dzej dzej

Dystopická šaráda po okraj naplněná již stokrát přežvýkaným obsahem… Klasická a legendární díla žánru jsou dostatečně známa, Aeon Flux vedle nich dokonale bledne. Charlie je moc pěkná, stavby i interiéry jsou místy nápadité, přesto si z tohoto filmu divák nezapamatuje prakticky vůbec nic…

(Granada, listopad 2009) Amenábarova Agora není jen dokonale propracovaným historickým velkofilmem jaký tu dlouho nebyl, ale především velkým příběhem konce klasické antické éry a nástupu dravého křesťanství. Personifikací těchto dějinných změn je matematička, filosofka a astronomka Hypatia z Alexandrie, která zastupuje staré tradice antické školy, novoplatonismu a aristotelského vědeckého odkazu. Alexandria kolem roku 400 n.l. je jedním z největších měst tehdejšího světa, ve kterém se prolínají doznívající egyptské náboženství, římská správa, židovství a nastupující křesťanství. A právě konflikt mezi starým a novým, mezi antikou a křesťanstvím, je hybnou silou celého filmu. Amenábar tu otevírá fascinující a naší civilizací zapomenuté téma, které relativizuje všeobecně přijímaný křesťanský pohled na tuto dobu: kresťanští vůdcové nejsolu prezentováni jako mučedníci, ale jako fanatici kteří se nezastaví před ničím a kteří jsou prvními šiřiteli evangelia mečem. Film otevírá diskuzi o zhoubnosti křesťanství pro filosofii, umění a vědu: obrovské znalosti antiky byly takřka na 1000 let zapomenuty a nahrazeny slepou dogmatikou, ženy byly téměř až do 20 století degradovány a potrestány za vyhnání z ráje a vývoj lidské civilizace se zastavil (teorie o oběhu planet, které rozpracovávala Hypatia, oprášili až Galilei a Kepler na konci 16. století). Agora je tak nejen nadprůměrným filmem, ale také důležitou relativizací dominantního křesťanského pohledu na dějiny. O tom, že pod sluncem se neděje nic nového, svědčí i zprávy, že film by na popud katolické církve neměl být uveden v Itálii

Jeden z nejobskurnějších projektů v historii českého filmu aneb český štáb natáčí na Borneu metafyzickou variaci na Ramba, ve které excelují místní herci jako bojovníci za svobodu Indonésie a Martin Růžek coby prohnilý buržoázní nizozemský plukovník.

Oblíbený film pozdního dětství se na nové podívání jeví úplně jinak – jako roztříštěný sled poslepovaných scén, které se zuby nehty snaží držet ústředního nosného nápadu.

Mann opět exceluje se svým režijním stylem, který důsledně kombinuje epické vyprávění s intimními scénami. Mistrovský je už úvodní desetiminutový prolog, kde je v kondenzované formě obsaženo Aliho dětství a kde jsou předestřeny palčivé černošské otázky. Boxerské zápasy ve filmu fungují jako rytmizační prvky příběhu, který se primárně zabývá Aliho kontroverzí a jeho černošsko - islámským sebeurčením. Malcolm X je tak daleko důležitější postavou než Joe Frazier... Jako řada jiných životopisných filmů, i Ali je narýsován podle křivky vzestupů a pádů, proher a come-backů. Will Smith neruší, Aliho chvástání a boxerská slam poetry jsou mu šity na míru... Za zmínku ještě stojí několik silných nočních scén, ve kterých je Mann opravdovým maestrem (viz Heat či Collateral).

Tohle že je ten Sacha Baron Cohen z oslnivého Borata? Ali G je tuctovým "rise and fall of the idiot" filmem plným nefungujícho humoru, rozpačitých hereckých výkonů a trapnosti. Zatímco v Boratovi dokázal Cohen vtisnkout svému hrdinovi dokonale propracovanou komickou (pseudo)identitu, jako Ali G se vytrapňuje chabými pokusy o nabodobení "shame on you niggaz" dikce a gestikulace. Jeho kreace jako by spíše patřily na vánoční besídku nějakého pomenšího gymnázia či do estrády TV Nova...

Vizuálně úchvatný film, jehož jednotlivé obrazy jsou inspirovány kompozicí výtvarného umění i divadla. Adaptace Stendhahlova textu je zasazena do chladné krajiny severního Španělska a vychází z klasického romantického příběhu milostného trojúhelníku (hodný lékař - žena jeho srdce - tajemný cizinec).

Může být něco horšího než 1) být průměrný 2) uvědomovat si to (tj. být schopen rozpoznat nadprůměrnost druhých)? A nemyslím to zrovna jako záměrně dramaticky vystavěný kontrast Salieri vs Mozart, ale jako obecný životní problém, který tento film (kromě mnoha jiného) mrazivě vystihuje...

Brutální satira společnosti bez emocí, ve které je Batemanovo chování jen extrémní variací na chování všech ostatních. Rozsekaná mrtvola v tašce od J.P. Gauthiera, analýzy hvězd pop-music, večere v Dorsie, kult těla a soutěž o nejlepší vizitku. Svou rezignací na veškeré "kladné" hodnoty souzní Americké psycho s Klubem rváčů a stejně jako Klub rváčů disponuje výbornými herci. Christian Bale je současná jednička - není film, ve kterém by nebyl výborný a uhrančivý, mladá Reese Witherspoon potěší své fanoušky, dobří jsou i bezejmenní představitelé wallstreetských balíků. Jen nevím, co všichni mají s Willemem Dafoem - ve filmu se jen mihne a o nějaké výraznosti nemůže být ani řeč...

Dva přátelé – Alonso (Španěl) a Bajo (Jugoslávec) pracují společně v baru a sní svůj „american dream“. Film je schematický ve svém příběhu – zkusit se prosadit v tvrdých amerických podmínkách, poznat, že je to těžké, ale nakonec to přecejen dokázat, ale obsahuje pár vtipných a hřejivých scén.