Přemek

Ztraceni - ale se zombíky. V rámci žánru slušné tři hvězdičky, jediné, co mi na to vadí, je absolutní neznalost zombie horrorů u veškerých postav; copak ani jedna neviděla ani jeden horůrek s chodícími mrtvůlkami? - - Zajímavost: Od první epizody je vidět inspirace románem Johna Wyndhama Den Trifidů (včetně úvodního probuzení se v nemocnici).

Televizní přepis rozhlasové hry Ivana Klímy. Scénář a režie Tom Toelle. Produkce Hessischer Rundfunk (HR) v roce 1970. Premiéra 3. 10. 1970. Pan Kliment (Günther Mack), jakýsi novodobý jedermann totalitního věku, je předvolán k úřednímu jednání. Když je po osmi hodinách čekání v nevytopené čekárně konečně vpuštěn do kanceláře, přivítá jej nenápadný, až žoviální úředník (Gert Westphal). Už od prvních minut rozhovoru však vychází najevo, že jejich rozhovor nebude dialogem dvou rovnoprávných lidí: úředník Klimentovi do očí lže, ba dokonce pro své lži přivolává další svědky (Veselý - Gernot Duda, Mádr - Hannes Kaetner), ). Když se konečně dostanou k jádru věci, vypadá to chvíli, že jde o špatný žert: Kliment si má vzít za manželku jistou Marcelu Lukasovou (Kornelia Boje). Tu ale Kliment sotva zná, teprve po chvíli si uvědomí, že jde o sousedku, které jednou pomohl s taškou. Má vlastní snoubenku, to však úředníka nezajímá, ten jej demagogicky obviňuje z nezodpovědnosti a nelidskosti...

Televizní výběr hudebních povídek z knihy Ilji Hurníka Trubači z Jericha. Scénář K. Skutchanová Hudební spolupráce Ilja Hurník. Výtvarník V. Šrámek. Kamera F. Bezděk. Režie Věra Pražáková. Hrají L. Eliáš, J. Kaňkovský, Miroslav Holub, B. Meierová, B. Čvančara, M. Asmanová, J. Filip, J. Haukvic, A. Müller. Nastudovala ČST Ostrava, vysíláno 19. 11. 1967 (21:20 - 22:00 h.).

Velmi slabá Burianova komedie, bůhvíproč vysoce hodnocená. Několik vtipných scén nezachrání filmové trosky.

Vynikající inscenace Beckettova textu Krappova poslední nahrávka. Hrušínský obdivuhodně "spoluhraje" se svým vlastním, "mladším" hlasem na magnetofonové pásce. Doporučuji srovnat s rozhlasovou verzí "Krapova poslední nahrávka" (režie Josef Henke, v hlavní roli Miloš Nedbal).

Když ten film dávali po dlouhých letech poprvé v televizi, viděl jsem hlavně Oldřicha Nového v dvojroli a dobré písničky. Když jsem dnes s otcem sledoval "Dva z onoho světa" (1962) znovu, nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Tak schizofrenní film aby člověk pohledal, vyrovnají se tomu jen výslechy Vladimíra Brabce aka majora Zemana, v nichž klade diverzantům otázky, na něž zná odpověď každý normální člověk, ale ten v televizi je říct nemůže, protože mu je nenapsal opatrný scénárista. Oldřich Nový tu hraje koženého učitele hudby, zvaného "Chopin budovatel", který neustále na své žáky (včetně své dcery) hudrá, aby dali pokoj s dixielandem, neb jest to hudební podžánr a odpudivý brak (v tom se komunisté nevzácně shodovali s nacisty) - a jeho bratra, úspěšného Čechoamerikána, který si naopak jazzem vydělává, a proto svému bratru posílá do Československa aranžované fotky s jachtami a domečky (oblíbený to motiv bolševické propagandy, tentokrát schizofrenně propojený: emigrant si sprostě vydělává - a zároveň nemá ani na mizernou jachtu). Dětičky z Oldřichovy třídy (včetně Ondřeje Suchého zcela u dveří v červeném svetru) zatím dixielandují tehdy zcela povolený dixieland, zatímco se celé okolí tváří, jakoby podvraceli stát a "Chopin budovatel" se k nim chová jako esenbáci k máničkám, bez pochopení a s pohrdáním. Když se bráši po čase sejdou (co asi musel udělat americký bratr, aby dostal vízum?), strašlivě se opijí, což Amerikánec zneužije k tomu, aby zpitého socialistického bratra nahradil ve výuce a zamořil duše žáčků a dozorujícího soudruha ředitele sprostým dixie s názvem "Já vám lidi mám tetu". Tím se rozjede kolotoč šílených scén, v nichž se zároveň chválí a kritizuje socialismus, přičemž největší nálož kritiky (a to i od mládeže, která jej před chvílí ještě obdivovala) schytá americký bratr, protože se opovážil přijet do Československa bolševiků, kteří popravili Píku, Horákovou a stovky bezejmenných odsoudili na tisíce let, jen na zkoušku, na čumendu, jestli se tam už dá žít... Takříkajíc hvězdička za herce, hvězdička za hudbu. Jinak ten film poravdu za nic nestojí.

Recenze na inscenaci v dobové Scéně: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=Scena/3.1978/4/6.png

Film o hodném hlupákovi a smečce amorálních figurek, které jsou střídavě vydávány za sympatické. Dva body za vynikajícího Schmitzera v dobře napsané ambivalentní postavě strýčka Ríši.

Boj se, boj se, jsme hrozný kostry.... Milé, příjemné.

Já jsem to, čemu se teď říká primitivní antikomunista, ale tohle je vážně medvědí služba dobré věci; téměř kompletní herecká sešlost z 30 případů majora Zemana předstírá politické vězně, kteří se snaží mezi sebou objevit bomzáka. Když se jim to podaří, zjistí, že jim na tom vlastně vůbec nesejde, protože si na něm nic nevezmou. To vše v balastním, nekompaktním a stále se opakujícím scénáři kdysi tak bravurních tvůrců, jakými byli Stránský a Bočan. K tomu jako nečekaný a nežádaný bonus několik zbytečně rozvíjených (a často nedořešených) vedlejších konfliktů a zážitek na pokraji smrti coby duševní deus ex machina. Hvězdičku za vynikajícího Luďka Munzara.