy podíváme z odstupu, odhalí se krom komorního dramatu propracované podobenství, které formou sociální sondy do školního kolektivu otevírá celospolečenské téma frustrace obyvatelstva, selhání systému a elit v otázce řešení problémů běžných lidí a na to navazující vzestup extremismu. Sebevražda spolužačky slouží jen jako přetlakový ventil, jímž se najednou začne valit vlna nespokojenosti s celou školou i společenskými poměry, což ústí v rozpad společenství a krizi. Za nejgeniálnější z celého filmu pak považuju scénu rodičovské schůzky, která to zrcadlo společnosti nastavuje opravdu brutálně. Režisérovi se povedlo natočit drama v dramatu, kterému lze pro sofistikovanost odpustit i drobnou, ale opravdu drobnou šroubovitost scénáře. Oceňuju přítomnost černého humoru a hodně se mi líbil i sofistikovaný střih. Na to, že je to debut, klobouk dolů.

Musím přiznat, že jsem čekal trošku víc, zejména po komediální stránce, ale zase mě překvapil ten příběh samotný. Neměl jsem nejmenší tušení, že se něco takového v UK odehrálo, a jsem rád, že jsem se dozvěděl o jednom zásadním historickém milníku. Že tento příběh měl přímý vliv na to, že labouristé v důsledku aktivit LGSM přijali boj za práva LGBT menšiny do svého volebního programu, mi přijde jako dostatečně vypovídající o jeho významu. Ano, film byl mírně přeslazený, ale pokud se dnes žijící aktéři vesměs shodnou na tom, že zachycuje atmosféru a ducha celého počinu víc než věrně, čtyřem hvězdám se neubráním. A čím déle visím na Wikipedii a v databázích a čtu detaily o Lesbians and Gays Support the Miners, tím víc si cením toho, že tento film vznikl.

Bioadorační reklama na Kotányi (ironicky s chemickým svinsvtem v každým druhým produktu), která tak nějak staví na tom, že když budeme o každém receptu tvrdit, že je dobrý na zažívání / paměť / cokoliv, dáme do něj nevšedně znějící bylinky (samozřejmě bio a čerstvé), a zabalíme to do retro stylu Magdaleny Dobromily Rettigové s kulisami v provedení první republiky, bude to stačit. Nestačí. Je to ohavně kýčovité, až se z té přeslaženosti a přestylizovanosti zvedá žaludek, a navíc tím provází slovní průjem dvou slečen protivnějších než podebraná pata. Zakončíme to výletem na bylinkovou párty. Kulinářské pořady jsou už z definice špatné, tenhle to dotáhl do extrému.

Minimalisticky syrová forma servíruje perverzní absurditu o totálně pošahané dystopické rodině, ze které mrazí i škube v bránici; často obojí zároveň. Kočka je nejnebezpečnější tvor, kterému čelíme. Dálnice je typ větru. Lustr spadl prudce na podlahu, ale nic se mu nestalo, protože byl vyroben ze 100% exkurze. Lanthimosovi se podařilo namíchat velkou dávku ujetosti tak, že jsem to hltal i s navijákem. Dogme 95, Betonová zahrada a Monty Python dohromady. Filmová povinnost pro všechny milovníky bizáru. Doporučuju všema deseti. „Víš, co udělá táta, až zjistí, že jsem ti vylízala klávesnici?”

Vadil mi styl animace, což je u animovaného filmu docela zásadní problém. Cítil jsem se jak po LSD a ani po hodině jsem si nebyl schopen zvyknout. Minul mě autorský záměr, a to nejen ohledně vizuální stránky, ale i způsobu, jakým byl celý rozhovor veden. Nedozvíme se nic nového a všechny koncepty jsou rozpracovány jen velice povrchně. Do toho se mísily osobní otázky a fragmenty Chomského životního příběhu, které místy působily až rušivě. Celé je to takový kočkopes. Neurazí, ale čekal jsem víc.