Filomena.I.

Není tak špatné pozvat si po přednášce reinkarnační na večeři děkana. Nejlépe děkana Spanleyho. Nalákáte jej stoprocentně na Tokajské Imperial ročník 89 (rozuměj 1889). Také na ročník 91. Neb na ouplně jiný ročník. Totiž na otevření vína tohoto potřebujete monarchický dekret. Proto je tak vzácné. Nevadí, že chutná jak sirup. Má své kouzlo. Při večeři s tokajským zažijete nevídané neslýchané a budete čekat na setkání další jako pes na svoji kost. Přizvěte na večeři kupříkladu otce, s nímž nemáte zrovinka přívětivý vztah či jiného člena rodiny, kde vztah skřípe. Při tom věrném psím naslouchání počnou se díti zvláštní věci. Budete si připadat volnější, svobodnější s myslí otevřenou a nebudou vás již nepříjemně svazovat zvyky zaběhnuté. Totiž „jen uzavřená mysl má jistotu. A mezi nebem a zemí může být ještě něco jiného než hodnoty, které vyznáváš“. Vztah otec a syn se rozehřeje. A možná připustíš po seancích s děkanem a tokajským, že ani „na blechách není nic špatného. Přispívají totiž k údržbě srsti“. P. S. Pokud na vás bude zítra vrčet otec manžel syn šéf...víte proč.

Dokument (festival Jeden svět 2014, téma: Práce) nám pootvírá především praktiky levné letecké společnosti a výpověďmi minulých zaměstnanců napovídá, proč jsou její lety levné. Rozprávění majitele firmy bylo fascinující. Myšlení zcela mimo (přinejmenším mimo mé chápání). Jak se někdo může chlubit zneužíváním svých zaměstnanců? No – může! Pilot je zkrátka taxikář. Teď už to víte. Jelikož je naše země spíše nelétavá, nejsou tyto výpovědi to pravé ořechové. *** Se supáči máme však zkušenosti dostatečné k pláči vedoucí. Tyto velké větší ohromné haly rozlezlé na našem zemědělském půdním fondu jsou kontroversí převelikou do nebe volající. Schlamstnou malé podnikatele, výrobce a zcela oblbnou svými „slevami“ lidi šílející. Slevy však nejsou zadarmo! Jsou draze zaplacené. Výrobci a zaměstnanci. Slevový kruh začarovaný se pak točí, výrobci snižují ceny, platí místo v regálu, čekají na platby, krachují (výnosy řetězců vzrůstají). Za levné zboží další nezaměstnaní. *** Zaměstnanci mohou býti kdykoliv odvoláni z dovolené (kupříkladu pokladní jsou často matky samoživitelky). Odbory jsou zapovězeny. Minimální platy. Manažeři hrají si se svými loutkami, bodují je a ony jsou jim a jejich rozmarným dravostem dány na pospas. Brigádníci mají lepší pozici nežli zaměstnanci kmenoví. Na hlavu postavené. Supáče nám s požehnáním politiků berou nějvětší poklad – půdu. *** V dokumentu na přetřes došel německý Lidl, jehož supáče decimují i zemi naši. Pro mne však informace byly nedostačující, pouze naznačený jakýsi teror a šikana zaměstnanců pracujících v neustálém strachu. *** Je jisté, že se supáčů nezbavíme. Zvolání: AŤ UŽ K NÁM TY POTVORY NELEZOU! Výzva: Nedejme se manipulovat „slevami“! Zpráva: Další hyper-supáč vyrostl „díky“ městským papalášům v záplavovém území na prahu městské památkové reservace… 46 000 metrů čtverečných slev??!…..

