Filomena.I.

Snad jen chorý mozek americký může vyplodit něco tak obludného. Totiž vyrobit dítě ze zkumavky sloužící jako náhradní díly pro jiné nemocné dítě a ještě o tom natočit film. Toto bohužel není sci-fi. Jak snadno lze zneužít poznání člověku darované. Film vypovídá cos o dnešním člověku neschopném přijmout bolest a vyrovnat se s utrpením. A nějaký kříž jistojistě v životě přijde a nelze mu nijak uniknout. *** Výstraha pro zneužití moderních technologií v medicíně překračujících mez morálky a samotného lidství. Made in USA.

Blízka stavu „u vytržení“ s bránicí lochtající hleděla jsem na kouzelného dědu a strojek patentního budíku (byť v chatrči polorozpadlé), jenž rovnati by se mohl s vynálezy proslulými vynálezců věhlasných. A ve chvílích těchto rodilo se zalíbení v tvůrci počinu tohoto ztřeštěného. Slátanina bláznivě komediální, prošitá nití gangsterské parodie a zdobena pohádkovým krajkovím o „hloupém“ Honzovi a zlém drakovi (mafiánu) chtivém uchvátit nevinnou pannu do svého doupěte nočního klubu. Přes mnohé groteskní, jímavé, odvážné, ztřeštěné a další nemožné situace zabrání mu v tom Honza - dědečkův vnuk vydavší se s rancem a kravkou v veliký svět (totiž do nejbližšího městečka) - s pomocí neohrožených bratrů Dlouhého a Chudoduchého, draka zneškodní a Honza navrch pohlednou nevěstu získá. *** Bojištěm dobra a zla prolínají se další pitoreskní postavičky dodávající příběhu správnou šťávu a náboj. Úlet nad úlet, dominantou jsou však spíše volné pády do pastí a skrze krytiny střešní, nepočítáme-li létající kulky. Přeci jen jedna Blueman „vlaštovka“ ulétlá z cirkusu příběhem prolétává. Propadnuvšíc se střechou kostelíka, stane v ději šťastného konce svatebního, zazvoní zvonec a mně zbývá říci „No to je konec!“ a poděkovat Emiru Kusturicovi za bláznivý zážitek z jeho neobyčejné Závěti.

Bělostné zasněžené pláně v lůně hor. Vyhořelý chlap v depresi rozhodnuvší se - po vyhoření obydlí - poznat svého čtyřletého syna žijícího kdesi na severu. Na své cestě potkává ještě větší osamocené ztroskotance. Povzbudí se navzájem. Vzplane další oheň (respektive bouda). Severský suchý černý humor jako ledové ostří protne občas filmové plátno (či bednu v obýváku). Ledový klid. Muž a dítě. Setkání…titulky. Pozvednuté obočí: Konec?(!) *** V paměti obraz bělostně zasněžených plání a čirého vlídného klidu… *** Norská road-movie nemající začátku ni konce…

Dva mírně ulítlí chlapíci. Jeden kočuje s hasákem od kina ke kinu, druhý vřítiv se vozem do jezírka ocitá se na břehu promáčený s jedním kufříkem. Tak se spojí jejich cesty na jedné road-movie. Společně putují - za zvuků rozechvívajícího saxofonu a plačící kytary - od města k městu a na této pouti se setkávají s příběhy dalších lidí. Dva hledající ztracenci na cestě, kde pozvolně vyplouvá na povrch jejich život. *** „Jsem tvůj příběh“ říká jeden druhému na otázku „Kdo jsi?“. *** Každý jsme na cestě. A každý, koho na ní potkáme, se stává naším příběhem. A může nás posunout dál… Nalezneme svůj příběh… *** Téměř tříhodinový černobílý málomluvný však výmluvný film stojí za vidění. Stoprocentně.

Líbila se mi jednoduchost a s jakou samozřejmostí přijímali "hrdinové" filmu setkání. Hledání babičky symbolisuje hledání svých kořenů a sama sebe. Na druhé straně není dobré ohlížet se příliš zpět nebo zůstat stát na místě. Je dobré vykročit na cestu. I cesta může být cíl... Čím jednodušší budou naše vztahy, tím budou čistší, přímočařejší.

Propletenec žánrů od mafiánské gangsterky, detektivky, dramatu a nevím čeho ještě po pohádku o krásce a netvorovi s tím rozdílem, že netvor zde zachraňuje krásku - z galaxie prosté toho nejušlechtilejšího citu. Město s totalitním zřízením (polopaticky ztvárněným - cedulka SS, komanda, „hlídači“ /a nebyl náhodou na jedné fotce B. Engels?/), pro diváka umocněné nepříjemně oslňujícím blikajícím světlem mučícím a obrázky v negativu. *** Vše ovládající kompjútr Alpha 60 (Alfa jako první číslo v řecké abecedě možná jako symbol prvenství, jedinečnosti, božství, nadřazenosti…?) /pojmenovala jsem po něm svůj starobylý mobil/ vydedukovav ve své chladné logice nebezpečí síly a moci slova, mnohá z nich zakáže. Přesto právě SLOVO se stává jeho zkázou… *** Nepřizpůsobiví odsouzenci padající do vody - symbol očištění, znovuzrození, nového života. *** Nastíněná hrozba z přemnožení moderních technologií, kdy člověk přestává býti člověkem a stává se necitelným strojem je poněkud přehnaná, rozhodně však není sci-fi. *** Jean-Luc Godard se zřejmě nestane mým oblíbencem, nuž pro poselství v tomto filmu - člověk nemůže existovat bez POESIE (kultury, lásky: „Žít znamená vykročit k těm, které milujeme“ /i k těm, které nemilujeme/...) - dávám 70 %. *** P. S. Jisté je, že „nejstarší řemeslo“ nezanikne ani v té nejvzdálenější budoucnosti…

