Filomena.I.

Tesklivý saxofon... Mafiánské praktiky, mrtvoly padající jak přezrálé hrušky, bouračky, z nichž pronásledovaný poctivec Alain Delon s dokumenty kompromitujícími vyvázne bez škrábnutí (zvláštní fluidum as). Po posledním útoku kulometném se však pořádně naštve a vezme do rukou zbraně... Kdo zařídil smrt darebáka, jeho přítele? „To se stává ve vyšších vrstvách atmosféry: Teplota náhle poklesne.“ Společnosti nemající tváře ni totožnosti. Kdo je viník? Vlastně nikdo tam, kde se střídají tváře. Vysoké vrstvy politické prožrané korupcí a praktikami kmotrovskými... „A co myslíš, že bude teď?“ „Nic zvláštního. Jestli je komisař čestný, dá výpověď a půjde lovit lososy. Někteří poslanci poznají, co je to cesta pouští, ale překonají ji rychle. Až se vrátí, znovu si nasadí masku tak, jako si staré děvky nasazují masku nevinnosti...“ Tesklivý saxofon...

S přibývajícími podezřelými přibývali súdruhovia aj súdružky a další súdruh sem a zase tam, co se na scéně Chudík objevil. Navrchovanost súdruhou dovršil hláškou „Česť práci súdruh vedúci“ ku podozrivému, a tím mne naprosto oprostil od sledování děje a už už na čudlík sahajíc chtěla jsem ku konci přetočiti, neb trpezlivosť vytratila se dočista. Nuž kalena nejspíše ocelí budovatelskou tah tento ustála jsem a dotáhla film do řešení konečného se všemi těmi súdruhmi pospolu aj vrahom súdruhom odhaleným. Jsem však z toho všeho potrefená poněkud, že tunaj píši česko – slovensky (neb slovensko – česky?) se stále se opakujícím slovem. Ano, takto otravné to bylo. Zdá se, že nová vlna slovenská nespláchla tých súdruhou do kanálu. Třetí hvězda zavěšená má malý tik nervní, takže maličko poblikává.

Kam hrabou se vily nevzhledné s vehikly plechovými dnešních zazobanců před okázalostí pokrývek hlav secesních! Kloboučník zde - pustiv opratí fantasie své - vykouzlil na hlavách dam hrnce, talíře, turbany, mašle obří, záhony květinové, uši sloní soupeřící s chvosty ptačími a další Velikány tvarů prapodivných. Dámy v počátku století dvacátého byly ženami chrabrých srdcí a postav ztepilých, neb vložiti na hlavu něco takového a vyjít takto do společnosti, vyžadovalo notný kus odvahy a pružné bicepsy krční, by hlava unesla zátěž několikakilovou. Velikostí a pestrostí klobouku nejspíše ukazovaly velikost svého bohatství a společenského postavení. Navzdory kloboukům neuvěřitelným oko mé nad elegantními kostými secesními s náznaky let dvacátých (pro mne v módě stále inspirujícími) radostně plesalo. Dressy plovací byly přímo rozkošné a dle mého gusta! *** Omlouvám se za výlev tento kloboučničký garderóbní, nuž potřebovala jsem jaksi vykompensovat pocit rozkládajícího se masa. *** Zasazen v Benátky romantické s obrazy poetické kamery umocněné symfoniemi Gustava Máhlera (jakoby komponovanými k filmu tomuto) rozehraje se příběh letní, plážově lenošivý, však se skrytým nábojem dramatu v nitru jeho postav i samotného města zachváceného plížící se cholerou. Stárnoucí hudební skladatel hledající odpočinek a odpověď na otázku „Co je krása?“ nalezne v sobě city znepokojivě nezdravé až smrtelné… *** Italský film kupodivu netypicky nehalasný a skromný v řeči. Hovoří především obrazy, melodií, gesty a mimikou tváře, byť sebevíce nalíčené. Mladý „anděl krásy“ neotevře svých úst vůbec a jakoby nenápadně zjevuje se na scéně ve své líbeznosti, plně si však vědom zájmu o něj. *** Navzdory k poněkud zneklidňujícímu tématu filmu (v mém chápání) - láska muže k dospívajícímu chlapci na hraně vztahu patologického (odehrající se však jen v mysli jeho /neb je to obdiv krásy jako takové?.../) - celkové jeho vyznění (především díky kameře a hudbě) je spíše poetické, jako hudebně-obrazová dramatická báseň.