Kdyby Manu nepřijel z Paříže...Kdyby nehledali příbuzné...Kdyby nepotkali pilota...Kdyby nevypluli na moře...Kdyby nehledali poklad...Kdyby neodlétli do Konga...Kdyby nepřibrali Laetitii...Kdyby se nedali napálit...Kdyby nepotkali Laetitii...Kdyby kdyby...Nikdy by nevznikla tato krásná trojka přátel uskutečňujíce si své sny. Nikdy nebylo by tohoto úžasného nesobeckého přejícného chlapáckého přátelství Manu vznášejícího se kdes v oblacích a Rolanda zapáleného do rychlých strojů, beroucích prohry jako součást života bez zvláštního dramatizování. Nikdy by nezpestřila jejich svět dívka vidoucí krásu i v kusech šrotu, kterouž přijali tak přirozeně a s úctou. A já bych se nikdy nemohla těšit štěstím a chlapeckou radostí vyzařující ze dvou dospělých chlapů, přirozeností něžné Laetitie, vůní moře, tajemstvím ostrovní pevnosti... A neseděla bych teď tady s očima vlhkýma a srdcem stísněným. Však vítr svěží mořský přináší vzpomínku pousmátou na trojici tak přirozeně výjimečnou... Jak štěstí může zhatit lidská chamtivost! *** Hoch pihatý sbírající mušle a snící svůj sen o strážci musea mi připomene, co v životě je podstatné...

Ačkoliv mohla jsem se státi hvězdou v novém filmovém zpracování románu Doktor Živago (vybrána byla jsem do komparsu, kterýžto musela jsem pak odmítnout), "starý" Živago oslovil mne více. Snad způsobil to pohled poetický na rozlehlé pláně ruské s koberci květů či ledovým krajkovím zdobené panské sídlo pohádkové, rozšafný knír toliko zádumčivého a citlivého doktora Omara Sharifa - muže mezi dvěma ženami - modrá kukadla chudé krásky Julie Christie či tichá oddanost zajímavě krásné Gerardine Chaplinové. Suma sumárum je Doktor Živágo i ve svých 50 letech s příběhem zasazeným do krvavé ruské revoluce stále zážitkem mocným...

Pod pojmem "komedie" si představuji poněkud něco jiného, proto jsem ani nepočítala se shlédnutím tohoto filmu. Zachytivše začátek zaujal mne dialog a film mě už nepustil od bedny televizní. Zajímavá zápletka s tajuplným naháčem rozehrává v malém městečku více či méně dramatické komorní zápletky a setkávání, která s přispěním Naslouchajícího ucha (či jak se jmenovala místní linka důvěry) splétá dohromady osudy dvojic a vytváří vztahy více než přátelské. Ačkoliv identita hledaného viníka - naháče - zůstává zastřena rouškou tajemství, on je příčinou znovunalezení a pročištění vztahů místních obyvatel. Mile přívětivý film s humorným nádechem (úžasní byli dva náboženští fanatici a jejich dialog s komunitní "uprchlicí") a pěkně vykreslenými charaktery postav, na dobrou noc jako stvořený!

Máte dosti sladkostí a zachtělo se vám čehosi říznějšího s odérem česnekovým? Vydejte se v Drákulův hrad plný tajů a záhadného hraběte, kde barva má své privilegované místo v atmosféře tohoto zpracování filmového. Napoprvé mírné znechucení z barvitě pojatých živočišných scén. Však napodruhé vidělo oko více. Stínový záběr Drákuly s hnáty roztomilými, plížícími se k hrdlu mému, přesvědčil mne o nezbytnosti manévrů úhybných. Pochopila jsem, že kůl v plotě není na tom správném místě. *** Zpracování se drží tématu románu Brama Stokera - příběhu lásky, tragédie, prokletí Boha v zoufalé situaci a hledání ztracené lásky. Nacházíme v něm ještě jiný rozměr, nežli jen krvežíznivé tvory, kde malá nepozornost stačí a již jsou k vám přisátí jako pijavice... Mimochodem - zde vám ani ten největší věnec česnekový nebude nic platný...! (A již je mi jasné, KDO rozkrádá zemědělský půdní fond!)