Okluzní fronta: 556-42 ** Studená fronta: 544-360-30 ** Teplá fronta: 350-38*345-34*341-33 ** Výška, tlak, teplota, rosný bod: 570-954*7,6*3,6*2 760*725*9,9*-14(!) ** Jak vidíte, ideální počasí k návštěvě Liptákova, kde stopy své zanechal český génius Jára Cimrman. ** (Vize v troubě.)

Pokud by se děj filmu odehrával mimo podium, byl by hodně dietní. Však děj se zde odehrává v tanci - vášnivém strhujícím dech beroucím flamencu, mnohdy doprovázeném jen dupáním či kastaněty. Bizetova Carmen ve filmu proplouvá mezi nácvikem a soukromým životem tanečníků a divák často nerozeznává, kdy jde o hru a kdy o život. *** Kamera dělá psí kusy a obohacuje strohost kulis. Zvláště stojí za zmínku stínový souboj dvou soků. (Kdyby se takto řešily konflikty, roztančil by se celý svět za zvuků úchvatné španělské kytary. To mi tak blesklo hlavou při této podívané.) Ohnivá Carmen v podání Laury del Sol mi připadala poněkud chladná. Výrazově se mi více líbila Cristina Hoyos. *** Předem připravena na zážitek z výrazového vše vyjadřujícího tance, nežli z filmu jako takového a „kostýmové“ Carmen, hodnocení mé je 90 % - Iberia (2005) mne přeci jen uchvátila více. *** Jisté však je, že flamenco je více než tanec.

Kamera v hlásné troubě a již se točí vrtule vzletného filmu o jednom šíleně ulétlém milionáři, jenž šokoval Ameriku svými vzlety a pády nejen v oblacích první poloviny dvacátého století. Tuto výzvu si nenechal ulétnout ani režisér Martin Scorsese a natočil precisní drama s perfektně poskládanými kuličkami hrachu na talíři kinematografie, jakoby již svým dílem vymaloval fobionální charakter přehnané čistoty a precisnosti Howarda Hughese a zároveň vzdal hold a podtrhnul jeho druhou stránku geniálního konstruktéra a letce kráčejícího po trávníku vyvedeném v barvě kovu. Štěstěna pana H vybavila miliony, tak mohl své sny uskutečňovat plnými doušky a nutil k tomu i druhé. „Pracujete pro mě, sežeňte mraky!“… „Potřebujeme 1,7 milionů – máme je? Ne. Tak je vyděláme!“ říká s prostotou dítěte či blázna, lidé kolem něj šílí, však udělají to, co jim řekne chlebodárce. Přítel nikdy. *** Režisér zbytečně nepitval jeho hollywoodské avantýry a pozastavil se pouze u vztahu s Katharine Hepburn, kterou HH asi skutečně miloval. *** Leonardo DiCaprio hlavní rolí předvedl vzletný mistrovský kousek, jež vynesl jej v nejvyšší hvězdnou sféru hereckou. Za ním ve vzdušném víru stoupal Alan Alda v roli podplatitelného senátora a na plynu neubral ani konkurenční podnikatel oblaky Alec Baldwin. *** V nadzvukových vlnách vivaldovských tančí svůj válečný tanec Pekelní andělé a celý film provázán je turbulentními tóny swingového orchestru. *** Jak „prsní exponáty“ obhájil pro svůj film Howard Hughes, tak všichni účastníci tohoto tříhodinového letu Letce obhájili své pozice na výtečnou. *** Ačkoliv byl Howard Hughes rozporuplnou osobností s mnoha úchylkami, prostě pro jeho zápal a nadšení jsem mu musela fandit. *** Na závěr nezbývá než říci: Odpoutejte se prosím, odlétáme…

Zde ona nenápadná hitchcocovská našponovaná atmosféra se prolínala celým filmem. Z příběhu mohl se vyklubati slušný záhrobní horor. Hitchcock však zůstal na zemi a předvedl pečlivě - do posledního detailu - schystanou „obyčejnou“ vraždu obestřenou závojem záhad tajuplné ženštiny z obrazu. Pro mne zůstává tak trochu záhadou motiv vraždy. Výrok „Mozart - koště, které vymete všechny pavučiny“ je hodný k zapamatování.