Filomena.I.

„Co tě nezabije, to tě posílí“ a udělá ze zlodějíčků, uprchlíků a dalších vojenských „odpadlíků“ zase pořádné chlapy. Nástrojem je neustálý poklus, vojenský dril, buzerace a především uměle vytvořený písečný pahorek, kde si jeho zdoláváním provinilci odpykávají svůj trest a jenž je též obávanou zbraní dozorců, jak někoho ponížit a zlomit. Stresující dril kárného tábora deptající odsouzené fyzicky i psychicky, přivodí smrt jednomu z nich a dusná atmosféra se ještě více zhustí. Našponované vztahy v pekelné atmosféře pouště a věznice začnou praskat, otupělí vězni se bouřit. U hrstky z nich se rodí odvaha s probouzejícím se citem pro spravedlnost, která „infikuje“ i některé z „opačné strany“, doposavad projevující netečnost vůči nekorektním praktikám despotického velitele. Příslib nastoupivší spravedlnosti však zhatí nakupená zlost a nenávist vězňů, jímž se naskytne neovladatelná příležitost k pomstě… *** Třeba vyzdvihnouti bravurnost kamery, která svým okem podtrhuje a umocňuje kupříkladu nekompromisní postoj velitele vůči rozbouřeným vězňům v pohledu zpoza jeho rozkročených nohou či detail jeho obličeje zachycený ve zvláštním úhlu. Jakož i pohled vězně zdolávajícího pahorek promítaný otvory v plynové masce za zvuků jeho dechu… *** Emočně strhující vhled do intimních zákoutí a vojenských praktik britské armády neberoucí si žádných servítek a výstižně ztvárněné charaktery jednotlivých postav i zvláštnost pohledů kamery umocňující drama situace si zaslouží vrchní místo na filmovém žebříčku.

Při jménu Hitchcock mi naskočí v hlavě horor. V "Okně do dvora“ byste jej těžko hledali. Pomineme-li kroky na schodech blížícího se souseda vraha. Z fotoreportéra toho času na marodce se klube obstojný vouayer. Masírovaný hubatou ošetřovatelkou, jíž sklapne až ve chvíli poznání, co že je to v té krabici na klobouky… Obletovaný dokonalou (samozřejmě) blonďatou snoubenkou, ze které se vyloupne Popelka. Místo svatebních šatů však z „oříšku“ vyskočí noční úbor s pantoflíčky… Jaký hororový příběh může v nedýchatelném vedru vykonstruovat vaše unuděná mysl při pozorování sousedů…? V tomto případě pravdivý…

Nezapomenutelné Lucentiovo (M. York) „Já planu“, atmosféra staré Padovy se zpěvy študentů prahnoucích po lásce spíše, než vědění knih moudrých, masky pravou tvář ukazující v karnevalech bujarých renesanční doby v mravech uvolněné volnomyšlenkářské… Pak už jen On a Ona. Ona - dračice kolem níž muži po špičkách chodí s přáním neviditelnými býti a hlavy kloníc jen před svícnem letícím. On - hromotluk požitkářský spíše loupežníka nežli šlechtice připomínající. Setkání temperamentů takových logicky jiskření přináší a nakonec oheň lásky vzplane. Však nakolik zkrotil muž ženu „zlou“ zůstává otázkou otevřenou… *** Otazník pro „pizda“, „tlama nevymáchaná“, „hnusná slizská svině“ ? - Básník vložil by slova tato do veršů svých, či šálil mne snad sluch můj?... *** Pro atmosféru filmu, um herecký i ztvárnění režisérovo čtyři hvězdy zavěšuji...

