VanTom

Povedený, i když nijak zásadní návrat k podstatě vesmírného lovce – příroda, trofeje, pasti, boj o přežití. Scénář není primitivní, hlavní hrdinka se uvěřitelně (i s tím lehce komiksovým tomahavkem na laně) snaží vyrovnat jak lovcům (mužům) svého kmene, tak děsivému predátorovi, s nímž na férovku nemá šanci. Začátek si možná připravuje půdu trochu pozvolněji, ovšem masakr ve finále už šlape bezmála do plných.

Svižný náhled (podpořený nečekaným elektronickým soundtrackem) na milostné vzplanutí dvou spisovatelek: umanuté, manipulativní Vity a labilní, citově vyprahlé, geniální Virginie (Woolfové). Skandální uvolněné mravy bohémské umělecké smetánky příliš neřeší, soustřeďuje se na vnitřní prožitek silných titulních dam – jehož zjitřený náboj se ovšem postupně cyklí a vytrácí i přes zjevný zápal obou hereček.

Na pomezí válečného dramatu a lupičské komedie si neodolatelný Jean-Paul Belmondo vybrušuje darebácký cynismus do ironické ostrosti, když tváří v tvář zlatým cihlám odhazuje (všichni odhazují) masky prázdného vlastenectví, pochybného hrdinství či vratkých (milostných) spojenectví. Tahle podrazácká historka překvapuje svou surovou nevyzpytatelností, i když dokonale úderná po celou dobu stopáže není. Slabší 4 * [dříve 3 *].

Možná pro někoho, komu k radosti stačí digitální mluvící, hašteřící se zvířátka (předškolní děti?), bude tato infantilní Downeyho výprava za kouzelným rajským ovocem (= pokladem na ostrově) představovat pohodové, občas vtipné trikové dobrodružství – ve stylu rozmáchlého, rodinného "pirátského" fantasy. Ovšem tragicky nevýrazného, opisujícího kde se dá a (s)plácajícího páté přes deváté.

Typické pomalé, lyrické, autorské Malickovo rozjímání nad obyčejným životem, láskou, Bohem, válkou a především silou osobního přesvědčení mě svou poezií vtáhlo v první polovině, aby v té druhé spíš ubilo monotónností (střídáním nekonečného vězeňského utrpení muže a sousedského odsuzování / sedláckého soužení ženy, spojených již jen dopisy a modlitbami). Ke konci jsem sotva držel oči otevřené – aspoň abych obdivoval nádherné poetické obrázky přírody a širokoúhlou kameru jako celek.

Elitní žoldák (ex speciální jednotky) se snaží přežít a vypátrat, proč po něm jdou a jak to souvisí s pofidérní fuškou v Kongu před lety. I když se příběh opravdu nedá nazvat originální, má zpočátku dostatečný drajv a namakaný Sean Penn si svého nekompromisního (zároveň však kajícného, stále zamilovaného, ách, a smrtelně nemocného – to už je tu vyloženě navíc) zabijáka dává s vervou. Závěr ovšem pokulhává jak svým politicko-ekonomickým přesahem (Interpol a Idris Elba asi ve 4 scénách), tak natahovanou přestřelkou na koridě (schválně si tipněte skon hlavního ničemy).

Musím souhlasit, to nejapné, dětinské vtipkování jde už přes míru (nejvíc jest patrné na komické postavičce Korga, namluvené symptomaticky Taikou Waititim; o kašparovi Diovi darmo mluvit). Taková Natálka Portmanová se v nuceném hláškování viditelně přemáhá, přestože jinak si s kladivem rozumí (víc než samotný Thor – jop, mnohé fórky úsměv přivodily, to zas né že né :-)). Přitom ve vážnějších momentech postavy i zápletka fungují skvěle, ať už s (ne)překonáváním nemoci nebo v motivacích děsivého, ve výsledku ovšem nepodstatného padoucha Gorra. S ničím nezapomenutelným nepřichází ani akce či výprava, tady se holt akcentuje humor za každou cenu a vše ostatní vykazuje symptomy pásové zakázky "na neutrál". [CineStar Anděl]

Vyvážený mix sci-fi dobrodružství, akce, humoru i nejednoznačných emocí (kromě kapitánovy posedlosti taktéž Datovo "polidšťování"). Posádka se s Enterprise dostává do minulosti, aby se aktivně zúčastnila jedné z nejzásadnějších událostí historie (resp. budoucnosti) lidstva – prvního kontaktu s mimozemskou civilizací. Navíc útočí hroziví Borgové, čili pro Jeana-Luca Picarda (aka Locuta) je to osobní.

Svého času jsem dal spokojené 4 *, které ponechám, i když to teď napodruhé bylo horší (ano, sterilní) a omámení z neomezené fantazie (aka CGI přeplácanosti) již dávno vyprchalo. Alenka se totiž stále může opřít o souborné Burtonovo vizuální cítění, ale hlavně sem veškeré bláznivosti a výstřednosti vysloveně patří, a Mia je v odrostlejší titulní roli neodolatelná i/obzvlášť jako obrněná rytířka stínající Tlachapouda. Plus znamenité Elfmanovo ústřední téma.

Buď by ustavující kolorit zjitřené společenské nálady po omilostnění policejní brutality – zastřelení černocha – představoval pouhý tendenční komentář od věci, anebo avizoval pointu dlouho dopředu. Nicméně snažení traumatizované policistky vypátrat příčinu brutálních, nadpřirozených vražd svých kolegů nudilo tak jako tak (a titulní "body cams" nebyly naprosto nijak invenčně použity ani scénářem, ani režisérem).