VanTom

Je to doják: Senzitivní anděl se zamiluje do krásné doktorky a vzdá se pro ni věčného života. Pokud nesrovnáváte s původní Wendersovou subtilní verzí (a já si z ní pamatuji snad jenom to, že jsem ji kdysi viděl), můžete si užít i tu doslovnou hollywoodskou (s krásnou hudbou a snovou atmosférou). Přestože tedy přes rameno dohlížející nebeská stvoření chvílemi vypadají jako banda lehce úchylných stalkerů. 7/10

Nízkooktanový "eighties" policejní krimi-akčňák přibírá zápletku a scénář jenom do počtu, proč taky, když má hustou hi-tech hypermoderní helikoptéru, že? (Tudíž nevzrušivě povolává F-16, aby unikajícího hrdinu sundaly raketami v ulicích L.A., na nějakého toho obyvatele nehledě.) Kaskadérské průlety městem a přehledná vrtulníková naháněná v dlouhém finále, vše v reálu bez digitálu (herci samozřejmě před slabou zadní projekcí), ovšem dodnes nepostrádají specifický žánrovo-nostalgický "vibe".

Míra rozpustilých hyperaktivních zvířátek, která neustále zpívají a tančí („I like to move it move it…“), jančí, ječí a pošťuchují se, zakopávají a padají, dosahuje pro dospěláka až kritické úrovně. Trošku se možná sebere v akčním závěru (kdy se konečně kniplu znovu chytnou tučňáci), ale jinak infantilní trampoty hlavní čtyřky (plus přidružených komických figurek) v Africe velké terno nedělají. [Předtím za 3*]

Veskrze pohodová "gerontologická" dramedie celá staví na uvolněných hereckých výkonech dvou matadorů, štramáckého Michaela Douglase a nabručeného, uštěpačného Alana Arkina. Nějaká nosná zápletka se tu moc neřeší (bezvýznamné Sonnyho herecké kurzy jí opravdu nejsou, ale pár prolínajících se tu objevuje), sarkasticky se tematizuje spíš (selhávající) zdraví, (rozbité) vztahy a (disfunkční) rodina, prostě život v celé své idyličnosti a kráse v pokročilém věku.

12leté natáčení dospívání chlapce z rozvedené rodiny se zúročilo v maximální autenticitě, kdy snad jen přítomnost Patricie Arquetteové a Ethana Hawkea (obou skvělých!) upozorňuje na to, že se nejedná o časosběrný dokument. Linklater navíc nevytváří umělá dramata, jde mu o obraz všední skutečnosti. Možná v tom se skrývá hlavní úskalí přetaženě dlouhého snímku, kdy vývoj – světonázoru a charakteru – vlastně ničím zvnějšku neformuje. Dělá tak sice záměrně (a realisticky), jenže divácky už ne tolik vděčně, jelikož mnohé rozsáhlé myšlenkové dialogy pak sklouzávají k lehké vyprázdněnosti (opět, realisticky odpovídající věku) a herecký výkon čím staršího Ellara Cotraneho k topornosti.

Přihlouplá přímočarost a prostota v duchu retro psaní Stana Leeho dosahuje ve 3. díle vrcholu, žel v tom negativním slova smyslu. Nesoustředěný scénář toho chce postihnout hrozně moc a na potenciálně skvělé, ale nevyužité (a proto ploché) padouchy mu nezbývá prostor, v telenovele mezi ťulpasem Petrem a MJ (a Harrym a zcela zbytečnou Gwen) se jen tu a tam připomenou. V první půli si ještě nejde na nic extra stěžovat, ale potom, co přežijeme trapnou epizodku s agresivně slizkým emo-Parkerem, vyžereme si do dna přepálený patos, sentiment a klišé ošklivě digitální závěrečné akce a nesmyslného propojení Sandmana s vraždou strýčka Bena.

Spřátelení(+) a spolubydlení rozvádějící se čtyřicátnice s trojicí mladých, začínajících filmařů v povrchnosti konkuruje lecjakému televiznímu sitcomu, také by se klidně dalo rozepsat do odpoledního rodinného seriálu. Na druhou stranu je nekonfliktním způsobem milé, odpočinkové, vtipné (i když vyloženě komediální zakopávání mu spíš škodí). 50 %

V upozaděném režimu školní teenagerské romantické komedie předkládá scénář i půvabné momenty, zatímco jako aktivistická feministická rebélie jen návodně křičí jedno vzteklé plakátové heslo za druhým v karikovaně toxickém prostředí. Girl power! Jsem 110% černá a jsem na to hrdá (a lesba k tomu)! Až skutečně otravuje. 3/10

Vlastně se mi i 2. pokračování docela líbilo, ovšem objektivně (ehm) na 3 hvězdičky nedosahuje. Tvůrci mají jasno, s čím pracují (postavy zase vědí, proti čemu žravému stojí) a lacinou brakovost snad i vyžadují, jenže postupně z příjemně povědomého, při zemi se držícího návratu domů dělají sice záměrnou, ale již (doslova) ulítlou volovinu, jejíž kulhající tempo a hrůzné triky nezachrání ani vehementní zlehčování.

Nízkorozpočtová animace strádá v detailech pozadí, při chůzi či plutí krabicových aut, nicméně dynamické bitky a postavy vykresluje dobře – a o ty jde především. Citlivý náhled do nitra Supermana a jeho nejistoty ve vztahu s Lois z něj tvaruje nečekaně plastický charakter, příjemně živě se pak odvíjejí i interakce mezi členy Ligy nebo záporácké plány Lexe Luthora. Důsledkem je, že se o Supa v zoufale vyrovnaném závěrečném fightu v ulicích Metropolis skutečně bojíte a při jeho posledním, obětavém činu cítíte i patřičné emoce.