brzozin

Film o síle naděje a o naplnění prozřetelné spravedlnosti tam, kde ta lidská selhává. Herecký koncert mých oblíbených herců Robinse a Freemana. Ale herci nejsou to hlavní, co z tohoto filmu dělá skvost mezi filmy. Je to minimální prostor vězeňského dvora, cely, jídelny a knihovny, na kterém dokázal Darabont vytvořit dílo tak dojemné, strhující, rozbíhající se do takových šíří, že z toho až mrazí. Hudba, kamera, dialogy, všechno tu do sebe zapadá tak, že skoro nelze najít žádnou skulinu. Samotný fakt, že v tomto drsném, zlém a násilnickém světě zamřížovaných cel fungují základní lidské hodnoty jako je slušnost, loajalita, empatie, etika je šokující a příjemný zároveň. Charaktery postav jsou až neskutečně věrné a barvité. Naleznete zde humorné scény plné inteligentní a úsměvné ironie a u dramatických scén budete brečet. Opravdu by mně zajímalo, jestli je ten Tichý oceán tak modrý, jak si ho vysnil Andy. Shawshank bývá někdy srovnáván se Zelenou mílí, ale podle mně ji trumfuje na celé čáře. Andy nepotřebuje žádné nadpřirozené schopnosti, aby dokázal diváka získat na svou stranu. Není zde potřeba žádného Paula, coby prostředníka, který by odhalil jeho čistou duši. A ještě perlička na závěr. Scéna, kde Red najde v zídce u pole kus sopečného skla podle Andyho hintu, bývá označována jako první zmínka o geocachingu v dějinách filmu.

Při sledování filmu jsem si kladl otázku, komu je film vlastně určen. A jak je vidno z recenzí, nejsem sám. Vyloženě dětský film to není. Děti se v kině u jeho sledování evidentně nudily. Film, který je založený na hlubokých filosoficko - moralistických jinotajích, které jsou prokládány Svěrákovým pedagogickým hlasem, malé publikum těžko pobere. Film pro dospělé to taky není. Na to je tu příliš mnoho infantilních pitvořícíh se potvor, štěbetání, poskakování, výskání a zejména málo opravdových hereckých výkonů. Takže půjde patrně o rodinný film, což je eufemismus, za kterým si lze představit dílko, u kterého se budou hryzat nudou sborně všichni diváci bez rozdílu věku. Přitom nápad i jeho technické provedení zaslouží obdiv a potlesk. Takovýto snímek tu skutečně dlouho nebyl a Svěrákovi ml. slouží ke cti, že se v době digitálního animačního boomu vrátil ke staré poctivé Trnkovské loutkoanimaci. Navíc v přirozeném lesním prostředí, což je počin takřka revoluční. Rovněž idea filmu je dobrá. Malé potvůrky, které si v hlubinách lesa vytvořily své vlastní království, je naplněním nejednoho dětského snu. Film je navíc doslova prosycen typickou českou poetikou a nesnaží se vytvořit bombastickou kýčovitou říší na způsob Shreka 2, k čemuž by se tvůrci jistě mohli snadno nechat strhnout. Všechno ostatní je už ale špatně. Špatně hrající živé postavy, zejména mladý Svěrák, který bohužel neumí ani hrát, ani přirozeně hovořit. Mentorský hlas Zdeňka Svěráka, který celou pohádku v podstatě táhne, ve mně vyvolával nepříjemné vzpomínky na soudružku učitelku ve čtvrté třídě. Jeho suchý poučující a v podstatě nepřirozený projev možná funguje vtipně v cimrmanovských seminářích, ale tady působí velice odpudivě. Svěrák je prostě pan učitel a tohoto svého stigmatu se jaksi nemůže celý život zbýti. Divná je i celá zápletka. Od začátku není jasné, o co vlastně ve filmu jde a po velice rozpačitém konci zjistíte, že to patrně netušili ani sami tvůrci.

