VanTom

Pochybná mise eliminovat zběhlého plukovníka Kurtze, jenž se kdesi u kambodžské hranice prohlásil za Boha, vysílá na alegorickou odyseu kapitána Willarda. Nebezpečná říční plavba směřuje nejen do srdce vietnamské džungle, ale i lidského svědomí, hodnot dobra/zla a psychedelické temnoty duše, lemovaná apokalyptickými výjevy válečných hrůz, zoufalství, šílenství (a armádní svévolnosti či nekompetentnosti). Francis Ford Coppola natočil náročné, působivé, nádherně vypadající drama, které mě až hypnoticky pohltilo na nějaké 2 hodiny – abych v pekle samotném, ve filosoficky relativizujícím finále, přes neskonalé charisma problémového Marlona Branda, s potížemi udržel oči otevřené. [Napoprvé dokonce za 3 *]

V tomto případě opravdu tenounkou hranici od pomstychtivé nenávisti k slepému zamilování překročil scénář pomalu během jejich prvního pohledu, aby se posléze odvíjel suchopárně tak, jak zpočátku naznačoval (tedy až na nejednoznačný konec, jenž hodně pomohl). Rachel to slušelo, ovšem ten mladý trubec, kterého si bez větší námahy omotala kolem prstu, ten by zasloužil řádně profackovat.

Na 4 * vytahovaly Zabijákova bodyguarda slušná chemie ústřední "buddy" dvojky, osvěžujícím způsobem obou totálních es, a vynikající akce, především dynamické, poctivě destrukční honičky (třeba ta v uličkách a na kanálech Amsterdamu, wow!) – o to víc potom pálily v očích případné digitální výbuchy, plameny či karamboly (finále). Na 3 * jej naopak shazovali na sílu vulgární, stupidní humor a chvílemi otravný Reynolds, nehrající opět nikoho jiného než užvaněného Reynoldse. BTW – na to, že diktátorská vláda Lukašenka v Bělorusku vypadá výrazně jinak, bych si moc nevsadil. 7/10

Kromě chvílemi za vlasy přitaženého konání hlavní hrdinky, vyplývajícího z nepochopitelné posedlosti šmírováním neznámého sousedského páru vedoucí až k přímému zasahování do jeho života, měl tento pomalý thriller slušnou, "zamlženou" náladu a lehké erotické napětí z toho, jestli se milá, Bohem obdařená Sydney Sweeney přece jen obnaží. Obnaží! :) Nějaké 3 twistové konce z něj zpětně udělaly i poměrně neodhadnutelnou, byť béčkovou "voyerskou" podívanou.

Komerčním rozhodnutím obrátit role ("normální" zabiják se zakouká do hluchoněmé lékárnice) se remake předem vzdal smyslu většiny agresivních audiovizuálních fíglů, které v originále z tohoto postižení vycházely a hlavní postavu (i celý film) definovaly. Zde se vyprázdněné pozlátko též pokouší vypadat efektně, jenže zoufale selhává, ponejvíce v nezáživné akci; no a Nick Cage je fajn svými zadumanými manickými sklony, ovšem uvěřit mu probouzení citové vyprahlosti? [Slabší **, ale ponechám původní hodnocení – ano, viděl jsem to teď podruhé, překvapivě s menšími následky než původně.]

Takže Hollywoodu padla do oka další dobrodružná, elitní profese, které se rozhodl složit chlapskou poctu (anebo medvědí službu? ;)) – řada přišla na záchranáře z Pobřežní stráže U.S. Pak už stačilo rutinně vyplnit šablonku. Náročný polovojenský výcvik zabírá většinu stopáže (50 % žadatelů neprojde!); nesmlouvavý charizmatický instruktor Kevin Costner to táhne, plavecký rekordman Ashton Kutcher neškodí. První společné nasazení v terénu se vydaří, další už musí čerstvý absolvent zvládnout sám – a najednou směřuje k necitlivě naroubovanému "obětavému" konci plnému hodnot. Top Gun či Oheň splývají neohroženi v dálce.

Chvályhodný záměr poukázat na schopné ženy v řadách britských špiónů se střípkovitě odvíjel bez hmatatelné dramatické struktury – nebezpečné mise, zrady, útrapy, dennodenní ohrožení nebudily dojem, že by je stály velké vypětí. Z jedné strany za to mohl omezený rozpočet, v němž se zjevně nedostávaly prostředky na byť jen jednu rozmáchlou scénu, z té druhé, nechci to říct ošklivě, "ženský pohled" otupil válce veškeré ostny, krev, naléhavost.

Jak druhé pokračování rozšiřuje měřítko do politiky, vytrácí se poněkud podstata očistné noci, zde redukovaná na vražedný halloweenský karneval v ulicích a zfanatizovanou americkou vládu – Otce zakladatele. Prostě se víc ukazuje, jaký je to celý hrozný nesmysl; který mě ani nebavil a ucházející (béčkový a průměrně natočený) spád nabral až s blížícím se finále.

Výchovný přesah z 90. let zůstal, akorát realita už se posunula. Nebezpečné myšlenky se v zobrazení problémových žáků ze sociálně slabých poměrů či vyloučených komunit drží nohama na zemi, tudíž to nejsou kriminálníci nebo nezvladatelné živly, chtějí chodit do školy (učinili tu volbu); vzdělávat se, pokud je dobrosrdečná, empatická učitelka zaujme, motivuje a poupraví osnovy. Bývalá mariňačka, výborná Michelle Pfeiffer, se mnohými naivními klišé (docela si říkajícími o parodii – nějak jsem tu Bláznivou školu nemohl dostat z hlavy :)) rozhodit nenechá.

Co si z toho odnést? Že když se budete k pacientům se schizofrenií (konkrétně třem případům, co si o sobě myslí, že jsou Ježíš Kristus) chovat slušně a lidsky – namísto izolace, dopování a elektrošoků – tak se jejich stav zlepší? Ano, v 50. létech to mohl být novátorský přístup, ovšem na 110minutový film poněkud řídký – a samozřejmě vymačkaný do hollywoodské limonády slazené slzičkami přátelství a důvěry.