Filomena.I.

Každý, kdo hledá spásu sám, skončí jak uhlí vyvržené z ohně... Tápu v mlze…nevím, odkud nepřítel zaútočí. Jsi tam Bože? Kéž tě nezradím… Jako smyslů zbavený střílím ve změti těl nevěda skorem kdo je kdo. Zmateně klopýtám mezi zraněnými svíjejícími se bolestí a šílenstvím v bahně a prachu. Tupě zírám… Tohle velké zlo - odkud se bere, jak se vkrádá na svět?... Otupení. Tenká, tenoučká linie mezi dobrem a zlem, rozumem a šílenstvím, správným a špatným rozhodnutím, světlem a tmou, životem a smrtí… Kdo nás zabíjí? Kdo nás okrádá o život a o světlo? Válka lidi nešlechtí. Otravuje duši. Jak jsme přišli o to dobro, které nám bylo dáno? Nechali jsme ho vyklouznout. Lehkomyslně jsme ho rozprášili… Co nám brání, abychom se pro něj natáhli?... Jak nepatřičné vstoupit v bystrý potok se zbraněmi, porušit majestátnost pralesa. Chlad vkrádá se do morku kostí i duše. Pořád věříš na to nádherné světlo? Jak to děláš?... Špína samota bolest smrt… Člověk vidí umírat ptáka a bere to jako neopětovanou bolest. Ale poslední slovo má smrt. Ta se jen směje. Jiný člověk vidí stejného ptáka a cítí tu nádheru. Cítí, že se skrze něj něco usmívá… Rozbor filmu a charakteru postav hutně na poslechošotku v Deníčku.

Po vyslechnutí názorů francouzského režiséra Roberta Bressona na filmové UMĚNÍ, putuje(tovalo by) 99 % filmů do koše odpadního (chudáci digi). U svých herců (vybíral z řad začínajících či neznámých) se snažil potlačit veškeré emoce. O to více vytrysknou na povrch a diváka zasáhnou. Pocit nechal zpracovat do GESTA, jež bylo zásadní. Pracoval s detailem (podobně Tarkovskij, Bergman, Paradžanov), jenž dokáže ve filmu izolovat všechny filmové koncepty do prostoru jiné existence, jakoby otevíral jiný svět – ten vnitřní. Obraz filmový pojímal jako umělec na plátně (sám byl malířem). Obraz jako VÝZNAM, nikoliv VÝRAZ (Terrence Malick). Iluminace středověkých rukopisů neilustrující děj, nýbrž téma. Obraz vyjadřující stav lidské osobnosti snažící se pojmenovat Tvůrce. *** Samotný akt zabíjení by neměl film ukazovat. U svého Procesu Jany z Arcu (1962) toto vyřešil kouřem zahalujícím Johanku na hranici, kde poté odhalí pouze ohořelý sloup. Bresson mluví o hlasu (zvuku, hudbě), který odhalí více, než obraz. Se svými herci hovořil po telefonu. Tak dle modelace hlasu lépe poznával (oproštěn od obrazu), jací jsou. Byl inteligentní a zřejmě velmi sečtělý. Konec konců knižní díla umělecká byla jeho inspirací k filmům. *** Režisér ošívající se před kamerou. Nerad rozhovory a filmové teoretiky (mluví o něčem, co nemá s filmem nic společného). Takže mi nezbývá než říci: Díky za tento mimořádný hodinový rozhovor, pane režisére.

Dozvědět se hned po příjezdu, že váš přítel je mrtev a že není zcela jednoznačné, zda smrt byla pouhá nehoda, vás jistě přinutí domoci se vyjasnění třebas „na vlastní pěst“. Dojdete však k šokujícímu odhalení neblahého charakteru přítele, který jste neznali… *** Atmosféra filmu nechává diváka neustále našponovaného a obrazy noir tajemna dokresluje světlo a stín (obličeje vystupující ze tmy, potemnělé uličky…) a bravurní oko kamery i exteriéry rozbourané Vídně v kontrastu odlehčeně laděných tónů citary, doprovázející celý film. *** Podzemní katakomby, kde se odehrává poslední honička, jsou až symbolické. Zlo vyplouvá z temnoty hlubin, z (pomyslného) místa plného smradu, splašek a špíny (a osamocení), kterému z nedostatku slov říkáme peklo (a běhá z toho mráz po zádech). Člověk se zde (vlastním přičiněním neb lítosti uzavřel dveře) potácí v marastu, schovává se, zkouší uniknout před trestem, leč marně. Všechny přístupy ven jsou uzavřeny. Záběry z kanálu vyznívají až hororově. S hrdlem sevřeným sledujeme prsty deroucí se příčkami poklopu na povrch, na světlo, na svobodu…V očích muže, postaveného tváří v tvář příteli a hlavni pistole, však ani teď nevidíme lítost. Spíše můžeme číst: Na PŘÍTELE bys nevystřelil!? *** V mysli blesknul film Pan Klein, který měl hodně podobnou atmosféru.

