Filomena.I.

Znáte ty staré medvědy samotářské: Hledí si jen svého. Nažrat se a schrupnout ve svém brlohu. Běda tomu, kdo naruší jejich klid! Klidně ho rozsápou neb v lepším případě nadosmrti zmrzačí. Ani netuší - ten NÁŠ bručoun starý - že mrzákem je on sám. Chycen do klece ukřivděnosti a pasti neodpuštění lízající si své rány. Až pak jednoho dne mrzouta huňatého podrbe malé medvídě na hrudi chlupaté a srdce jeho zavrní jako kotě. Přirozeně nedá to na sobě znát, protože - jak víme - medvědi nepouští na špacír hnutí mysli, natož srdce. Pouze ukazují okázale svoji sílu, když semo tamo zacloumají nějakým paskřivcem lezoucím do jejich revíru. * Nejde mu to moc pod čumák - palici dubové - však časem blízkost mláděte stává se klíčem od vězení a mříž zatvrzelosti padá. A náš mručoun starý nassaje zhluboka vzduch smíření, cosi zabručí a rozvážně vyjde na horu svobodě vstříc... Tam shora vidíš všechno. A vypadá to, že všechno má svůj důvod...

Půvabná Jennifer Ehle jakoby vystřižena z portrétů viktoriánských dam. Nikdy by s nafoukaným Darcym netančila. Nikdy neříkej nikdy. * Charismatický Colin Firth s pronikavýma očima zabodnuvšíma se v mé nitro. (U mne to též nebyla láska na první pohled. Musel si mne získávat svými výkony hereckými.) Nezapomenutelné lázně domácí i přírodní. Nezapomenutelné roztomilé setkání Elizabeth a pana Darcyho v negližé. * Bystrá pozorovatelka s humorným nadhledem popisným Jane Austen. Úžasná trojka seriálu, jenž rozprostřel před diváctvo ctěné celičkou knihu. K mé radosti převeliké! Přebývá u mne na důstojném místě v regálu. Kniha i placky vinylové. Jsou vždy milým pohlazením v tomto světě marastném.

Naprosto živelný film s pohádkovým nádechem vznášejících se zvířat, lidí i věcí, kde každá postava vybočuje z takzvaného „normálu“. Začíná snovým příběhem na zasněžených pláních Aljašky o zázračném psovi a zázračné záchraně Axela (vtěleného do domorodého Inuita - lovce podivuhodné ryby, která proplouvá celým příběhem) ze spárů smrti v mrazivé bouři. *** Bez vlastního přičinění Axelův sen života v pustině ticha dostává reálnou podobu. Namísto ledového kontinentu ocitá se však ve vyprahlé poušti Arizony a jeho dočasným domovem není iglú, nýbrž dřevěný ranč obývaný dvěma ženami, ventilujícími různým způsobem svou bolavou duši. Axel nyní stojí jako hromosvod, terapeut, milenec a kdovíkdo ještě mezi nimi (to JE život) a s nekonečnou stavbou létajícího stroje (jeho SEN) se musí ještě potýkat se svým strýcem - jenž chce mít z Axela svého nástupce, totiž spořádaného prodejce ojetých aut - a jednoduchým bratrancem, jehož jedinou starostí je balit holky... *** Režisér tímto zvláštním pojetím dostává samotného diváka do dramatu děje, kde vše ne-možné stává se jako by nic možným, a ze kterého nelze vyplout nedotčeně. Leda byste byli zázračná křivooká rybka… *** Všichni v tomto zajímavém filmu byli ulétlí, včetně hlavního "maskota" křivooké ryby proplouvající - respektive prolétávající celým dějem voda nevoda. Vše co létalo, byť křídla nemaje, navozovalo tu správnou atmosféru s kouzelným snovým nádechem a poněkud zmírňovalo brutálnost výkřiků rozervaných duší.

