Filomena.I.

Dokument (festival Jeden svět 2014, téma: Práce) nám pootvírá především praktiky levné letecké společnosti a výpověďmi minulých zaměstnanců napovídá, proč jsou její lety levné. Rozprávění majitele firmy bylo fascinující. Myšlení zcela mimo (přinejmenším mimo mé chápání). Jak se někdo může chlubit zneužíváním svých zaměstnanců? No – může! Pilot je zkrátka taxikář. Teď už to víte. Jelikož je naše země spíše nelétavá, nejsou tyto výpovědi to pravé ořechové. *** Se supáči máme však zkušenosti dostatečné k pláči vedoucí. Tyto velké větší ohromné haly rozlezlé na našem zemědělském půdním fondu jsou kontroversí převelikou do nebe volající. Schlamstnou malé podnikatele, výrobce a zcela oblbnou svými „slevami“ lidi šílející. Slevy však nejsou zadarmo! Jsou draze zaplacené. Výrobci a zaměstnanci. Slevový kruh začarovaný se pak točí, výrobci snižují ceny, platí místo v regálu, čekají na platby, krachují (výnosy řetězců vzrůstají). Za levné zboží další nezaměstnaní. *** Zaměstnanci mohou býti kdykoliv odvoláni z dovolené (kupříkladu pokladní jsou často matky samoživitelky). Odbory jsou zapovězeny. Minimální platy. Manažeři hrají si se svými loutkami, bodují je a ony jsou jim a jejich rozmarným dravostem dány na pospas. Brigádníci mají lepší pozici nežli zaměstnanci kmenoví. Na hlavu postavené. Supáče nám s požehnáním politiků berou nějvětší poklad – půdu. *** V dokumentu na přetřes došel německý Lidl, jehož supáče decimují i zemi naši. Pro mne však informace byly nedostačující, pouze naznačený jakýsi teror a šikana zaměstnanců pracujících v neustálém strachu. *** Je jisté, že se supáčů nezbavíme. Zvolání: AŤ UŽ K NÁM TY POTVORY NELEZOU! Výzva: Nedejme se manipulovat „slevami“! Zpráva: Další hyper-supáč vyrostl „díky“ městským papalášům v záplavovém území na prahu městské památkové reservace… 46 000 metrů čtverečných slev??!…..

Již v době vzniku tohoto filmu (ve třicátých létech 20. století) jeden gruzínský kritik prohlásil: VELKÁ LEŽ! Nejspíše jej po tomto odvážném sdělení již nikdy nikdo nespatřil… Film je hodnotný POUZE po stránce filmařského řemesla – zdeť ještě toho poctivého, kde každý záběr kamery byl pečlivě promyšlen a proveden. Nutno vyzdvihnouti detaily tváří zvrásněných, kde zachycení světla a stínu je hledáním umělcovým. Jako umělecké dílo malíře. Strhující pak je scéna se štvaným koněm – běžící kopyta – země – člověk, záběry prolínající se navzájem a umocňující drama děje. Černá a bílá um obrazový dokonale dokreslují a zvýrazňují. *** Děj rozpráví o těžké dřině v gruzínské vesnici odříznuté od moderního (sovětského) světa, kde lidem schází moderní nástroje, kolchozy a rudí brigádníci. Nedostává se jim soli a navíc jsou zmítáni v tmářském náboženství a provozují divné kulturní zvyky. K tomu všemu krutě vyženou ze vsi ženu v naději a její narozené dítě zemře. A ejhle – v dáli svit hvězdy rudé zazáří v život zaostalých vesničanů a parní válec vyválcuje cestu k lepším zítřkům! (A pěkně jim život osolí…) *** Snad jen (s prominutím) idiot mohl by uvěřit „pravdě“ vepsané v fanatickou tvář onoho komsomolce přinášejícího „vysvobození“. Gruzínci váží si života a svých tradic – zvláště na venkově. A dodnes do oné vesnice žádná asfaltka nevede. Kdo nevěří, ať tam běží…