Pro mne jsou tyto velkofilmy z let šedesátých poněkud úsměvné. Aktéři brodíce se sněhem blátem prachem pískem vypadají stále jako ze škatulky s čistými oblečky. Pěkná slaďoučká podívaná. Tuto povětšině nerealistickou podobu krásně dokreslují kýčovité kulisy. Nuž má to své kouzlo. Spartakus se však liší svými více komorními a méně velkolepěhromadnými scénami. Režisér si nelibuje v krvavých detailech, jak tomu bývá ve velkofilmech podobného rázu, zvláště v dnešní době s technologiemi počítačovými, z kterýchžto krev stříká jak z hadice hasičské. Spartakus je více o charakterech jednotlivých postav, než o velkoleposti bitev. Spartakus je komorní orchestr, v němž každý part je zahrán patřičným nástrojem v dovedných rukou hráče. Kapele s dirigentem zručným tleskám na sedmdesát procent.

Nutné je podporovat technické a přírodovědné směry a firmám vychovat nové techniky a inženýry. K čemu jsou nám humanitní obory?! Vyhozené peníze! Ozvěny politiků i mnohých občanů. Krouhneme kulturu a moderně vybavíme vojáky. Básníci? Ti darmožrouti! Však „pro poesii krásu romantiku lásku dýcháme, žijeme“ a stáváme se svobodně myslícími bytostmi. O tom je tento film (a o tom jsou školy). O vzbuzení samostatného myšlení skrze krásu poesie a sny, které nás ženou dál a dál. „Jen bláhovými sny svobodni jsou muži. (Na oltář těch snů pokládám svou růži).“ Učitel neukazuje cíl, nevychovává, nýbrž pomáhá rozsvěcet studentům duši, hledat sama sebe. *** Ó můj živote naplněný otázkami * nekonečnými řadami bezvěrců * a městy překypujícími pošetilostí! * Co dobrého skýtáš ó můj živote? * To že jsi že žiješ existuješ že dýcháš * že překrásná báseň nekončí * a ty smíš připojit verš… ** Jaký bude ten váš?

Sting má dar vykouzlit atmosféru. Atmosféru, v kterouž ponoříte se jak do lázně příjemné a hýčkati se necháte bublinami trysek libozvučných. Skotské střiky houslí skotačivých vypotí z vás potvornosti nedobré, zamořivše duši vaši. Ozdravné bahno humoru v slově doprovodném oplácá bránici vaši. Tak pookřátí s jiskrou v oku přívětivou vrhnete se s vervou čerstvou opět do vod všedních dnů plynoucích. * Navíc oči vaše rozsvícené ocení obrázky loděnic surrealistické černobílé rodného Stingova industriálního města Newcastle, problikávající koncertem. Jediné minus byla absence titulků k písním, zde o to více potřebných, když šlo o písně ke hře divadelní. * Tři bratři v zemi Skotské à capella v podání pěti bratří Wilson Family mě dostali dočista. To musíte slyšet (v mém Deníčku).

Sergej Paradžanov hovoří k divákovi především obrazem a symboly a stránka dějová je jen doplňující linkou. Sděluje cosi vnitřního, osobitého, duchovního...a k tomu nutné je především otevřené srdce nežli mysl našponovaná. * V huculské komunitě otesané větry ostrými a prací tvrdou odvíjí se balada o nenaplněné tragické lásce. Barva ukazuje nám život a radostné chvilky dětství, symbolisující lásku a harmonii života (běh po lesní pěšině). V barvě vyvedeném závěru pak Ivan navrátivší se k Bohu a tím i k životu je osvobozen a jeho vzkříšení symbolisuje svatba, která je vždy počátkem nového života. Bezbarevnost znamená bezžití, (duchovní) smrt. V kraji plném zvyků pohanských mísících se s křesťanstvím přebývá též Archanděl Michael střežící svatost, v podobě toho nejubožejšího němého blázna Mika – vědoucího, doprovázejícího, bojovníka proti zlu. V Bohem zapomenuté zemi či lidmi, kteří zapomněli na Boha? Kouzelná kamera vtahuje nás do tohoto boje dobra se zlem mnohdy s prvky hororovými, silně připomínajícími Erbenovu Kytici a umocňuje atmosféru obrazové mosaiky. Na Stíny zapomenutých předků nelze jen tak zapomenouti. Obrazy mocné ve mne stále zůstávají...Podrobný vhled do filmové balady v mém Deníčku.

