dzej dzej

Annaudův film se sice v úvodních titulcích hrdě označuje jako „palimpsest románu Umberta Eca“, přeto se daleko více jedná o nudné a zbytečné okleštění velkolepého románu. Kritika Jména růže u mne nezaznívá pouze z komparatistického tábora – Annaudův snímek je nepřesvědčivý (a poameričtěný) i jako film an sich.

So what would Brian Boitano do if he were here today? I'm sure he'd kick an ass or two, that's what Brian Boitano'd do... (Fuck, shit, cock, ass, titties, boner, bitch, muff, pussy, cunt, butthole, Barbra Streisand!)

Návrat oblíbených hereček, návrat do rodného kraje, jasně formulovné režisérské programové prohlášení. Muži vystupují ve filmu jako odpad – jejich jedinou funkcí je ničení životů žen a způsobování fatálních nezhojitelných ran. Pětice hrdinek (matka, dvě dcery, vnučka a kamarádka) se snaží porazit mužskou temnou sílu, která je ohrožuje odnepaměti, přičemž každá konfronatce přináší nové zlo (vražda Paca). Almódovar je ve své nenávisti k mužům až chorobně umanutý, v jeho filmu se za sytě barevnými kompozicemi a pod hořce-komediální náladou skrývá drtivý a nesmlouvavý útok proti mužskému pokolení. Tento programový postoj postupně likviduje celý film, což se negativně podepisuje především na příběhu, jehož závěrečné antimaskulinní veletoče jsou již vpravdě nesnesitelné. Pro mužského diváka tak Volver představuje málo vídanou zkoušku, neboť čelit takto explicitně namířeným útokům není ani v bezpečí sedačky v kině zrovna jednoduché. A tak zatímco na začátku se našinec kochá jemnou krásou Penelope Cruz, v závěru se mu stále častěji na mysl dostává jediné slovo („krávy!“). Pedro by asi nebyl rád…

Válečná vřava v rozvleklém příběhu podávaném silně subjektivním dětským pohledem. Chlapec Jim, kterého ztvárnil (ve snad nejlepším dětském hereckém výkonu vůbec) Christian Bale, je hlavním hrdinou příběhu a přestože není klasickým vypravěčem, jeho osobnost utváří celý film. Říše slunce tak obsahuje celou řadu zasněných scén, ve kterých se pod diktátem dětské fantazie mění šedošedá skutečnost v poetizované obrazy adorující letadla, nebe, klukovství a touhu. Proti dominujícímu realistickému (a naturalisitckému) pohledu válečných filmů se zde staví křehká subjektvní „malá válka“, jejímž výsledkem je bezpodmínečná kapitulace dětství. V posledním záchvěvu bláhové fantazie se dětství připomíná těsně před koncem („Bůh fotografuje“), mrazivá pravda pak znamená konečnou porážku.

Téma je geniální a od úvodních king size titulků to vypadá na dokonale nekorektní podvratnou černohumornou komedii. Nickovo vystoupení v televizi, M.O.D. trojka, lekce lobbingu pro syna, čedarový senátor z Vermontu... Zhruba od poloviny se začínají z nepochopitelných důvodů objevovat rozplizlé a sentimentální projevy politické, společenské i "lidské" korektnosti - dialogy se synem se k nesnesení sentimentalizují, Nick začíná pochybovat a společně s ním pochybuje i celý film. Tvůrci jako by se zalekli toho, co způsobili a v závěru se všemi možnými dostupnými prostředky snažili zaretušovat vzniklé škody. Celý film tak svým způsobem zrazuje sám sebe, vyznívá do ztracena a mizí v propadlišti dějin. Je to velká škoda, jdu si zapálit na jeho památku...

Film, který od první do poslední vteřiny ovládá tísnivá atmosféra děsu dirigovaná chorobně fascinujícím fenoménem Antikrista. Řada scén kdy krev doopravdy tuhne v žilách a nesnesitelně řezavé hudební kompozice Jerryho Goldsmitha.

Memento mori každého vztahu muže a ženy. Pečlivě prokleslený portrét l´amour fou, šílená láska Oscara a Mimi je vygradovaná, extrémní, dramaticky tragická (či literární chceme-li), přesto jsou popisovaná úskalí nebezpečná pro každý vztah. Neznatelná (a neuvědomitelná) hranice mezi láskou a nenávistí, vášní a nudou, milováním a ubližováním, měnící se křivka poníženosti ve vztahu („jeden vždycky miluje víc“), marná snaha znovu postavit bortící se domeček z karet – to vše jsou hrůzné okamžiky kdy láska odvrací svou tvář, to vše velmi precizně Hořký měsíc popisuje. Navíc je to jeden z nejerotičtějších filmů, plný rafinovaně vzrušivých scén (mléko k snídani…) a, alespoň ve svém úvodu, bezbřehé vášně. Zhmotněné vyprávění spěje stále blíže přítomnému okamžiku vyprávěcího aktu, nad Černým mořem se zatahují mračna a schyluje se k bouři…

K tomuto filmu opravdu není potřeba nic dodávat, snad jen že 120% zážitek mají jen ti, kdo četli Puzovu předlohu, ostatní se dle mého názoru musí trochu ztrácet v spleti postav, vztahů a motivací. Na okraj dva drobné vyspoilované detaily -blýštivý Oscar na nočním stolku režiséra Woltze a Socha svobody jako nenápadný prvek plenéru ve kterém je odstaněn Paulie.

Zatímco Formanův Amadues tematizuje lidskou průměrnost, je Harvie Krumpet ódou na podprůměrnost a vyšinutost. K smrti smutný životopis jednoho prokletého mužíčka a řada nových FAKT k zapamatování.

Ostrá a pikantní záležitost. Od úvodních titulků je ve filmu přítomný politický podtext, který vrcholí brutální parafrází na americký sen v atomovém městě duchů. Početná rodina (toliko základní kámen zdravé Ameriky) nemá hrdinu, který by od počátku aspiroval na přežití. Každý její člen je obtěžkán špatnou nebo alespoň nepříjemnou vlastností (umanutý otec, bojácná matka, rozhýčkaný švára, znuděná dcera…) a také vztahy mezi nimi jsou poměrně chladné. Aja si s prvním masakrem dává na čas a velmi umně vykresluje spletitou síť napětí a tlaků uvnitř rodiny. Výsledným efektem je poměrně silná identifikace s jejími členy – skrz jejich slabosti a nedostatky. Silné působení uzlových scén (přepadení karavanu) není dáno pouze bezostyšnou brutalitou, ale především identifikací s hrdiny. Nosná linie scén z údolí smrti (ve filmu zmiňovaný odkaz na Bibli) je později bohužel rozlomena a zdevalvována až příliš jednoduchým heroic-end. Přesto si za tyto scény vystavěné dle principů rafinovaného teroru zaslouží Hills Have Eyes vysoké hodnocení. appendix: brilantní práce s ruchy a bohatý obraz, redneck od pumpy jako pocta zakladateli žánru Deliverance.