Filomena.I.

Nejpinktlichovatější filmový Hercul Poirot (s obavami rozpoznávám cos společného v nutkání srovnávat věci do sloupečků úhledných) a životní role Davida Sucheta. Malé šedé buňky jsou zcela uchváceny i s bicepsem tepajícím v hrudním koši. Rozšafné špičkování humorně - britské s lidovým inspektorem Jappem, pravým opakem Herculovým. Věrný Poirotův pomocník a přítel - s polodlouhým vedením však vehiklem (rozkošným) pohotovým - kapitán Hastings, úsměvu vyvolávající. A přirozeně neodmyslitelné vraždy v hlavní roli zasazené do oku lahodící architektury a interiérů, jakož i kostýmů dobových. Prosto stříleček, akčních scén, rychlého tempa. Zkrátka pravá nefalšovaná detektivka v hávu let dvacátých a třicátých s vůní starého kontinentu i zemí exotických. Manifik!

Každý, kdo hledá spásu sám, skončí jak uhlí vyvržené z ohně... Tápu v mlze…nevím, odkud nepřítel zaútočí. Jsi tam Bože? Kéž tě nezradím… Jako smyslů zbavený střílím ve změti těl nevěda skorem kdo je kdo. Zmateně klopýtám mezi zraněnými svíjejícími se bolestí a šílenstvím v bahně a prachu. Tupě zírám… Tohle velké zlo - odkud se bere, jak se vkrádá na svět?... Otupení. Tenká, tenoučká linie mezi dobrem a zlem, rozumem a šílenstvím, správným a špatným rozhodnutím, světlem a tmou, životem a smrtí… Kdo nás zabíjí? Kdo nás okrádá o život a o světlo? Válka lidi nešlechtí. Otravuje duši. Jak jsme přišli o to dobro, které nám bylo dáno? Nechali jsme ho vyklouznout. Lehkomyslně jsme ho rozprášili… Co nám brání, abychom se pro něj natáhli?... Jak nepatřičné vstoupit v bystrý potok se zbraněmi, porušit majestátnost pralesa. Chlad vkrádá se do morku kostí i duše. Pořád věříš na to nádherné světlo? Jak to děláš?... Špína samota bolest smrt… Člověk vidí umírat ptáka a bere to jako neopětovanou bolest. Ale poslední slovo má smrt. Ta se jen směje. Jiný člověk vidí stejného ptáka a cítí tu nádheru. Cítí, že se skrze něj něco usmívá… Rozbor filmu a charakteru postav hutně na poslechošotku v Deníčku.

Utopena v bahně oplzlosti odcházím do sprchy a tohoto neznámého ne-známého „umělce“ (čeho byl vlastně umělcem?) zanechávám jeho zvrácenému egu a zletilým či ne-zletilým sexbombám. Snad pomsta režisérova?...

Ačkoliv mohla jsem se státi hvězdou v novém filmovém zpracování románu Doktor Živago (vybrána byla jsem do komparsu, kterýžto musela jsem pak odmítnout), "starý" Živago oslovil mne více. Snad způsobil to pohled poetický na rozlehlé pláně ruské s koberci květů či ledovým krajkovím zdobené panské sídlo pohádkové, rozšafný knír toliko zádumčivého a citlivého doktora Omara Sharifa - muže mezi dvěma ženami - modrá kukadla chudé krásky Julie Christie či tichá oddanost zajímavě krásné Gerardine Chaplinové. Suma sumárum je Doktor Živágo i ve svých 50 letech s příběhem zasazeným do krvavé ruské revoluce stále zážitkem mocným...

„Kráká starý havran, krákat nepřestane. Dokud v Koločavě živý chlap zůstane…“ Balada pro banditu Miroslava Donutila a jeho blonďatou Eržiku Ivu Bitovou s divadlem Na provázku. Zapějte spolu s nimi havraní hit, který se nesmazatelně vryl do našeho sluchu. O zbojníkovi, kterýž bohatým bral a chudým dával. Perla vyloupnuvší se neuvěřitelně v normalisačních létech sedmdesátých v režii Václava Síse. V tom čase jako osvěžující vánek z hor přišedší. S patolízalským Bolkem Polívkou (ten obraz mnoucích si rukou dodnes zůstal v hlavě), jenž svým umem již zde dokázal býti hoden stát na vrchních bidlech hereckých - pokud zrovinka nevezme jakous komedii stupidní. Kurvahošigutentag. Užijte si krásný den s havrany na plotu a písní zbojnickou na rtech... Bylo tu není tu * havrani na plotu * Bylo víno v sudě * teď tam voda bude * není není tu... (Píseň s celým filmem v Deníčku.)