Po shlédnutí filmu místními potentáty byl prý Juraj Herz odporoučen na psychiatrické vyšetření. V první půli jsem se obávala, že tam skončím též. Ošívání, hlavy třeštění z toho neustálého lomozu, křiku, zvuků příšerných, špíny a otrhanců. Sáhla jsem i na čelo své v obavě horečky, jak jsem se z trýznivosti této zpotila. Úmysly zaječí na síle rostly a v křesle držela jsem se jen silou vůle. Náhle jakoby se cosi zlomilo a mozek začal opět fungovat a pozornost utkvěla na perle, o kterou konec konců přece šlo především. Vyskočil mi úryvek z Bible o drahocené perle, kvůli které člověk prodá vše, co má, aby ji získal. * Našla by se i postava prosťáčka, blázna, který má téměř vždy jakousi zásadní úlohu a jehož většinou všichni využívají a opovrhují jím. Pak přichází falešný mastičkář nepochopiv ničeho o cestě hledání Světla a zůstává tak ve tmě. Zlo převtěleno do motorkářů potetovaných, číhajících na své oběti jako hyeny nenasytné. Potulní herci nastavující zrcadlo. Vše a všichni vířící kolkolem jako na tržišti (spíše smetišti) světa. * Identifikovat herce známé nezdařilo se hnedle. Krásně - či spíše odporně zakukleni. Však osobitě zabarvený hlas (zakázané) Jany Kratochvílové a Jiřího Schelingera poznatelný byl hnedle. Alespoň něco. Tehdy zapovězený Pražský výběr byl nepřeslechnutelný svým vystoupením, inspirovaným pochody nacistickými. Proto tak odpuzující hudba a vlastně všecko. Straka získavší na závěr perlu, této se vzdává pro záchranu svého bližního. Vskutku skutek lásky. Vykročila do Světla... ***** Toť štěky, jež vyždímati jsem ze sebe ráčila k počinu tomuto. Více ze sebe nevytřesu. Poněkud pokulhávám za Jurajem Herzem. Však osvětlení přinésti mohl by podrobný rozbor fundovaný v mém Deníčku, chcete-li.

Již v době vzniku tohoto filmu (ve třicátých létech 20. století) jeden gruzínský kritik prohlásil: VELKÁ LEŽ! Nejspíše jej po tomto odvážném sdělení již nikdy nikdo nespatřil… Film je hodnotný POUZE po stránce filmařského řemesla – zdeť ještě toho poctivého, kde každý záběr kamery byl pečlivě promyšlen a proveden. Nutno vyzdvihnouti detaily tváří zvrásněných, kde zachycení světla a stínu je hledáním umělcovým. Jako umělecké dílo malíře. Strhující pak je scéna se štvaným koněm – běžící kopyta – země – člověk, záběry prolínající se navzájem a umocňující drama děje. Černá a bílá um obrazový dokonale dokreslují a zvýrazňují. *** Děj rozpráví o těžké dřině v gruzínské vesnici odříznuté od moderního (sovětského) světa, kde lidem schází moderní nástroje, kolchozy a rudí brigádníci. Nedostává se jim soli a navíc jsou zmítáni v tmářském náboženství a provozují divné kulturní zvyky. K tomu všemu krutě vyženou ze vsi ženu v naději a její narozené dítě zemře. A ejhle – v dáli svit hvězdy rudé zazáří v život zaostalých vesničanů a parní válec vyválcuje cestu k lepším zítřkům! (A pěkně jim život osolí…) *** Snad jen (s prominutím) idiot mohl by uvěřit „pravdě“ vepsané v fanatickou tvář onoho komsomolce přinášejícího „vysvobození“. Gruzínci váží si života a svých tradic – zvláště na venkově. A dodnes do oné vesnice žádná asfaltka nevede. Kdo nevěří, ať tam běží…

Po létech mi zůstal z tohoto filmu pocit křiklavě červené s idylickým obrazem sester na houpačce oděných v šepotající čistě bílou. Symbolická bílá a červená mají v Šepotech a výkřicích zásadní roli. Červená křičí bolest, samotu a výčitky umírající sestry protkané bílými okamžiky klidu a smíření s bělostnou linkou soucitu a přívětivosti ošetřující služebné. Červená linie prochází navenek spořádaným, uvnitř však zoufalým životem uzavřené, tvrdé a praktické nejstarší sestry, přerušena občasnými krvavě rudými výkřiky, jež v jedné chvíli dolehnou až k mladší sestře, snažící se v bíle osvětlené chvilce navázat sesterský vztah. Zhrozena a znechucena sestřinými výkřiky se opět odívá do svého namašleného egoismu v nudě a nešťastném manželství. Tváří v tvář smrti jednoho ze sourozenců odhazují sestry na okamžik své masky a ukazují svou pravou tvář ve vší své brunátné nahotě. Bělostné Šepoty a rudé Výkřiky Ingmara Bergmana ukazují v drsné realitě vzájemné vztahy středostavovské rodiny 19. století a odhalují až na kost charaktery jednotlivých postav, ztvárněné hereckými oblíbenkyněmi režisérovými. Diváci vtaženi do děje spolu s nimi prožívají dramatické výkřiky zmírněné občasnými šepotajícími přívětivými doteky s klidným pietním obrazem ukřižovaného Syna - umírající sestra - spočívajícího v náručí své Matky - láskyplná služebná…