Zdivočelá země s hlubokými šrámy z války, kde ocitnou se na zchátralém panství dvě zraněná srdce vyprahlá – živí mrtví. Muž – odbojář Viktor Chotovický a žena – dcera esesáka Adelheid čekající na odsun. Adelheid, dříve vyvolená „čistá rasa“, nyní otrokyně vydaná na pospas pochybné zákonné moci. Tak v jednom domě tyto dvě osamělé bytosti téměř bez ducha a resignující na život krouží kolem sebe. Jsou ještě vůbec schopni navázat mezilidský vztah v tomto poválečném marasmu a beznaději? Muž se ženou jedná lidsky a uctivě. Tím jí dává naději na jakési světlo ve tmě. Jenže Adelheid již nemá sílu chytit se tohoto paprsku naděje. A v jedné drsné scéně jakoby chtěla železnou tyčí vybít všechnu svou nahromaděnou bolest a křivdy na ní spáchané (prošla si peklem „vyvolených“ ve spolku na „výrobu“ árijských dětí Lebensborn /Pramen života/). Jakoby chtěla smýt krví německých zabijáků špínu ze své poskvrněné duše. Tu však může očistit jen krev Beránkova… *** Dílo završuje Bachův chorál Jesu meine Freude – Jesu moje radosti: ** Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Oni nežijí podle těla, ale podle Ducha (Řím 8, 1). ** Pod Tvou ochranou jsem ochráněn před útokem nepřátel. Ať ďábel ví, ať je nepřítel zahořknutý, při mně stojí Ježíš. I když se třeská a blýská, i když mě straší hříchy a peklo, Ježíš mě chce chránit…..........Celý text Bachova moteta v mém Deníčku zdeť.

Rozum a cit Anga Lee (stojícího na stupni oblíbenců mých) rozsvěcí duši mou a libou melodii hraje na strunách citů mých… při každém obraze… *** Manželka a dcery smrtí hlavy rodiny ztrácí veškerý majetek svůj, neb ženy nemohly býti dědici za časů viktoriánské Anglie (1811). Majetek tudíž přechází na nevlastního syna. Tento - s horlivým přispěním své ženy - ponechá sestrám a matce malou rentu, za kterou mohou pronajmouti pouze malý domek na venkově a vzdát se pohodlí rodného příbytku. *** Rozum vévodí nejstarší sestře Elinor a cit skrývá se v hloubi její duše. Mladší Marianna však cit a vášeň pouští naplno ve své mladistvé čisté nevinnosti. Tyto dva charaktery pak rozehrávají struny rozumu a citu na loutně lásky, probudivší se v srdcích dívek na vdávání. Však melodie lásky zaznívá i hlubšími tóny smutku a zklamání… *** Srdce pak ustrne a dech se zastaví při poslední scéně, kde cit nejstarší sestry vytryskne jako gejzír napovrch a člověku s vydechnutím aj slza štěstí ukápne… Mladší pak poznává, že láska věrná, tichá a trpělivá je mnohdy hodnotnější, nežli ohnivé vzplanutí… *** Pro zpracování románu Jane Austen byli k mé radosti vybráni jedni z nejlepších herců jako uzavřená Emma Thompson, planoucí Kate Winslet, nevtíravý Alan Rickman, nesmělý Hugh Grant, roztomilý Hugh Laurie a další, kteří charaktery postav s atmosférou doby předvedli excelentně. *** A režisér Ang Lee umem svým vypravěčským rozprostřel na plátno filmové krásný příběh, jenž duši pohladí a srdce rozezpívá…

