VanTom

Vysilující trénink a intenzivní sehrávání/stmelování týmu amatérských hokejistů, v němž individualisté nemají místo a musejí pochopit, že nehrají za své univerzity, ale za JÚ-ES-EJ, získaly díky svéhlavému Kurtu Russellovi adekvátní nápřah. Spanilá jízda olympijským turnajem samozřejmě vyvrcholila (předčasně) napínavým zápasem se Sověty, ovšem kromě toho, že představovala ne úplně vtahující sled zápasů, zahákoval ji také patos z plnění "zázračného" snu běžných Američanů. Vůbec celý geopolitický kontext, jakkoliv je dnešní svět v nepříjemně podobné situaci, udělal snímku pochopitelnou, avšak medvědí službu.

Povstání v pestrobarevné, potvorami všech myslitelných tvarů (ano, à la Star Wars) obývané Říši kvant se nerozpadlo na kousíčky, protože (navzdory scénáři tvrdícímu "přestože") se vedlo proti jednomu z nejhrozivějších padouchů MCU vůbec. Přitom si Kang Dobyvatel vystačil relativně s málem, ovšem z Jonathana Majorse sálalo charizma, převaha a moc a při jeho rozhovorech/proslovech (především s podobně skvělou Michelle Pfeiffer) jsem ani nedutal. Samotný Scott Lang jim víceméně přihrával a naštěstí nevtipkoval v úplně každé situaci – stačila nemístná (uprostřed bitvy) zastavení "rodina především". Za mě ve výsledku nečekaná spokojenost z této odlehčené, odsýpající sci-fi komiksovky. [CineStar Anděl]

Dobové "soužení" ve společnosti oblíbené, avšak v manželském svazku živořící (záletnému, necitlivému choti záleží pouze na zplození mužského dědice) vévodkyně papírově disponuje všemi správnými ingrediencemi (jako jsou silná žena, nenaplněná láska, aristokratická (ne)morálka, plus krásné kostýmy, výprava, hudba), ve výsledku nicméně žádné strhující, vášnivé drama/romanci nepředstavuje. Především ve druhé polovině jen matně, povrchně ilustruje dozajista zajímavý osud. [Napoprvé mi to ale na 4 * stačilo.]

Dokud se vcelku solidní pokračování drží v blízkosti policejního šéfa Brodyho (tzn. charakterního Roye Scheidera), dá se mu jakž takž prominout i opakování motivů (prospěchářsky odmítaví městští radní). Když však v závěru zaberou prostor zaměnitelní, otravní, posléze hysteričtí teenageři, kteří nemají v hlavách nic než muchlování a plachtění a jimž jsem přál, aby si na nich zabijácký žralok pochutnal, už ho jen bezvláčně unáší proud.

Ošidné téma sexuální "výuky" fyzicky postiženého člověka (po obrně znehybněného od hlavy dolů) se Sezením podařilo vkusně zpracovat jako otevřené romantické drama s odlehčeným humorem i pozitivním nadhledem (a trochou nevyhnutelného sentimentu na závěr). O hereckém položení Johna Hawkese nejvíc svědčí to, že jsem ho ve zkrouceném těle rozpoznal až po dlouhých desítkách minut, o odvážném výkonu Helen Huntové jako sexuální terapeutky, která se zpočátku nehodlá citově zaplést, či úsměvně rozpolceném knězi Williama H. Macyho, jemuž se hlavní hrdina přátelsky zpovídá ze svých (ne)úspěchů, pak nemá cenu diskutovat.

Jim Carrey (ve své nejspíš první charakterní roli) citlivě ztvárňuje mladého Trumana, kterému začíná být idylické rodné městečko malé, ovšem zjišťuje, že odejít z něj (třeba odletět na Fidži) se jen tak lehce nedá – a najednou si i všímá spousty podezřelých okolností, jak se všechno TOČÍ kolem jeho osoby. Peter Weir pak neméně brilantně režíruje podnětný scénář Andrewa Niccola, jenž originálně míchá komedii s dramatem a společensko-televizní satirou.

Ten zmražený svět s věčně obíhajícím Sněhoborcem dlouhým 1034 vagónů mě nepřestává bavit, pořádné třecí plochy do něj pak vnáší návrat samolibého, "zbožštěného" konstruktéra Wilforda – a z něj vyplývající rivalita dvou lokomotiv. Ovšem i na komiksové sci-fi se mi zdálo, že si autoři zákony (mikro)světa – jimi nastavené, a to nejen ty fyzikální – dost nahodile přizpůsobují podle momentální potřeby. 7/10

Tvůrčí, profesní i osobní krizí stižený legendární italský režisér nemá napsanou řádku scénáře, přestože přípravy jeho nového filmu běží naplno a za 10 dní začíná točit. V myšlenkách (muzikálových výstupech) tak reviduje vztahy se zásadními ženami svého života; jednotlivá kabaretní čísla, jakkoliv zpočátku monotónní, postupně získávají něco do sebe, do nitra egoistické postavy však netnou, nijak její charakter neobnažují ani nenapravují.

Na rozhraní vyloženě dětského a "realisticky" rodinného dobrodružství vrávorá tato ničím zajímavá historka o nalezení, zajetí a záchraně afrického brontosaura – ložtomilého mláděte Babyho a jeho matky před slávychtivým paleontologem. Jakkoliv mi přišla hloupá/nudná/naivní pro obě cílové skupiny, oceňuji krásnou přírodu Pobřeží slonoviny, rozkošné, byť úsměvné animatronické triky (kostýmy? :)) i fešnou Sean Youngovou.

Režijní dravostí, neučesaným klipovým střihem (dobovými prostřihy) či divokou 4:3 kamerou Danny Boyle úspěšně postihuje nálady a nespokojenost mladé naštvané generace 70. let "bez budoucnosti", která dozrála k (hudební, módní, názorové) anarchii. Turbulentní začátky legendárních pankáčů Sex Pistols samozřejmě ukazuje plné chlastu, sexu, rokenrolu, posléze i tvrdých drog vedoucích k jejich rychlému konci. Možná ještě důležitější místo než faktografická historie tu mají deklamace manifestů proti establishmentu, monarchii, morálce, společnosti, také vzhledem k tomu, jakým "marketingovým" produktem (Malcolma McLarena) vlastně skupina byla – nebo aspoň jakým je zde prezentována.