Rodina vyobcována ze své země, dcery vypuzeny z domova do kláštera, zmatená vesnice vykořeněná ze zvyků a tradic, soudružky sestry vyhořelé vytrhnuty z řádu, jenž určoval Bůh. Nyní bezejmenné. Nikdo. *** Trudná léta padesátá. Ztracenci směřující nikam. * Ztracenci kodrcající se na rozbité cestě života vedoucí nikam. *** Otec bloudící po kraji hledajíc svou identitu a domov. Nalezne je u nejstarší dcery? Jen zahořklost a beznaděj. „Když dělati nemůžete, oběsit se někam jděte.“ * Mladší Zuzka uzavřena do smířlivé lhostejnosti jej též odmítá. „Když vám nelze pracovati, jděte chleba vyžebrati.“ * Poslední útočiště doufá zlomený otec naleznout u Klemencie, dcery nejmladší. Tu jakoby se při jejich setkání vznítil malinký plamínek lásky a odpuštění. Naděje... „Vítám vás milý tatíčku, vítám milý holoubečku!“ *** Absurdita s prvky surrealistickými obnažující lidskou hloupost (místních potentátů). * Všichni jsou jako opuštění psi v kleci toužící po svobodě a kouska sounáležitosti. Být někde zakotveni. Mít DOMOV. Nejmladší dcera, jediná čistá, však poněkud zmatená bytost v tomto mumraji živočišném, musí přinést svoji oběť... *** Není důležité, KDO JSEM, nýbrž KÝM JSEM ve svém nitru. *** (Obsáhlejší rozbor filmu v mém Deníčku, i s celým textem moravské lidové balady.)

Milé dámy, pokud chcete vidět šikovného chlapa (krom svého manžela přirozeně), pozvěte si na Tři dny Kondora - charismatického Roberta Redforda. *** I když u nás nemáme kontroversní CIA, přesto si dejte pozor na pracovní polední přestávky. Může se vám stát, že se vrátíte z oběda a nebude již protivného šéfa a nepříjemných spolupracovníků a vám půjde o život. Budete prchat i před tím, kdo vás měl chránit a ocitnete se u nějakého "protivného" člověka... Tož to se stalo Robertovi alias Kondorovi. Proč - to jsem nikdy nepochopila. Zkrátka špionáže jdou jaksi mimo mne... (Však na špióna švarného podívám se vždy se zalíbením...)

Do nepatřičné hudby vplouvají s obrazy surrealistickými tři nepatřičné ženy: Mladičká nenápadná Pinky s občasným výrazem šíleným strach nahánějícím, jež namísto hledání sebe sama obléká šat navenek společenské umluvené moderní povrchní Millie, uvnitř však vyprázdněné osamělé. Mezi nimi sem tam mihne se mlčenlivá tajuplná malířka vnořena v obrazy své děsivé. Děsivě patologická atmosféra s plíživým gradováním proměn a prolínáním charakterů postav line se celým filmem. Kdo je kdo? Nechat si zdát tento surrealistický sen s prvky hororovými jednou jedinkrát, je pro mne naprosto dostačující.

Drsná, krutá doba. Rytíři neznající pojem milosrdenství. Nevidomá dívka, která vidí více, než vidoucí řádový rytíř Armin (bravurně ztvárněný Janem Kačerem), umanutě jdoucí za svými bludnými vizemi. Jeho zraněné chladné uzavřené srdce není již schopné žádného vztahu. Neboť vztah je láska a láska je Bůh, kterého on dávno opustil. Jako posedlý pronásleduje svého „padlého“ bratra Ondřeje do jeho domova nevidouc a neslyšíc ničeho jiného. Musí jej za každou cenu navrátit zpět do řádu. Možná tak podvědomě hledá paprsek světla zahlédnuvšího v Ondřejově nitru. Však poslední naději - dotek čisté lásky (Ondřejova žena) - zabíjí a svým temným činem sám sebe zatracuje… *** Ondřej (vynikající Petr Čepek), zemanský syn, chce se vymanit ze sevření řádu a jeho chladných zdí a vrátit se zpět do Údolí včel na svoji tvrz. Tam touží znovu najít lásku a smysl života. Se zděšením však poznává, že se dopustil stejného hrůzného činu, kvůli němuž řád opustil… Své očištění hledá v moři milosrdenství a jasu úsvitu… *** Obraz hledání naděje, lásky a víry (neb spíše obraz ztráty Boha - či Lásky, chcete-li) umocňuje a dotváří nádherná hudba Zdeňka Lišky. (Podrobný rozbor filmu s duchovním vhledem v mém Deníčku.)