Ještě před nedávnem si celkem spokojeně žil v bohaté šanghajské čtvrti obklopen služebnictvem a hýčkán rodiči - anglickými diplomaty. Nyní se jedenáctiletý chlapec roku 1941 - po bombardování města - ocitá sám a opuštěný. Ve zmatku a mačkanici se ztratil svým rodičům a jedinou jeho nadějí je příslib mámy, že se pro něj vrátí do jejich domu. Ten však nalézá opuštěný a vybrakovaný… Obrazy pochmurného nepořádku v domě, průvanu, listí padajícího do šedivého bazénu… umocňují chlapcovu úzkost a do své pochmurné atmosféry vtahují i diváka. Ani ta nejvyšší zeď, bohatství, postavení či bytelný dům neochrání nikoho před zmatky a hrůzami války. Dříve vždy upravený, čistý, najezený a spokojený chlapec nyní bloumá ušpiněný, hladový, vyčerpaný a sám městem, okupovaným japonskými nepřáteli. Skoro polomrtvý se setkává s místním zlodějem, u nějž nalezne azyl. Ten jej postupně zasvěcuje do nekompromisních praktik přežití. Chlapec okraden o své dětství se ocitá v zajateckém táboře, kde jakoby zakletý do cynického jednání dospělých přežívá v tomto světě utrpení, beznaděje a hladovění, kde slova přátelství a solidarita jsou udušena, stavovské rozdíly smazány. Teprve při bombardování tábora osvobozeneckými vojsky se v něm opět probouzí duše dítěte toužícího po ochraně a něze těch nejbližších… *** Strhující příběh umocňuje výborná kamera, hudba, hrdlosvírající scény a režisérský osobitý um Stevena Spielberga, jakož i přesvědčivý herecký výkon hlavního představitele dětské role Christiana Balea.

To jsem já - ropák bahnomilný se zuby klimatickými a silou ohromnou. Roztomilý tvor s kůží vrásčitou prdelkou chlupatou a dechem jedovým. Strava skládá se z polyetylenu a dalších pochoutek ropných ftaláty změkčených pro lepší trávení (nedávno ukořistil jsem gumáky v nestřežené chvíli Dvounohému - mňam, to jsem si pošmáknul!). Dobrůtky tyto zapíjím naftou či benzínem oktanovým (ujíždím na kyselině sírové H2SO4 a oxidu uhelnatém CO). Mojí domovinou jsou rozsáhlé pláně povrchových dolů uhelných stále se rozšiřující k radosti mé převeliké. Je to můj ráj vysněný. *** Síly měřím s rypadly obřími a vozím se na pásech jejich. Radosti převeliké užiji si na toboganu rourných výpustí a rochním si v uhelných kalech s náladou bujarou. Zbloudím-li od domoviny, uzdravení z otravy kyslíkem přinesou lázně v kráteru s plyny a inhalátory kouřovými. Na zmírnění šoku pak methanové zábaly bahenní. Jako první pomoc jsou k nezaplacení všudy přítomné výfuky z vehiklů plechových. *** My ropáci máme jistotu, že nikdy se neobjevíme v Červené knize ohrožených druhů. Naše podmínky se budou jenom zlepšovat. Na rozdíl od Dvounohých, co si říkají homo sapiens sapiens (umocnění rozumoví - ty jo!), kteří se snahou převelikou pomohou rozšířit náš ráj (v tom jsou opravdu šikovní) a zlikvidovat se tím navzájem. Pak bude zčernalá planeta s nádhernými jezery sirnými a kalovými celičká naše. Nuž připijme si na skvělou budoucnost bratři ropáci naším šampáňo kyselinou juch! - NA ZDRAVÍ A NA ŽIVOT! UuuuuJíííííHáááChrááááááChlemst

Pokud „sci-fi“, tak KONTAKT s mojí oblíbenkyní Judie Foster. Strašně moc fandím této nadšené UFOmance a jejímu upřímnému hledání pravdy. Pokorně se skláním nad její čistotou duše, kterou neposkvrní ani ve chvíli své největší životní šance cestovat do vesmíru. Ke hvězdám, kam od dětství vysílala svůj hlas a její zrak se často upíral k nebi. Sen její se nakonec uskuteční a při patření na KRÁSU stvoření (láska se odívá do krásy a Láska je Bůh) a následný KONTAKT se mění celý její život. Kontakt je jen pro ni, osobní, neb jen ona byla svým hledáním a opravdovostí na něj připravena. A nedá jej zpochybnit ani při mučících otázkách státní komise. Zůstává pevná ve víře, nezlomná, neodvolá. Dostala DAR, který zůstane v jejím srdci… A všem otevřeným srdcím je jasné, že prožila SETKÁNÍ… *** Zapomeňte na filosofii. Víra a (exaktní) věda nemají s filosofií nic společného. Zde se jedná (opět) o hledání odpovědí na základní otázky života člověka: Odkud jsem přišel, kdo jsem a kam směřuji. Co svět světem bude, stále si člověk tyto otázky bude pokládat. „Nejdůležitější je, že všichni stále hledáme odpovědi“… a kontakty…