Dozvědět se hned po příjezdu, že váš přítel je mrtev a že není zcela jednoznačné, zda smrt byla pouhá nehoda, vás jistě přinutí domoci se vyjasnění třebas „na vlastní pěst“. Dojdete však k šokujícímu odhalení neblahého charakteru přítele, který jste neznali… *** Atmosféra filmu nechává diváka neustále našponovaného a obrazy noir tajemna dokresluje světlo a stín (obličeje vystupující ze tmy, potemnělé uličky…) a bravurní oko kamery i exteriéry rozbourané Vídně v kontrastu odlehčeně laděných tónů citary, doprovázející celý film. *** Podzemní katakomby, kde se odehrává poslední honička, jsou až symbolické. Zlo vyplouvá z temnoty hlubin, z (pomyslného) místa plného smradu, splašek a špíny (a osamocení), kterému z nedostatku slov říkáme peklo (a běhá z toho mráz po zádech). Člověk se zde (vlastním přičiněním neb lítosti uzavřel dveře) potácí v marastu, schovává se, zkouší uniknout před trestem, leč marně. Všechny přístupy ven jsou uzavřeny. Záběry z kanálu vyznívají až hororově. S hrdlem sevřeným sledujeme prsty deroucí se příčkami poklopu na povrch, na světlo, na svobodu…V očích muže, postaveného tváří v tvář příteli a hlavni pistole, však ani teď nevidíme lítost. Spíše můžeme číst: Na PŘÍTELE bys nevystřelil!? *** V mysli blesknul film Pan Klein, který měl hodně podobnou atmosféru.

Sotva přišedší, energická anglická lady rozvíří ospalý vzduch australského městečka ukázkou svého noblesního prádla z hedvábí. „Vypadá to, že tu máme zase soutěž v hovězím průmyslu“, konstatuje s úsměvem místní aristokrat. Já však padala bych smíchy z větve, kdybychom z ní již nesestoupili. Takto v křesle pohodlném omotána vývody elektrickými namísto lián popínavých koulím se a prolamuji nad vsuvkami reklamními (režisér si je užíval a já s ním!) mužného svalnatého mokrého neodolatelného drsňáka s pohledem zvířecím, zaplétajícího se pouze s bradami místních opilců. Jinak vždy neutrálního. Totiž dokud nestřetne se s oním úkazem nevídaným usazeným v hoře kufrů. Správná dáma totiž nemůže jezdit jen na lehko. Správná dáma má vždy pohotově nezbytně nutné po ruce: Dressy pro každou příležitost, klobouky... stoleček, pohodlnou židli a to nejdůležitější – čajový servis! Bez něj byla by ve společnosti naprosto znemožněna! * Civilizace a Honák padnou si hnedle do oka, láska veliká, adoptují chlapce Karamelku, který je všecky „přizpívat“ (komentář, jenž jediný mi kazil dojem). Reklama na chlapáky „Nikdy nepiju ruma sám“, padouch na dlažbě, velký bál s polibkem v dešti očišťujícím a tady pro mne film končí stoprocentně. Slátanina city ždímající přišedší poté je bahnem ni na koleno bolavé nehodícím se.

Kam hrabou se vily nevzhledné s vehikly plechovými dnešních zazobanců před okázalostí pokrývek hlav secesních! Kloboučník zde - pustiv opratí fantasie své - vykouzlil na hlavách dam hrnce, talíře, turbany, mašle obří, záhony květinové, uši sloní soupeřící s chvosty ptačími a další Velikány tvarů prapodivných. Dámy v počátku století dvacátého byly ženami chrabrých srdcí a postav ztepilých, neb vložiti na hlavu něco takového a vyjít takto do společnosti, vyžadovalo notný kus odvahy a pružné bicepsy krční, by hlava unesla zátěž několikakilovou. Velikostí a pestrostí klobouku nejspíše ukazovaly velikost svého bohatství a společenského postavení. Navzdory kloboukům neuvěřitelným oko mé nad elegantními kostými secesními s náznaky let dvacátých (pro mne v módě stále inspirujícími) radostně plesalo. Dressy plovací byly přímo rozkošné a dle mého gusta! *** Omlouvám se za výlev tento kloboučničký garderóbní, nuž potřebovala jsem jaksi vykompensovat pocit rozkládajícího se masa. *** Zasazen v Benátky romantické s obrazy poetické kamery umocněné symfoniemi Gustava Máhlera (jakoby komponovanými k filmu tomuto) rozehraje se příběh letní, plážově lenošivý, však se skrytým nábojem dramatu v nitru jeho postav i samotného města zachváceného plížící se cholerou. Stárnoucí hudební skladatel hledající odpočinek a odpověď na otázku „Co je krása?“ nalezne v sobě city znepokojivě nezdravé až smrtelné… *** Italský film kupodivu netypicky nehalasný a skromný v řeči. Hovoří především obrazy, melodií, gesty a mimikou tváře, byť sebevíce nalíčené. Mladý „anděl krásy“ neotevře svých úst vůbec a jakoby nenápadně zjevuje se na scéně ve své líbeznosti, plně si však vědom zájmu o něj. *** Navzdory k poněkud zneklidňujícímu tématu filmu (v mém chápání) - láska muže k dospívajícímu chlapci na hraně vztahu patologického (odehrající se však jen v mysli jeho /neb je to obdiv krásy jako takové?.../) - celkové jeho vyznění (především díky kameře a hudbě) je spíše poetické, jako hudebně-obrazová dramatická báseň.

