obitus

Sedmdesátá léta horroru přála a Burnt Offerings je toho dalším důkazem. Od počátku mistrně budovaný příběh rodiny, která si na léto pronajme starobylé sídlo, se kterým není všechno tak úplně v pořádku, originalitou zrovna nezáří. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, protože v tomhle kousku jde hlavně o atmosféru, která každou vteřinou houstne a houstne. Občas ji protne nějaká ta infarktová situace, jejichž vrcholem je jistojistě závěr. V zásadě mě nenapadá, co bych filmu vytknul, možná občasné drobné zaváhání v i tak pomalém tempu, ovšem to není nic, co by mé nadšení zmrazilo. Strach zas jednou prostoupil mé rychle stárnoucí tělo. Doporučuji!

Horrorové antologie nespojené s žádným větším seriálem jsou kategorií samy pro sebe a to kategorií, kterou mám hodně rád. Kraluje jim samozřejmě studio Amicus se svou řadou gotických antologií, zaštítěnou často Peterem Cushingem. Offspring se jim podobá v osobě vypravěče, kterým není nikdo jiný než jeden z Cushingových souputníků, Vincent Price. Samotné pojetí povídek je modernější a náměty morbidní a úchylné. Já raději gotiku, ale rozhodně nemůžu říct, že bych se nudil. Povídka s vraždícími dětmi je vynikající.

Nádherná italská záležitost, která sice nedosahuje geniality Antropophaguse, ale nemá k ní daleko. Kombinace dvou nejzajímavějších žánrů, horroru a porna partičce kolem D'Amata vždycky šla a Le Notti erotiche dei morti viventi nejsou výjimkou. Samozřejmě se sluší dodat, že to rozhodně není film pro každého.

Na rovinu je třeba si říci, že William Friedkin má na mnohem víc, což dokázal mnohokrát, nejvíce samozřejmě v Exorcistovi. Když ale upustíme od přehnaných očekávání, spojených s osobou režiséra, dostaneme příjemný a svižný horror o chůvě, která s oblibou zabíjela svěřená děcka. Námět s druidy, stromem, ve kterém se rýsují tváře zavražděných dětí a jeho strážkyní je poměrně atraktivní a triková stránka věci taky není bez zajímavosti.Herci jsou trochu ploší, ale Jenny Seagrove v titulní roli Camilly je vynikající. Na jedno zhlédnutí rozhodně doporučuju.

Vymítač ďábla se dá vykrádat stylově a kreativně (některé italské kousky) anebo taky nudně a doslovně. Possessed rozhodně spadá do toho druhého ranku, i když úplně odstřelit ho nemůžu. Timothy Dalton se snaží seč může a nějaké ty kladné bodíky z diváka vyškemrá, ovšem hnáty mu při tom podráží jeho protivník. Ne Ďábel, ten je v pohodě, jako ostatně vždy, ale malý zrzavý chlapec, kterého posedl. Tak neuvěřitelně nesympatické dítě jsem ve filmu neviděl už leta.

S horrorovou Asií jsem takřka definitivně skoncoval někdy před dvěma lety, když jsem se totálně přejedl dlouhovlasých duchů a nesmyslných úchyláren. Jen obcčas sáhnu po zajímavě vypadajícím snímku, většinou, až když ho prověří dostatečné množství diváků. Bohužel, v případě Nightmare Detectiva jsem se trochu přehmátnů. Ne, že by neměl zajímavé okamžiky nebo námět, ale prostě mi přišel poměrně nudný. A to je samozřejmě problém. Tsukamoto umí rozhodně lepší věci.

Stará kombinace primitivního slasheru a whodunit, ve které se skupinka teenagerů ocitá ve starém domě (odtud název i důvod, proč jsem film sledoval), aby si je tam jeden z nich postupně podával. Lehce naivní pojetí je vyvážené místy docela slušnou atmosférou a určitým průkopnickým oparem filmu. Nicméně to není žádný zázrak, spíše záležitost pro kompletisty.

Zbytečný prequel ke dvěma zbytečným filmům. Ale jestliže jednička a dvojka měly alespoň jakýs styl, trojka je nezajímavá a totálně bez atmosféry. Sice je to celé děnsně "cool" v kůži a temně modré, ale nefunguje to ani vteřinu. Ani jinak skvělý Bill Nighy ze sebe nedostal nic víc než několik zlostných kukučů do kamery. A příběh? Na ten raději zapomeňte, stejně jako to udělali autoři.

"Jsem mučitel třinácté úrovně pekla, dělám si s lidmi, co chci." Když tuhle větu pronese Kane Hodder, převlečený za kardinála, v místnosti, kde jsou dvě nahé blondýny, jeden albín, bývalá hvězda Star Treku, těhotná žena a pentagram, musí být každému fandovi jasno. Born je sračka, brutální sračka, ale místy extrémně zábavná. Některé scény jsou neuvěřitelné a přerod frigidní panny ve věčně nadrženou těhulku během jednoho dne jednou vstoupí do dějin. Mé zvrácené já, toužící po nablblé horrorové zábavě, bylo uspokojeno, ale asi už nikdy nenajdu sílu podívat se na Born znovu.

Australské filmy konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let (například Next of Kin, Thirst) se vyznačují zvláštní a zajímavou atmosférou a také neschopností dosáhnout na nejvyšší kvalitativní příčky. Nepochopte mne špatně, ony jsou zajímavé a stojí za zkouknutí, ale při jejich sledování si budete stále říkat, že tomu něco chybí. A právě takový je i příběh Alison a jejích devatenáctých narozenin. V zásadě jde o klasický satanistický horror s pomalým dějem a solidní atmosférou, který by neměl utéct především milovníkům satana či klokanů.