Sladký život připadal mi poněkud rozvláčný. Při milenecké hádce Marcella a Emy v bouráku na silnici prašné nevydržela jsem více a šla na minutku kouknout do ledničky. Možná méně slov by znamenalo více. Uznávám však, že od Italů je to požadavek téměř nemožný. Snaha Marcella ponížit všechny na posledním mejdanu byla jaksi přemrštěná. Jakoby totálně změnil svůj charakter. Však propadnuv se do písku pozvolného otupění, neslyší již hlasu z břehu druhého… Slavná scéna fontánová s blonďatou kráskou uvnitř spíše chlapským osazenstvem potřásla, však se mnou nehnula ani trochu. Asi nejsem na blondýnky. Ve skvělém Lexu Barkerovi již dřímal nepochybně slavný Old Schatterhand - Rychlá Pěst!

Někdy mne novovlnní francouzské filmy se svou erotikou a nahatostí přehršlenou lezou na nerv. Jakoby tím byly potrefeny či co a ještě na své šarády postelní hrdy byly. A hlava Pod pískem s tělem obnaženým je jedním z takových příkladů. Dostavila se otrávenost a vůně duše zraněné ženy nepřipustivší si krutou pravdu pohltil laciný parfém erotična… Je mi líto. Za výkon herecký dvě hvězdy.

Rebélie a naděje na změnu je zbita, udušena, zavražděna. Zabriskie Point - kousek pouště zatím neznásilněné, svobodné, očišťující... Jako facka musí pak být návrat do tvrdé reality mamonu, intrik a ne-svobodného ducha. Co jiného může v mysli člověka, zakusivšího byť jen chvilkové opojení svobodou, následovat, než vzdor a touha po osvobození znázorněné ve zničení a rozprášení všeho, co může zotročit. *** Zpomaleně létající předměty vzduchem za kytarového doprovodu Jima Gelmoura z Pink Floyd (ach!), byly pro mne nejsilnějším zážitkem filmu.

Máte dosti sladkostí a zachtělo se vám čehosi říznějšího s odérem česnekovým? Vydejte se v Drákulův hrad plný tajů a záhadného hraběte, kde barva má své privilegované místo v atmosféře tohoto zpracování filmového. Napoprvé mírné znechucení z barvitě pojatých živočišných scén. Však napodruhé vidělo oko více. Stínový záběr Drákuly s hnáty roztomilými, plížícími se k hrdlu mému, přesvědčil mne o nezbytnosti manévrů úhybných. Pochopila jsem, že kůl v plotě není na tom správném místě. *** Zpracování se drží tématu románu Brama Stokera - příběhu lásky, tragédie, prokletí Boha v zoufalé situaci a hledání ztracené lásky. Nacházíme v něm ještě jiný rozměr, nežli jen krvežíznivé tvory, kde malá nepozornost stačí a již jsou k vám přisátí jako pijavice... Mimochodem - zde vám ani ten největší věnec česnekový nebude nic platný...! (A již je mi jasné, KDO rozkrádá zemědělský půdní fond!)

Do nepatřičné hudby vplouvají s obrazy surrealistickými tři nepatřičné ženy: Mladičká nenápadná Pinky s občasným výrazem šíleným strach nahánějícím, jež namísto hledání sebe sama obléká šat navenek společenské umluvené moderní povrchní Millie, uvnitř však vyprázdněné osamělé. Mezi nimi sem tam mihne se mlčenlivá tajuplná malířka vnořena v obrazy své děsivé. Děsivě patologická atmosféra s plíživým gradováním proměn a prolínáním charakterů postav line se celým filmem. Kdo je kdo? Nechat si zdát tento surrealistický sen s prvky hororovými jednou jedinkrát, je pro mne naprosto dostačující.