Příběh zavede nás do viktoriánské Anglie (cca 1800) v dům rodiny Austenových, kde zraje má nejoblíbenější romanopiska Jane Austen se svým lehce ironickým humorem mířícím na nešvary oné doby. Život Austenových zasazen je v anglický venkov, kde žití plyne v poklidných vodách a jedinou zábavou a příležitostí k seznámení jsou vesnické plesy - tak, jak to popisuje sama Jane Austen ve svých románech. Kde jediný rozruch způsobí návštěva mladého svobodného muže. Doba, ve které ženy mají jedinou možnost získání prostředků k živobytí vdavkami se solventním mužem. Nemají právo vlastnit žádný majetek. Jane se poněkud bránila těmto zaběhnutým konvencím a chtěla se provdat z lásky. Tu příležitost dostane, však její láska není pan Darcy - bohatý šlechtic z Pýchy a předsudku - nýbrž chudý právník. A tak realita života je poněkud jiná, nežli šťastné konce jejích románů (za které jsem jí moc vděčná). *** Jaká škoda, že k tomuto tématu si režisér vybral hlavní představitele, které vybral. A tak zásadní postava filmu podává docela slabý herecký výkon. Její protějšek mi do tohoto filmu jaksi nesednul. Celá atmosféra čišela moderností a začátek byl absurdní - za tuto scénu by se Jane styděla. Přesto film nedojde u mne zatracení úplného, neboť filmy z historie jsou blízké srdci mému, zvláště pro historické kostými a reálie starožitné.

Dva mírně ulítlí chlapíci. Jeden kočuje s hasákem od kina ke kinu, druhý vřítiv se vozem do jezírka ocitá se na břehu promáčený s jedním kufříkem. Tak se spojí jejich cesty na jedné road-movie. Společně putují - za zvuků rozechvívajícího saxofonu a plačící kytary - od města k městu a na této pouti se setkávají s příběhy dalších lidí. Dva hledající ztracenci na cestě, kde pozvolně vyplouvá na povrch jejich život. *** „Jsem tvůj příběh“ říká jeden druhému na otázku „Kdo jsi?“. *** Každý jsme na cestě. A každý, koho na ní potkáme, se stává naším příběhem. A může nás posunout dál… Nalezneme svůj příběh… *** Téměř tříhodinový černobílý málomluvný však výmluvný film stojí za vidění. Stoprocentně.

Neobyčejný film o (ne)obyčejném vztahu posazený na prvky sci-fi, však velmi civilně a nenásilně bez efektů provedených. *** Do poklidných vod bytí Joela jako burácivé vlnobití vpadne temperamentní a trochu praštěná Clementine, jež nejen svými zelenými či fialovými vlasy vnese pestřejší barvy do šedi mladíkova života. Vztah takto rozdílných povah odvíjí se jako na vlnách - jednou nahoře v závrati štěstí, podruhé dole v nudě a znechucení. Jejich proplouvání ve vodách poklidných či bouřlivých končí rozchodem. *** Jak vyléčit bolavé zraněné srdce? Jedině vymazáním vzpomínek na společné chvíle radostné i bolestné, zapomenutím na partnera a s neposkvrněnou myslí znovu vykročením. Tak začíná Joelův boj mysli a vůle, při němž poznává, že záblesky vzpomínek na milovanou bytost jsou tím nejcennějším pokladem a nadějí v dobách zlých. Že vytváření vztahů je věčný svit hledání a nalézání, byť často bolestné… Něčím, co nechce ztratit. *** Kate Winslet zaperlila a Jim Carrey (většinou) potlačil své idiotské škleby a dokázal svůj um herecký v příležitosti dobré role. *** Cloumák, jenž s neposkvrněnou myslí diváctva řádně zamává a svit v srdci zanechá... alespoň na chvíli… *** A kdo se má setkat, setká se, i kdybyste mu stokrát paměť vymazali…