„S takovými zuby bys mohla zhltnout celou Paříž a půlku Evropy“, konstatuje majetná tetička, dávaje své chudé neteři Gigi soukromé hodiny bontónu vyšší pařížské vrstvy. Gigi je neposedná dívka, jejíž temperament nutně musí osekat a uhladit a naučit ji „bruslit“ ve vyšší společnosti, kde „bez znalosti šperků (ovládání příborů a dalších nezbytných umů) je žena ztracená“! Půvabně rozverný muzikál přivádí nás do secesní Paříže hýřící barvami, róbami a hláškami, z nichž mnohé daly by se tesat. *** Pro bohatého a k smrti znuděného Gastona jsou návštěvy domácnosti Gigi a babi závanem čerstvého vzduchu a oživujícím pramenem, kde s patřičnou otráveností může se svěřit s pořádáním malého večírku na rozloučenou pro dvě stě lidí a dalšími nudnými událostmi… Přesto je vždy vítaným hostem, neb „Gaston je takový drahoušek…!“ *** Celkem banální příběh je postaven na úchvatných dialozích, humoru a hercích, jež svou úlohu zvládli na výtečnou. Zvláště tetička byla roztomilá! *** Muzikál GIGI vám rozezpívá duši a jeho humor rozsvítí pošmourné dny. A v čase podzimních melancholií je výborným lékem na splín.

Země bez života, trosky vesnic, vyschlý pramen. Do tohoto mrtvého území vstoupí jeden muž, který svou trpělivostí, pílí a nezlomným duchem vrátí krajině život. On, mlčenlivý samotář, vkládá do vyprahlé země semena, ze kterých vyroste ve svém čase strom a celý les. Jeho souznění s přírodou přináší ztracenou harmonii. Míjí jej papaláši i vědci přijedší podívat se na to krásné dílo. Muž sázející stromy nemá o nich ani ponětí a oni o něm také ne. Muž nemyslí na to, co jeho les přinese, je prost jakýchkoliv spekulací a kalkulací. Prostě MUSÍ sázet - tvořit. Po létech v krajině díky lesu vytryskne opět pramen. Vesnicím přináší mládí a pulsující život… *** Jakoby sám vítr z hor roztančil stromy i postavy v kouzelné kresbě Frédérica Backa. A ten dech ŽIVOTA přináší i ke mně svoji píseň poselství - souznění člověka s přírodou, píseň o naději a o tom, že KRÁSA může člověka změnit… A já se nechávám unášet nad korunami stromů tímto krásným pocitem… *** Člověk zde nesupluje Boha, nýbrž je jeho nástrojem (Salahadine)… Stejně krásná je i kniha s úchvatnými ilustracemi ve všech našich vydáních, v mé knihovně zaujímá přední místo.

„Muž, který sázel stromy“ přináší poselství o harmonii ztvárněné v uměleckém díle vysázeného lesa, „Mocná řeka“ je naopak obrazem destrukce a hamižnosti člověka a ztrátě souznění člověka s přírodou. Film vplouvá do vodních hlubin a přibližuje nám zákonitosti v přírodě - zdánlivě na pohled chaotické - a její provázanosti. Mocná řeka pak proplouvá staletími, kde postupně je spoutávána a břehy její jsou znásilňovány. Stačí jen jediný řetězec zpřetrhat, by začal se hroutit celý systém doprovázen destrukcí přírody i člověka… Člověk si tak sám řeže pod sebou větev. Dokáže se ještě mocná řeka vymanit z těchto smrtelných pout? *** Pro mne velmi blízké téma s environmentálním poselstvím s VELKÝM VYKŘIČNÍKEM! Chceme přinášet život nebo smrt?! *** (Nejedná se jen o ekologii, nýbrž též o člověka. ŽIVOTNÍ prostředí zkrátka potřebujeme, se zemí jsme provázáni. Beton kyslík nevyrobí, to mi věřte.)