noall

..."navázat na tradice vzorů jako Monty Python?"...to jako fakt?...Graham Chapman se obrací v hrobě a zbytek Pythonů by měl těm "sehraným nekorektním skečařům" za tuhle troufalost rozbít hubu...hnus.

Hodně hutné psycho, kterému stačí jen několik úvodních okamžiků, aby se zažralo hluboko do hlavy a tam zůstalo až do závěrečných titulků. Po první polovině jsem měl regulérní pocit, že už mě v životě nečeká nic hezkého a není důvod se nadechovat a vydechovat. S tím, jak se člověk dostává hlouběji, poznává postavy, jejich jednání a zvyká si na způsob vyprávění, jsem si čím dál častěji říkal, že už jsem tohle někde jinde viděl. Nakonec to bylo ale trochu jinak, Stay si přece jen jde svou cestou a ačkoliv mu sem tam něco chybí, spěje k zajímavému závěru, který nabízí jeden logický výklad (ač jsem hned po skončení filmu přemýšlel i nad jiným). Potřebu druhého zhlédnutí nicméně necítím, a to i kvůli tomu, že pointa byla velmi jasně v závěru vyřčena. V každém případě velice solidní trojka.

Nudné, nezajímavé, rozvleklé, předvídatelné, nelogické - neskutečných pejorativismů by se dalo vymyslet. Film nemá absolutně co nabídnout a není v něm zhola nic, co by vás nutilo koukat dál, takže je třeba si pomoct jinak (např. přirozenou leností přepnout jinam). Ústřední dvojice naprosto nepřesvědčivá. Seyfried nesympatická až na půdu, Tatum je zelený baret jako já herec, působí jako přerostlý plyšový medvěd narvaný do maskáčů. K tomu všemu, dle očekávání, nechybí adekvátní porce patriotismu. Celé je to bez špetky emocí, bylo mi úplně ukradené, co se s postavami stane, popravdě jsem v průběhu filmu vymýšlel, jak by to mohlo dopadnout a můžu svědomitě prohlásit, že všechny mnou vymyšlené konce byly lepší než to, s čím nakonec film přišel. Protože za ten závěr by měli všechny, kdo se na něm podílel, hnát hodně dlouhou uličkou hanby, ve které by každý z nich měl dostat klackem po kebuli, aby si uvědomil, že takhle fakt ne. Nebrat ani zadarmo.

Velice příjemný, svěží, místy smutný a nostalgický, ale v každém případě neuvěřitelně laskavý počin o konci jedné a začátku jiné éry filmu. Výborná ústřední dvojice - Dujardin a Bejo do svých rolí filmových hvězd přelomu dvacátých a třicátých let pasují naprosto dokonale, potěší ovšem také James Cromwell a John Goodman. Závěrečnou (dvoj)scénu jsem si pustil ještě dvakrát a okamžite se stala jednou z mých nejoblíbenějších...A současně mě tak s tím přerodem filmu z němého do mluveného napadlo, jestli to nebylo zrovna v tomto momentě, kdy začali běžní diváci postupně lenivět a jakkoli o filmu přemýšlet. V každém případě, nádherné dílko s akorátní stopáží a perfektně trefenou hudbou a i když je pravděpodobníé, že danou dobu nejspíš dost idealizuje, čert to vem - já se na hodinu a půl o těch osmdesát let vrátil.

A já se po traileru v kině tak těšil...Bohužel ne vždy se zadaří, dílo s obrovským potencionálem, bohužel nenaplněným; rozvláčné, nudné, bez emocí (alespoň jejich minimum se podařilo vydolovat ze scény závěrečného hlasování o dodatku). Politické pozadí celého procesu je sice zajímavé (konflikt zrušení otroctví x ukončení války), ale film je bohužel nedokázal podat takovým způsobem, aby ho udělal zajímavým i pro někoho jiného než občana Států. Malé plus za na uzdě držený patriotismus, a smeknutý klobouk před výkonem Daniela Day-Lewise (zcela zasloužený Oscar).

Dosti zajímavý vhled do historie vývoje (sub)žánru „superhero“ komiksů. Jde-li o mě a tyto komiksy, jsem konzumentem pouze filmovým a mám je v téhle formě rád. Takže jsem si dokument o jejich vývoji užil a především se zájmem sledoval jednak to, jak společnost působila na superhrdiny, ale z opačné strany i to, jak tito superhrdinové zpětně působili na společnost, např. během války. Až lehce na finále se dokument vyvaroval přílišné adoraci a držel se jen podávání faktů – tak jak se na dokument sluší.