Nebeský paprsek, Konec hvězd, Rajský vodopád… kdo by řekl, že tato poetická jména patří mečům pěkně naostřeným pro hrdlo padoucha. Jako ruka spravedlnosti zasáhne meč Božství, jako po másle projede zdí, kamenem i kovem (natož masem) Ohnivý Drak a nikdo nepochybuje o pomíjivosti života při setkání s mečem Pomíjivosti. V rukou zručných mistrů spolu se sloupy, trámy, zdmi a domácími dekoracemi padají též hlavy a sem tam i nějaká ta končetina upadne… *** Krom těchto dosti krvavých scén nepostrádajících roztomilých detailů má Sedm mečů z dílny wuxia příběh jakoby inspirovaný Sedmi samuraji či americkými Sedmi statečnými, kteří se postaví na ochranu malé vesnice (zde však podobnost končí). V tomto případě proti zabijáckým vojákům uvádějícím svérázně (neb každá hlava cení se vysoko) v platnost císařův zákaz provozování bojových umění. S vidinou velkého bohatství se lovec lidí Ohnivý Vítr jako smrtící tornádo prohání vesnicemi a zanechává za sebou krvavou spoušť bez života. A to musí skončit. *** Ačkoliv je film postaven na bojových šťavnatých scénách, nepostrádá zvláštních a krásných záběrů kamery a jednu skutečně dojemnou poetickou scénu s koněm Štístko, při níž i otrlému šermíři slza ukápne. Za ni jedna velká hvězda a druhá za kostým Zelené Perly, císaře a jeho potentátů. *** Komu lahodí přehlídka bojového umění s meči a nástroji prapodivnými, zde zažije své. Za pozornost stojí souboj muže proti muži v uličce úzké na dva lokte. Dočetla jsem se, že film byl o hodnou délku zkrácen. Tím vysvětlil se důvod poněkud zmatečně kličkujícího děje, kde divák je poněkud ztracen a nezbylo místo na řádné vykreslení jednotlivých postav, i když pěkné tvářičky v něm jsou. Však naši stateční ji mají zahalenou v mlze, jež se bohužel nerozplyne. A to je poněkud rozčilující. *** Za co film nemůže je příšerný dabing, který mi často otravoval a rušil dojem a promícháno mnohdy až s hloupými dialogy tlačil kvalitu dolů.

„Moje staré hodiny bijí čtyři hodiny.“ Absolutní rým ukazuje tobě nejvyšší čas k návštěvě Hospody Na mýtince Járy Cimrmana - kde z nebe cyklistické zvonky padají - přepadne-li tě splín, depka, melancholie a jiná potfornost potforná, či „šílenství Žofiino“ Ludvíku, můj jediný příteli. „Bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče…“ „Jak jsem šťastna, že Vám ušel plyn“ milý hrabě von Ferdinande Zeppeline. „Zůstaňte a dobře Vám zaplatím.“ „Saprmen, to je smůla. Ještěže jsem vyvázl se zdravou koží.“ Kulhánku číslo 21 - „Vy mé pruhované štěstí!“ „Mám v cestovním vaku turistický oděv – nechcete?“ „Ale jó, klidně. Já sním všechno“ říká „prostý selský sekáček trávy.“ „Široko daleko jen my čtyři. Široko daleko jen my pět. Čtyři. Pět. Jó zpět - PĚT!“ „Spravedlnost nakonec vždycky zvítězí“ pašeráku Gőtzi, zvaný Žížalo!

OHLUŠUJÍCÍ. Po půl hodině hlava třeštila z toho lomozu (nad)zvukových efektů umocněných příšernou hudbou (asi nebyla tak příšerná) a ruka šmátrala po čudlíku k típnutí zvuku. Možná byl to záměr režiséra připomenuvšího, že konec světa nebude žádnou procházkou růžovým sadem (byť se uděje jakkoliv). Film 2012 stojí na vizuálních efektech a postavy v reji živlů prchající jsou charakterově černo-bílé či málo vykreslené. V celé té změti digivizu (pro mne až příliš předigilizované) se zmítá v karavanu jedna sympatická praštěná postavička, které uděluji hvězdu za upřímnost a přímost (zasejc in memoriam), kterých je v dnešním (pře)mediálním světě jako šafránu. Další hvězda patří dialogu šaolinských mnichů. K popkornu doporučuji přibalit špunty do uší.