Vystihnuv dusivou atmosféru parného léta na anglickém venkově v hávu secesním a domě středně stavovské rodiny rozkrývá a poodhaluje režisér charaktery, emoce a vnitřní dramata jednotlivých postav, zahaleny rouškou zvyků a společenského bontonu. K tomuto intimnímu poodhalování přispívá výborná kamera umocněna vynikající hudbou. Třináctiletý posel (anděl) vtáhnut do komplikovaného světa dospělých ztrácí bílou roušku dětství. Utajovaný vztah společensky neakceptovatelný nemůže v době upřednostňující společenský stav před láskou dojíti naplnění a žádný šťastný konec se nekoná.

Tesklivý saxofon... Mafiánské praktiky, mrtvoly padající jak přezrálé hrušky, bouračky, z nichž pronásledovaný poctivec Alain Delon s dokumenty kompromitujícími vyvázne bez škrábnutí (zvláštní fluidum as). Po posledním útoku kulometném se však pořádně naštve a vezme do rukou zbraně... Kdo zařídil smrt darebáka, jeho přítele? „To se stává ve vyšších vrstvách atmosféry: Teplota náhle poklesne.“ Společnosti nemající tváře ni totožnosti. Kdo je viník? Vlastně nikdo tam, kde se střídají tváře. Vysoké vrstvy politické prožrané korupcí a praktikami kmotrovskými... „A co myslíš, že bude teď?“ „Nic zvláštního. Jestli je komisař čestný, dá výpověď a půjde lovit lososy. Někteří poslanci poznají, co je to cesta pouští, ale překonají ji rychle. Až se vrátí, znovu si nasadí masku tak, jako si staré děvky nasazují masku nevinnosti...“ Tesklivý saxofon...

„Pane Poirote, venku na ulici je dáma. Přechází tam a zase zpět. Pak se dívá nahoru… Jsem si jistá, že chce jít dál.“ „Běžte a zadržte ji, slečno Lemonová. Můžete jí sdělit, že Hercule Poirot v tomto období cizí dámy nepožírá.“ Tímto konstatováním labužnickým velký detektiv inkognito vplouvá vstříc záhadě cornwallské kuchyně, kde ovšem - jak se ukáže - „nepotřebují nějaké cizáky trousící svoje moudra“! Hercule vře jak papiňák chystavše se páry vypustit, zvítězí však gentleman. Navíc jeho hexagram je SKROMNOST - mimořádná osobnost prosta vší marnivosti - přejde tedy poznámku nejapnou pouhým konstatováním: „Doktor, který nepochybuje, není doktor, ale spíše popravčí!“ a odmítá za vraha své klientky označit gastritídu. No není divu, že je mrtvá, když „ve svém věku běhala za mužskými“! A co ta „blonďatá coura“ hltající manžela zavražděné?! Při srážce s ní Hastingsovi naprosto změkne mozeček a vyloudí pouze nesrozumitelné klokotání. Jeho mišmaš žádného receptu kloudného do varu pátrání nevnese. Nastupuje inspektor Japp - „Ale né, to nemůžu mít jednu vraždu jenom pro sebe?“ - a Poirotovi malé šedé buňky naplno vařící se, musí s ingrediencí vox populi zachránit nevinného, by vězeňská strava nebyla soustem jeho posledním… P. S. Jako expert na zdravou výživu Hercule Poirot radí nepožívati herbicidů ve stravě a indické kuchyně. Obé býti může smrtelným!

Ježkovi oči! Alain Delon jako šílený doktor vrhající se v cynické nahatosti v vlny turbulentní oblačné a mořské i pokusů pochybných kůry omlazující?! Neuvěřitelné! Spatřivši Lorenza vykouknuvšího z mrazáku na háku visícího s břichem rozpáraným dočista dočista, konečně pochopila jsem(?) záměr režisérův: Jedná se o černou grotesku! Už už čekala jsem uvolnění obličejů s komediálním závěrem. Jenže zmateně pobíhající A. G. vyhlížela jak vyplašená srna v honičce dramatické a omlazení zombíci s tváří kamennou zašpuntovávajíce cestu k úniku také nevypadali nijak srandovně. Nejspíše zůstanu nadále v nevědomosti, neb ani druhá léčba šokem světla nepřinesla a tímto nadobro loučím se s doktorem Ďáblem a jeho pokusnými králíky.