Ač nerad, tak musím chtě nechtě říct, že v téhle chvíli je mi úplně jedno, jak a kde Ted potká matku svých dětí. Dlouho jsem s komentářem k jednomu z mých kdysi nejoblíbenějších sitcomů váhal. Po zhlédnutí dalších dvou dílů osmé (!) série to ale už musí ven. S lítostí přemýšlím nad tím, co se stalo se seriálem, který před cca osmi lety vtrhl na obrazovky jako rozjetý vlak. „Přátelé jsou mrtví, je tady HIMYM“, psalo se. A po prvních třech sériích jsem s tímhle odvážným tvrzením souhlasil. S přibývajícími sezónami ale HIMYM narazil na prokletí všech úspěšných děl – přesvědčení, že se z úspěšného produktu musí vyždímat co nejvíc. A tak na úkor kvality rostla kvantita. Na rozdíl od HIMYMu si Přátelé udrželi solidní kvalitu víceméně do svého konce (ač je z pozdějších řad taky cítit kvalitativní pokles). HIMYM nicméně začal ztrácet už ve čtvrté sezóně a po dalších dvou vyloženě lapá po dechu. Částečně za to podle mě mohou ne tolik výrazné charaktery – Marshall, Lilly, Robin i Ted jsou sice neskutečně sympatičtí a každý z nich má něco do sebe, ale chybí jim něco, co by utáhlo takhle veliký seriál po tak dlouhou dobu a Barney na to sám prostě sám nestačí (nehledě na to, že Barney už dávno není tím Barneym, kvůli kterému si člověk HIMYM zamiloval). Přitom v počátcích HIMYM jsem skutečně plesal nad každým novým dílem, tvůrci sršeli nápady a vtipy, a dokázali vytvořit emoce kolikrát takřka z ničeho – ať už šlo o olizování zvonu svobody, setkání s Victorií v její cukrárně nebo pětiminutové rande se Stellou. A snad každému musel přebehnout mráz po zádech v závěru první sézóny, když šťastný Ted potkává na schodech před dveřmi domu deštěm promočeného Marshalla s prstenem v ruce. Jako by tohle už HIMYM neuměl. Možná za to může snaha tvůrců dát postavám nějaký vývoj – nejpalčivěji je to cítit právě u Barnyeho, ale i Marshall s Lilly už dlouho hrají jenom druhé housle. Ale ze všeho nejspíš se už seriál prostě a jednoduše vyčerpal, což krásně ilustruje například vztah Teda a Robin – sledovat pořád dokola jedno a to samé prostě omrzí a není to vůči divákům fér. Odejít na vrcholu je umění a HIMYM tenhle okamžik bohužel již promeškal (...a bojím se, že jej pomalu promeškává i The Big Bang Theory, ačkoli tenhle sitcom je přece jen koncipovaný jinak a sestává spíš z jednotlivých na sobě ne zas tolik závislých epizod, které dávají prostor pro manévrování). V každém případě prosím tvůrce HIMYMu, ať Teda nechají potkat matku už teď na konci osmičky a nechají je spolu v klidu, bez diváků, žít, ať jej nenechají čekat třeba další dva roky, protože to si Ted ani jeho parta za tu práci, co odvedli, nezaslouží.

Zaujme spíše po formální než obsahové stránce, což však neznamená, že by film neměl co nabídnout (naopak místy je až trochu k neuvěření, na jaká místa a k jakým případům ústřední dvojici jejich práce přivede). V každém případě, ze začátku působí příběh dost útržkovitě, skoro až polodokumentárně, jako změť různých střípků z policejní práce (čemuž napomáhá velká část POV záběrů), postupně jsem však měl pocit, že POV záběrů ubývá ve prospěch klasické kamery a film přece jen získává konsistentnější děj. Gyllenhallovi s Peňou to šlape na výbornou, ostatní postavy v podstatě moc vlastního prostoru nedostanou (s malinkou výjimkou Anny Kendrick, které vypadá tak úžasně, že si jí prostě nevšimnout nejde, ačkoliv k hraní toho taky moc nemá). Veselé momenty se střídají s těmi šokujícími, finále je dramatické, i když ve své podstatě očekávané. Celkově hodně slušná podívaná.

Čistá krása; tohle je okamžik, kdy se přepisovala (resp. vlastně vytvářela) filmová historie. Nezbývá než smeknout a poděkovat...

Ostrov začne jako velice povedené science fiction, předkládající řadu zajímavých morálních a etických otázek (jejichž zodpovězení časem určitě překročí práh pouhého sci-fi), aby je v druhé půlce vystřídala akce v typickém Bayovském stylu. Tenhe "přerod" mi spolu s dost roztřesenou kamerou moc nesedl. Asi jsem moc zasažený Gattacou, ale myslím, že i tady by filmu slušel spíše komornější ráz; závěr tak trochu vyšumí do prázdna. Ačkoliv to byl film se slušným potenciálem, nakonec ve mně nedokázal vzbudit zásadnější emoce (o ty se z velké části postaral hlavně Jablonského theme My name is Lincoln). Uběhlo to nicméně velice svižně, takže celkově kladný dojem převažil.