Originálnost kamery, barevnost a hudba utvářejí jedinečnou scenérii a atmosféru jedinečného filmu, jenž pokládá divákovi nejzásadnější otázky v životě člověka: Odkud jsem přišel, kdo jsem a kam směřuji. Plynutí v čase vesmíru symbolizujícího nekonečno (věčnost, svět „na druhém břehu“, ve čtvrté dimensi) v rytmu Straussova valčíku „Na krásném modrém Dunaji“ je úchvatným zážitkem plným harmonie, nepotřebujícím žádných slov. Hal jako symbol nejvyšší Inteligence, dávající člověku svobodnou vůli v rozhodování, je v rukou člověka. Na člověku závisí rozhodnutí souznění či ztráty kontaktu - odpojení. Člověk je tím, kdo uzavírá sám sobě dveře do bezpečí (vesmírné rakety). Závěrečné obrazy připomínají kruh, koloběh života (dítě - muž - stařec). Dítě jako symbol počatého života prožitého v reálném čase se jako stařec rozpomíná, odkud přišel a navrací se domů… *** Ačkoliv řazené žánrově mezi sci-fi, do této škatulky mi vůbec nezapadá. Nezestárnuvší film po dalších shlédnutích nabízí stále nová a nová odhalení a otázky k zamyšlení…100 %

Vrtalo mi hlavou, PROČ je tento nehorázný seriál tolik opěvovaný. Nic brutálnějšího, patologického a oplzllejšího jsem v přihrádce seriálů ještě neviděla a doufám, že neuvidím. Přesto jsem poctivě tuto fantas-magorii dokoukala, však jakoby mi kdosi mozek vymazal, vůbec si nevzpomínám, jak příběh-nepříběh skončil. Jediné, co mi z něj zůstalo, je nepříjemná pachuť z úchylného mladistvého tyrana a obraz divného černého patrona v zasněženém pozadí ledové Zdi. Doufám, že milosrdná paměť i toto rychle zapomene. Jedinou hvězdu udílím obětovanému bílému vlkovi – in memoriam. …Ježkovi oči – ono to má ještě dalších DVACET dílů?! A dva řádky úchylných režisérů – to je již na pováženou. Zde hodnocení 92 % (!)?? – Svět se dočista zbláznil…

Pod pojmem "komedie" si představuji poněkud něco jiného, proto jsem ani nepočítala se shlédnutím tohoto filmu. Zachytivše začátek zaujal mne dialog a film mě už nepustil od bedny televizní. Zajímavá zápletka s tajuplným naháčem rozehrává v malém městečku více či méně dramatické komorní zápletky a setkávání, která s přispěním Naslouchajícího ucha (či jak se jmenovala místní linka důvěry) splétá dohromady osudy dvojic a vytváří vztahy více než přátelské. Ačkoliv identita hledaného viníka - naháče - zůstává zastřena rouškou tajemství, on je příčinou znovunalezení a pročištění vztahů místních obyvatel. Mile přívětivý film s humorným nádechem (úžasní byli dva náboženští fanatici a jejich dialog s komunitní "uprchlicí") a pěkně vykreslenými charaktery postav, na dobrou noc jako stvořený!

Když vás dvanáct ošklivých mužů, pobývajících za zamčenými dveřmi jedné staré tělocvičny, dokáže připoutat k obrazovce téměř na tři hodiny, stojí to přinejmenším za zbystření pozornosti a v lepším případě k rozhodnutí na vlastní oči zjistit, čím to asi je. Čaroděj Nikita Michalkov rozehrává svých Dvanáct porotců způsobem hypnotizéra a divák jakoby v transu naslouchá příběhům neobyčejně obyčejných lidí, v jejichž rukou leží svoboda či smrt mladého čečenského chlapce obviněného ze zabití. Zpočátku je vše jasné a dvanáct mužů odskočivších si na půl hodinky ze svého všedního života lhostejně odhlasuje „vinen“. Až na jednu výjimku, pochybnost, která neuvěřitelným způsobem rozehraje kolem jednoho stolu dramatická hnutí všech přítomných, rozkryje jejich charaktery a obnaží staré rány ve vynikajícím provedení dialogů a herců, jejichž výkon je ve filmu zásadní. Neznámý kavkazský chlapec ve víru tance nožů čečensko - ruských vztahů stává se pro tyto muže jakýmsi klíčem k odemknutí jejich srdce a divákovi k zamyšlení.