I přes rozporuplné hodnocení považuji tuto televizní sérii za jednu z nejzdařilejších, jaké jsem doposud viděl. Film má dvě roviny, přičemž je nutné oddělit technickou stránku a stránku dramaturgickou. Techniky je film spíše průměrem. Je to typická televizní kvalita, kde se vyskytují všechny neduhy (statická kamera, relativně omezená výprava, málo nápaditá hudba). Na druhou stranu tvůrci příliš nešetřili na davových scénách, které bychom u filmu o největším diktátoru a vojevůdci moderní doby čekali. A těch je zde opravdu relativně dost, což u TV filmu celkem překvapí. Druhou rovinou je scénáristická a herecká rovina. Zde mně film velice potěšil. Překvapivě dobře se povedlo vykreslit Napoleona jako komplikovanou a velice inspirativní osobnost. Znalce historie však občas zvedne ze židle evidentní nepřesnost v líčení Napoleona jako mírotvůrce (Francouzi prostě točili film o svém národním hrdinovi, co k tomu dodat). Charaktery postav jsou pěkně vykreslené a zejména konzistentní. Christian Clavier mně zcela přesvědčil a jasně ukázal, že není jen tuctovým ukřičeným komikem a la Jacquouille z Návštěvníků, ale zvládne i role charismatických vůdců. Talleyrand v podání Johna Malkoviche je zase ukázkou toho, jak geniální herec dokáže na malém prostoru téměř zastínit hlavní postavy. I přes řadu faktografických nedostatků a opravdu televizní kvalitu považuji film za jeden z nejsugestivnějších, jaké znám, protože mně skutečně pohltil a vtáhl do doby Napoleonských válek.

Saxána je špatný film. Troufnu si dokonce říci, že nejhorší, jaký jsem za poslední dobu viděl. Všichni kritici se obouvají zejména do zoufalé grafiky a renderovaných animací, ale v tom bych hlavní problém neviděl. Na české poměry a rozpočet je, myslím si, ještě celkem ucházející. Navíc je to jediné, na co budou děti vzpomínat. Problém je totiž v tom, že zde prakticky nic jiného nefunguje. Nefunguje dokonce ani název, který s obsahem filmu příliš nekoresponduje. O Saxanu a o lexikon kouzel tu totiž prakticky vůbec nejde. Saxana v podání Heleny Nováčkové se zde sice vyskytuje, ale její postava se zmohla v zásadě jen na několik replik, které představitelka vzorně deklamuje v příšerně domršených postsynchronech. Stejně tak lexikon kouzel se tu objevuje pouze jako doplňková rekvizita, která nemá na běh událostí žádný zásadní vliv, neboť se po většinu času nachází v tetině tašce. Saxana pak lexikon dostane do rukou asi pět minut před koncem filmu. Nefunguje ani zápletka, protože film jakoukoliv smysluplnou zápletku postrádá. Chybí zde jak kladní, tak záporní hrdinové a charaktery postav pro mě byly do konce filmu záhadou. Naopak je zde hromada vaty, kdy postavy cosi dělají, cosi říkají, ale divák nemá tušení, jak to souvisí s dějem. Velice často pak prostě jen pasivně sedí, což ale paradoxně není filmu na škodu. Vedle toho je tu řada zcela nelogických a zbytečných dějových linií, které konči velmi rozpačitě a jejich jediným smyslem je patrně natáhnout stopáž (například záchrana dědečka - netopýra). To nemluvím o šílené roli antihrdinky Irmy - nesnesitelná Bohdalka, na kterou jsem alergický. Irma by měla sloužit spíše jako odstrašující příklad všech negativních lidských vlastností. V téhle scénáristické poušti se ale stává hlavní hrdinkou celého filmu. Ve filmařském štábu evidentně nefungoval skript, dramaturgie ani režie. Vysvětlit se to dá patrně tak, že Vorličkovi je již prostě přes osmdesát a ve vší úctě takto náročný projekt nezvládl. Nakonec i Helenka Nováčková v jednom rozhovoru řekla: "Pan režisér je dobrý režisér, akorát už je trochu starší, tak se občas hodně rozčílí. Někdy se i trošku splete." Scénáristické barbarství připisuji tomu, že za ta léta, kdy se film točil, došlo k tolika škrtům a přepisům ve scénáři, že nakonec vznikl tento nesourodý nesmysl. Vůbec nezávidím hercům ten moment, kdy tuhle katastrofu poprvé shlédli v celku a pochopili, v jakém průšvihu lítají.