Před očami míhá se mi stále ženština korpulentní poskakující bez samopalu a se samopalem (ach hořkost sama!) spolknuvší nejspíše celý kodex zákonů, kteréž neustále recituje. Tu zjeví se anděl s harmonikou, udávající všemu tomu mumraji bláznivému správný rytmus. Anděl držící jablko zaprášené znázorňující Zemi se všemi národy, „jež se milují, bojují a zabíjejí“. Zde, v domě bláznů, na střepinách čečensko-ruských vztahů setkají se vojáci, pak lidé, pak bratři bojující bok po boku v jiné zemi. Nyní však proti sobě stojí jako nepřátelé. Jak absurdní. Tohle bláznovství zavání smrtí. Tu noří se anděl do svých snů, by jej strach dočista nestrávil. (Voják zas do opiového nevědomí.) Ten sen je však pravým ŽIVOTEM, kde vládne láska a všichni sedí pospolu u jednoho stolu. Tak by to mělo být. Tak je to správně. Klidně i s Bryanem. * Do zvuků války zní tesklivý chorál čečenských mužů toužících po domově. Ne po zabíjení. Anděl zpívá: Ohni, miluji tě, nezabíjej mne! Bláto, miluji tě, nezabíjej mne!... Kdo je tady vlastně blázen? * Celý svět je domem bláznů... A kousek v mém Deníčku.

Když vás dvanáct ošklivých mužů, pobývajících za zamčenými dveřmi jedné staré tělocvičny, dokáže připoutat k obrazovce téměř na tři hodiny, stojí to přinejmenším za zbystření pozornosti a v lepším případě k rozhodnutí na vlastní oči zjistit, čím to asi je. Čaroděj Nikita Michalkov rozehrává svých Dvanáct porotců způsobem hypnotizéra a divák jakoby v transu naslouchá příběhům neobyčejně obyčejných lidí, v jejichž rukou leží svoboda či smrt mladého čečenského chlapce obviněného ze zabití. Zpočátku je vše jasné a dvanáct mužů odskočivších si na půl hodinky ze svého všedního života lhostejně odhlasuje „vinen“. Až na jednu výjimku, pochybnost, která neuvěřitelným způsobem rozehraje kolem jednoho stolu dramatická hnutí všech přítomných, rozkryje jejich charaktery a obnaží staré rány ve vynikajícím provedení dialogů a herců, jejichž výkon je ve filmu zásadní. Neznámý kavkazský chlapec ve víru tance nožů čečensko - ruských vztahů stává se pro tyto muže jakýmsi klíčem k odemknutí jejich srdce a divákovi k zamyšlení.

„S takovými zuby bys mohla zhltnout celou Paříž a půlku Evropy“, konstatuje majetná tetička, dávaje své chudé neteři Gigi soukromé hodiny bontónu vyšší pařížské vrstvy. Gigi je neposedná dívka, jejíž temperament nutně musí osekat a uhladit a naučit ji „bruslit“ ve vyšší společnosti, kde „bez znalosti šperků (ovládání příborů a dalších nezbytných umů) je žena ztracená“! Půvabně rozverný muzikál přivádí nás do secesní Paříže hýřící barvami, róbami a hláškami, z nichž mnohé daly by se tesat. *** Pro bohatého a k smrti znuděného Gastona jsou návštěvy domácnosti Gigi a babi závanem čerstvého vzduchu a oživujícím pramenem, kde s patřičnou otráveností může se svěřit s pořádáním malého večírku na rozloučenou pro dvě stě lidí a dalšími nudnými událostmi… Přesto je vždy vítaným hostem, neb „Gaston je takový drahoušek…!“ *** Celkem banální příběh je postaven na úchvatných dialozích, humoru a hercích, jež svou úlohu zvládli na výtečnou. Zvláště tetička byla roztomilá! *** Muzikál GIGI vám rozezpívá duši a jeho humor rozsvítí pošmourné dny. A v čase podzimních melancholií je výborným lékem na splín.

Nejpinktlichovatější filmový Hercul Poirot (s obavami rozpoznávám cos společného v nutkání srovnávat věci do sloupečků úhledných) a životní role Davida Sucheta. Malé šedé buňky jsou zcela uchváceny i s bicepsem tepajícím v hrudním koši. Rozšafné špičkování humorně - britské s lidovým inspektorem Jappem, pravým opakem Herculovým. Věrný Poirotův pomocník a přítel - s polodlouhým vedením však vehiklem (rozkošným) pohotovým - kapitán Hastings, úsměvu vyvolávající. A přirozeně neodmyslitelné vraždy v hlavní roli zasazené do oku lahodící architektury a interiérů, jakož i kostýmů dobových. Prosto stříleček, akčních scén, rychlého tempa. Zkrátka pravá nefalšovaná detektivka v hávu let dvacátých a třicátých s vůní starého kontinentu i zemí exotických. Manifik!